Na konci října uplyne sto let od okamžiku, kdy zanikla rakousko-uherská monarchie a začaly existovat samostatné republiky Československo a Rakousko. Jak to v roce 1918 vypadalo tady ve Weitře?
Po skončení první světové války nastaly všude dost těžké časy, míněno po ekonomické stránce. Tady v Dolních Rakousích byla situace specifická tím, že šlo o výrazně zemědělský region. Zdejší lidé byli velmi chudí.
A co lesní bohatství, to nepomáhalo?
Dřevo tehdy nemělo hodnotu, pořizovalo se hlavně k topení. A byl tu ještě další důvod pro ty těžké časy: bylo to odtud moc daleko do Vídně.
Na základě Saint-Germainské smlouvy připadla od července 1920 část západního Vitorazska Československu. Zasáhlo to nějak i Weitru?
Tehdy asi čtrnáct obcí s německy mluvícím obyvatelstvem přešlo k Československu. A něco ztratila i Weitra - dva lesnické revíry se ocitly najednou v Československu. Nebylo to však zpočátku tak dramatické, protože se spravovaly společně. Pak přišla pozemková reforma, kdy tři čtvrtiny pozemků byly znárodněny a zbylá část směla být zachována stávajícím vlastníkům. A pak v roce 1948 bylo vše pryč.
Když ještě zůstaneme na chvilku v monarchii... Váš rod po staletí udržoval vztahy s Habsburky, přetrvává to i v současnosti?
Dá se říci, že Fürstenbergové byli vždy velmi věrnými poddanými Habsburků. Platilo to už v raném středověku. V roce 1278 pak Jindřich Fürstenberg jako praporečník bojoval po boku Rudolfa I. Habsburského proti Přemyslovcům v bitvě na Moravském poli. Později se mnozí Fürstenbergové stali vojevůdci, biskupy, komořími u dvora ve Vídni... Speciálně rodová větev z Weitry byla zastoupena u vídeňského dvora, mnozí obdrželi Řád zlatého rouna. Úzké vztahy přetrvávají až do dnešních dní. Můj otec byl například velký přítel Otto von Habsburga - někdejšího dlouholetého poslance Evropského parlamentu. Táta ho v jeho aktivitách hodně podporoval. Také nás ale vztahy s Habsburky v minulosti hodně stály.
Co se přihodilo?
Bylo to v napoleonské éře. Stáli jsme na straně Habsburků, ale pak Napoleon po vítězství u Slavkova „kasíroval“. Mimo jiné sebral i panství Fürstenbergům a rozdělil je mezi Württemberské království a velkovévodství Bádensko.
Otto von Habsburg byl velkým Evropanem. Jaký je váš postoj k EU a jejímu současnému vývoji?
To je složité téma. Srdcem jsem nadšený a velký Evropan. Narodil jsem se v roce 1958, a zažil tedy i dobu železné opony. Nyní jsou Česká republika, Slovensko, Maďarsko i Polsko a další země opět v Evropě. Jsme tak trochu „hloupí“, že si toho o něco více nevážíme - často kvůli maličkostem.
Na Evropu a Brusel se občas nadává.
Ano, někdy nadáváme, protože „ti v Bruselu“ - samozřejmě - nedělají jen dobré věci. Někdy přijdou i s velmi hloupými nápady, to je jasné, ale my musíme vidět to zásadnější. Že vznikla zase ta „velká“ Evropa. Přál bych si, aby mezi národy nastávala větší shoda a spolupráce. To by bylo hezké. Máme svobodnou Evropu, málo si jí vážíme.
A pokud jde o migraci, co říct k ní?
Jde o velmi složitý problém a jsou to dvě různé záležitosti. Zaprvé: přišla velká vlna válečných uprchlíků z míst, kde to bylo strašné - ze Sýrie, Iráku a dalších zemí. To jsem byl pro, že se pomáhá. Zastávám ovšem názor, že to musí být kontrolované. Ta velká vlna v roce 2015, kdy se do Evropy vpustili všichni migranti bez kontrol, to byla jistě chyba. Vyplynuly z toho velké problémy v Belgii, Francii a dalších zemích. Jsem stále pro, aby se pomáhalo lidem v nouzi, kteří jsou pronásledováni, například kvůli víře či politickým názorům. Nikoli ale ekonomickým uprchlíkům, kteří nejsou v ohrožení života.
Česká republika se staví proti přijímání uprchlíků. Podobně jako třeba i Maďarsko a Polsko.
Rozumím postoji těchto zemí, ale patřilo by se - v rámci spravedlnosti - aby také přijímaly uprchlíky. Aby tak nečinily jen Německo, Švédsko, Francie, Rakousko... Také kontrolovaně, to je samozřejmé. To je můj názor. Jsme křesťanské země a jedním z přikázání je láska k bližnímu.
Na zámku ve Weitře máte mimo jiné muzeum železné opony. Jak to, že vzniklo právě tady?
Nevím, jestli znáte Aloise Mocka, někdejšího rakouského ministra zahraničí? Začátkem 90. let vedl Rakousko do Evropské unie. A byl to také on, který v červnu 1989 se svým maďarským kolegou Gyulou Hornem poprvé přestřihl dráty železné opony.
Ano. A v prosinci téhož roku pak střihal dráty i s československým ministrem Dienstbierem.
Mock říkal, že lidé rychle zapomínají, a tak potřebujeme muzea nebo památníky na tu těžkou dobu železné opony. Chtěl, aby mladí poznali období, které nezažili - jaké to bylo v letech 1945 až 1989. Jako místo pro muzeum si vybral Vitoraz ležící při hranici, blízko někdejší železné opony.
Máte tady největší muzeum železné opony na světě?
To ne. V Berlíně a Budapešti jsou větší.
Expozici kdysi navštívil třeba i syn Nikity Sergejeviče Chruščova, někdejšího sovětského vrcholného politika.
Ano, byl tu. Měl dobrou náladu, vyprávěl veselé vtipy z doby SSSR. Kupodivu žije v Americe.
Vy mimo jiné vlastníte lesy. Zasahovaly až k železné oponě?
Táhnou se zčásti až k hranici, revír po ní „jde“ osm kilometrů.
V blízkosti Českých Velenic?
Ne, poblíž Nových Hradů. Pociťoval jsem tam železnou oponu. Je to rozsáhlá oblast, ale velmi nepřehledná. Z toho důvodu „plot smrti“ postavili před lesem, aby nikdo nevešel do něj. Když už se uprchlík dostal do lesa, měl dobré šance přejít do Rakouska. Stráž tudy chodila jen pěšky. Ostatně k tomu mám i zajímavý příběh. Když jsme potkali ty vojáky, tak jsme jim mávali, jenže oni se vždy otočili a odešli pryč. Mysleli jsme si: „No, ti jsou nepřátelští, nezdvořilí. Jak to? Vždyť zamávání přece nic nestojí, když v lese nikdo jiný není.“ Stejné to bylo i s českými lesními dělníky, nikdy neopětovali pozdrav. Byli jsme z toho zklamaní, ale po sametové revoluci jsem o tom mluvil s ředitelem lesní správy.
Co vám řekl?
Že si to ti lidé netroufali, protože v těch velkých skupinách lesních dělníků byl vždy nějaký „špicl“. Kdyby nadřízeným řekl, že někdo mával Rakušanům, následoval by přesun toho člověka někam na slovenský zapadákov. U vojáků by to bylo stejné.
Zaznamenali jste případy útěků přes železnou oponu?
Například ve Velenicích byly takové případy. Některé se zdařily, někdy byli uprchlíci zastřeleni - občas českými strážnými i na rakouském území. Protože strážní sloužili na jednom úseku hranice krátce a hned je převeleli jinam, často nevěděli, kudy „čára“ vede. Průběh hranice tu je docela komplikovaný. Musím ale říct, že jinak tady železná opona byla efektivní - žádné kontakty, žádný život bezprostředně u ní.
Kontakty s Československem a jeho obyvateli byly pro Rakušany možné?
Jen oficiálně přes Vídeň a Prahu. Když jste tam chtěli jet, museli jste vyrazit do Vídně na československé velvyslanectví pro vízum. Jednou nebo dvakrát jsem to udělal.
Jak vaše cesta vypadala?
Na konci 70. a na začátku 80. let jsem byl v Praze. U prázdné hranice mě nechali čekat šest hodin, přitom jsem tam byl jediný. Prostě to tak člověku dělali těžší. V Praze jsem se musel ohlásit na stanici a velmi přesně zase vycestovat. Pokud byste měl zpoždění, bylo by hodně zle. Byli jsme velmi rádi, že železná opona padla!
Jezdily tady přes železnou oponu nějaké vlaky do Československa?
Přes Gmünd vedly dříve přímé spoje na trase Vídeň–Berlín. Teď vlaky jezdí už přes Brno. Když chtěl cestující vyrazit z Rakouska do Berlína, jeho kupé bylo od hranic zavřené a tak se projelo přes ČSSR a NDR.
Nyní máte kontakty do Čech?
Ano, žijí tam příbuzní, kteří v Čechách buď zůstali, nebo se po sametové revoluci opět vrátili. Také udržujeme dobré kontakty se zástupci obcí a měst v českém pohraničí. Problémem je ovšem jazyk. V České republice mluví německy většinou jen staří, mladí lidé se hlavně učí angličtinu, méně němčinu. Ale ani u nás v Dolním Rakousku to není lepší. Školy češtinu nabízejí, avšak vyučuje se jen tehdy, když to chce alespoň půlka třídy. A tuto polovinu se často nepodaří získat. V dětství se přitom velmi složitá čeština dá naučit, později už je to téměř nemožné.
Žije vaše rodina přímo na zámku?
Na zámku ne. Ten Fürstenbergové obývali do roku 1945, ještě můj prastrýc (bratr mého dědečka) tady žil. Po něm jsem zdědil zdejší hospodářství. Sice byl ženatý, ale neměl potomky. Po druhé světové válce se sem - stejně jako do řady dalších památek v Dolním Rakousku nebo v Československu - nastěhovala Rudá armáda a po jejím odchodu už zámek nebyl obyvatelný.
Ale nyní už zase vypadá k světu...
Prázdný byl až do pozdních 80. let, než se tu roku 1994 konala Dolnorakouská zemská výstava. Tehdy se zámek ve spolupráci se zemí Dolní Rakousy zrestauroval a vznikla zde muzea. Muzeum železné opony se zde ovšem otevíralo až později, okolo roku 2000. Jinak v budově sídlí kancelář našeho lesního podniku a s rodinou bydlíme v myslivně asi deset kilometrů od Weitry.
Vašemu rodu třeba kdysi patřily i Lány, sídlo československých a nyní českých prezidentů.
Na začátku 20. let minulého století rodina prodala lánský zámek Československému státu a Tomáš Garrigue Masaryk si tam udělal sídlo. Myslím, že to místo měl velmi rád. Byli jsme se v Lánech díky Karlu Schwarzenbergovi podívat - za éry prezidenta Václava Havla. Bylo to velmi zajímavé.
