„Je nás patnáct nadšenců, kteří věříme, že pec bude dál fungovat. Proč se zbavovat auta, které jezdí? Tato pec je funkční, stačí ji jen na jaře drobně opravit, vymazat spáry. Už s kolegy sháníme dřevo na tavbu, dáváme dohromady potřebné peníze. Věřím, že to vyjde,“ těší se jednašedesátiletý Novák.
Právě on při „poslední“ tavbě předváděl výrobu replik středověkého skla. Na Vysočině patří k nemnoha sklářům, kteří se tímto věky zavátým řemeslem zdatně prokousali a zkušenosti předávají dál. Za svou práci loni dokonce získal ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina.
Novák je absolventem sklářské průmyslovky v Novém Boru. Když se ale v roce 1995 rozhodl po otevření vlastní sklářské dílny věnovat se středověkým řemeslným postupům, zjistil, že si ukrojil velký krajíc.
„Sotva jsem začal, musel jsem jít na těžkou operaci žaludku. Tak jsem se na rok odmlčel. Pak jsem byl domluvený s kamarádem, jehož zkušenosti taviče na pánvích jsem potřeboval. Jenže on zemřel týden předtím, než jsem zapálil pec!“ líčí počáteční těžkosti Novák.
Tak tohle je masakr, říkal si první rok
„Nejhorší bylo, že se člověk neměl koho zeptat. Kluci z Nového Boru leccos věděli, jenže to je 200 kilometrů daleko. Pořád jsem jim telefonoval. Řekli mi sice, ať to udělám tak a tak, ale to nikdy není, jako když ten zkušenější kolega stojí vedle tebe. Něco mi poradili, já pak šel ke sklu, píchl do něj a říkal si: Tak tohle je masakr,“ vzpomíná Novák s tím, že se s rozjezdem potýkal celý rok.
Dnes vyrábí repliky historického skla od časů antiky do 17. století. Tvary sklářských výrobků rekonstruuje třeba podle archeologických nálezů. Výrobky dodává hlavně do Skandinávie, odebírají je od něj ale třeba i tuzemská muzea nebo milovníci historie.
„Důležité je, že třeba ve skupinách historického šermu nebo rytířů to sklo nemají jen jako dekoraci, ale skutečně z něj pijí. V muzeích sice mají nějaké majstrštyky, které se k pití ani moc nehodí, ale jinak jde většinou o sklo, které je možné zcela běžně používat,“ vysvětluje Novák.
Jeho výrobky jsou sice pochopitelně dražší než průmyslově sériově vyráběné sklenice, na druhou stranu jsou například odolnější vůči zničení. Zjednodušeně řečeno: ručně vyráběné sklo není tak křehké.
„Při průmyslové výrobě se naruší vrstvy skla broušením nebo naříznutím, takže tam vznikne pnutí, které je u ručního skla menší, i když vypadá velmi křehce,“ objasňuje.
Lesní sklo je kvůli nečistotám lehce zbarvené
Ve vlkovské replice středověké pece vyráběl takzvané lesní sklo, charakteristické svým zabarvením. „Dělávalo se v lese, kde byl sklářský písek, voda, hodně dřeva. Suroviny nebyly tak čisté a tím bylo sklo zbarvené do zelena, hněda, žluta,“ přibližuje Novák.
Na středověkých postupech ho fascinuje, že mnohé z nich musí sklář po staletích znovu sám „vymýšlet“.
„Některé věci zkoušíte týden a nepřijdete na ně. Podobné je to u repliky středověké pece. Dva dny tavby jsou strašně málo. Narazíš tam na problém, jenže v peci je 1 100 stupňů a není se koho zeptat - zda vyhnat teplotu výš a zkusit to, nebo tavbu zastavit, aby pec nespadla. K tomu je jedna hodina v noci, všude tma a ty se musíš nějak rozhodnout,“ říká Novák.
