Autor nepsal o hroznatínském rodákovi, který byl prezidentem Československa v letech 1968 až 1975, poprvé. Je podepsán i pod monografií Symbol Ludvík Svoboda, jež vyšla před dvěma lety. „Nová kniha tentokrát popisuje osudy Svobodových spolubojovníků a souputníků,“ přiblížil na pietní akci v Hroznatíně Miroslav Klusák, předseda Společnosti Ludvíka Svobody (SLS), která o odkaz armádního generála dlouhodobě pečuje.
Jiří Fidler totiž při přípravě Svobodovy monografie zjistil, že zpracování činnosti československých jednotek za 2. světové války, a obzvláště na východoevropských bojištích, je dost nerovnoměrné a nesystematické. Proto si udělal jakousi „pomocnou příručku“. A právě o její dotvoření byl následně SLS požádán.
Publikace se týká všech bojových jednotek
„Výsledkem je publikace, která se týká všech bojových jednotek, které působily v rámci naší branné moci v zahraničí na východoevropském válčišti. Jsou tam všechny jednotky od praporů výše, jejich velitelé, jejich výzbroj, doba působení,“ vyjmenoval autor. U velitelů nechybí ani jejich životopisy, a to včetně těch, které dosud nikde blíže zmíněny nebyly.
Generál navždy v obklíčení. Legenda protinacistického odboje i komunistické normalizace |
Příznačný je i název lexikonu – Svobodovci. „Ludvík Svoboda byl totiž jednou z mála osobností, která měla to štěstí, že lidé, již působili pod jeho vedením, přijali jeho příjmení coby označení sebe jako skupiny,“ konstatoval Fidler. Pojmenování bylo prosazeno už ve druhé polovině 50. let, ovšem za nepříliš příznivého nazírání tehdejšího státního stranického vedení. „Tato skutečnost přesto přetrvala i po úmrtí Ludvíka Svobody a následně také většiny Svobodovců. A pojem je platný v podstatě dodnes – Svobodovci byli vojáci, kteří bojovali, i když ne vždy přímo pod jeho vedením, na východoevropském válčišti od Buzuluku až po Prahu,“ shrnul historik.
Publikace vyšla jen v nákladu několika stovek kusů, lidé si ji mohli koupit na sobotní vzpomínkové akci. Případně lze dle autora výtisky sehnat přes SLS či v pražském knihkupectví Krakatit. Výroční setkání k uctění památky hroznatínského rodáka se konají u jeho bývalého obydlí pravidelně, a to v režii obce, SLS, případně i dalších spolků.
Bronzová deska je na domě od roku 1980
Rodný dům armádního generála je opatřen bronzovou pamětní deskou, odhalenou v roce 1980, rok po jeho smrti. Další vzpomínka na někdejší hlavu státu stojí hned opodál – v podobě pomníku, který byl instalován roku 2012. Právě k němu dnes desítky lidí zamířily. Květiny tam položili zástupci řady spolků a organizací, vedení Kraje Vysočina, obce, ale i další lidé, které ke Svobodovi váží příbuzenské vztahy či jiné vzpomínky.
Generál Svoboda se stal superhrdinou amerického komiksu |
Pravidelným účastníkem piety bývá i Michal Stupavský. Ten se – coby dvanáctiletý chlapec, s Ludvíkem Svobodou osobně setkal 2. června 1968 v Třebíči, kterou tehdy prezident navštívil. Dokládá to snímek, jenž má Michal Stupavský zarámovaný, a dorazil s ním i na sobotní akci. „Měl jsem dvojí štěstí. Jednak že prezidentská návštěva zastavila přímo u mě, a pak, že tento okamžik někdo vyfotil,“ líčí Stupavský a ukazuje, že na okraji fotografie je zachycena rovněž jeho matka.
Na setkání jezdila i Svobodova dcera
Lidé, kteří na 130. výročí narození Ludvíka Svobody dorazili, si mohli prohlédnout i jeho rodné stavení. Tam od roku 1985 fungovalo muzeum, připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za 2. světové války. Mnozí při prohlídce vzpomínali rovněž na Zoe Klusákovou-Svobodovou, prezidentovu dceru, jež zemřela před třemi lety. Ta do Hroznatína pravidelně jezdila a usilovala až do konce života o to, aby odkaz jejího otce nebyl zapomenut. Letos v prosinci by oslavila sté narozeniny.
Památník s množstvím artefaktů z generálova života byl ale v roce 1992 uzavřen, a to i kvůli nejednoznačnému hodnocení a vnímání Svobodovy celoživotní politické kariéry. Názory společnosti na Ludvíka Svobodu se totiž značně různí. Je vyzdvihován jako statečný legionář a velitel československé armády, naproti tomu negativně vnímané je směřování jeho politiky po roce 1968, kdy coby hlava státu nezabránil normalizaci země.
