Libra celý život zasvětil hudbě. „Náš rod pochází z Vysočiny, tatínek byl venkovským učitelem. První roky jsem prožil za války v Odranci (obec na Novoměstsku – pozn. red.), tehdy to byl kraj odříznutý od světa. Abych se jako dítě dostal k hudbě nebo jiné kultuře, to bylo skoro nemožné,“ líčí Libra. První hudební ukázky proto čerpal z rádia.
Po válce jej zaujala dechová hudba. „Jako samouk jsem se naučil hrát na trubku. Toužil jsem hrát na housle, tatínek mi napřed namaloval houslový prstoklad, pak jsem jezdil k profesorovi Rovenskému do Nového Města,“ vybavuje si svoje hudební začátky.
Od té doby ho muzika provází pořád. Už ve 13 letech měl Jiří Libra vlastní kapelu, se kterou později hrál na zábavách. Když v Jihlavě studoval pedagogické gymnázium s aprobací učitelství pro první až pátý ročník, hrál v doprovodném orchestru Mátlova sboru.
Dokonce i na vojně se mohl věnovat své lásce. „Bylo štěstí, že jsem se dostal do Prahy k vojenské hudbě. Hráli jsme při nejrůznějších akcích, byla to krásná vojna, každému bych takovou přál,“ usmívá se.
První učitelské místo dostal v Jihlavě, kde však nebylo možné sehnat byt. Proto zamířil zase na Novoměstsko – do Vlachovic.
Nejvýše je zlatá medaile z Říma
Až v šedesátých letech zakořenil přímo v okresním městě. V roce 1963 začal učit na 2. základní škole a po pěti letech se stal ředitelem sousední „trojky“. „Hned jsme založili pěvecký soubor,“ připomíná.
To už zbýval jen krůček k jeho životnímu dílu. „Na obci působil Karel Petráň, který měl na starosti kulturu a školství. Podle jeho představy měl vzniknout reprezentační městský pěvecký sbor. Přemluvil mě, abych se toho ujal, a tak v roce 1973 vznikl Žďáráček,“ líčí sbormistr. Od té doby uteklo hodně vody v Sázavě, ale jedno platí dodnes. Dětský sbor pořád úspěšně reprezentuje město.
A z bývalých členů se stali tahouni další generace. „Žďáráček mi dělá radost, postupně jsem předal vedení svým žákům, velice schopným lidem, kteří pokračují,“ připomíná Libra například Danu Foralovou či Petru Kynclovou.
Ovšem nezůstalo jen u Žďáráčku, ze kterého vzniklo hned několik odnoží. „Holky, které už dětský sbor přerostly, chtěly pokračovat. Tak vznikl původně dívčí sextet. Když se vrátily z mezinárodního setkání sborů Europa Cantat v Táboře, chtěly rozšířit sbor o mužské hlasy,“ líčí první šéf smíšeného sboru. V pestré sbírce úspěchů ve více než dvacetileté historii sboru je nejvýše zlatá medaile ze soutěže v Římě (1997). Sice došlo i na tvůrčí pauzu, ale Musica pokračuje, aktuálně pod vedením Františka Dvořáka.
Není divu, že se Žďáru někdy přezdívá „město sborového zpěvu“. „Je fakt, že na tak malé město tady působí docela dost sborů,“ připomíná Libra i Svatopluk, C-VOX, FONS i přípravný sbor Žďáráčku Cvrčci.
Značkář, písmák i ochotník
I když si Jiří Libra musel dát zdravotní pauzu a postupně vůdčí roli předal mladším, neznamená to, že by svoje aktivity úplně utnul. Na Základní umělecké škole Františka Drdly učil celých dvaadvacet let. „Bylo to krásné období, moc mě bavilo v tomhle kolektivu pracovat,“ vyzdvihuje.
Kromě toho dělal třicet let značkáře pro Klub českých turistů, takže má dokonale prochozenou Vysočinu.
A jako dávný písmák se ponořil do dějin Pohledce nebo žďárského amatérského muzikantství. „Taky jsem sepsal rodinnou historii s názvem Čo bolo, to bolo,“ podotkl.
Když před třemi roky žďárští ochotníci nastudovali Smoljakovu hru Hymna aneb Urfidlovačka, vypomáhal i v divadle. „Zapojili jsme se s vynikajícím muzikantem Františkem Dvořákem. Museli jsme noty přizpůsobit našim možnostem. Trošku jsme to předělali na ústa našich zpěváků, a kupodivu se to líbilo,“ říká skromně Libra. Líbilo se to tak moc, že se ochotníci poprvé v historii spolku probojovali na slavnou přehlídku Jiráskův Hronov. Bodovali i díky špičkové hudební části.
A zdá se, že to nebylo poslední Librovo angažmá v divadle. „Už připravujeme muzikálové zpracování Někdo to rád horké,“ prozradil.
Kolik času Jiří Libra strávil ve školství, nejlépe dokládá tahle historka. „Na lidovce za mnou přišla holčička a říká: Vy jste učil moji babičku... I takové legrace zažívám,“ glosuje.
Jak sám říká, měl v životě štěstí na kantory. Jeho žáci by mohli říci to samé.
