Středa 19. ledna 2022, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 19. ledna 2022 Doubravka

Pro česko-řeckou rodinu byl život v Jihlavě za komunismu plný překážek

  9:22
Listopadové události v roce 1989 znamenaly velkou změnu v životě tehdy zřejmě jediné česko-řecké rodiny v Jihlavě. Patřila do ní Zdeňka Drlíková, jež až do svého loňského úmrtí vedla 30 let jihlavskou psychiatrickou nemocnici. Na složitý život rodiny vymykající se normalizaci po roce 1968 v rozhovoru vzpomíná její dcera Zdena Mallinu.

„Narodila jsem se v Jihlavě, žiju tu s rodinou a nikam už se nehnu. Do Řecka budu vždycky ráda jezdit, ale doma jsem tady,“ říká Zdena Mallinu. | foto: Archiv Zdeny Mallinu

Odkud pocházela vaše maminka Zdeňka Drlíková, která tak dlouho vedla jihlavskou psychiatrickou léčebnu?
Narodila se v Jihlavě, ale prvních pět let života bydlela s rodiči v Polné. Pak už byla navždy věrná jen svému rodnému městu. Babičku jsem bohužel nepoznala, zemřela v padesáti letech, já jsem přišla na svět v den jejího pohřbu.

Zdena Mallinu

  • Šestačtyřicetiletá marketingová a PR konzultantka na volné noze žije v Jihlavě.
  • S partnerem, který pracuje jako IT programátor, mají dva syny.
  • Starší bratr Zdeny Mallinu žije rovněž v krajském městě Vysočiny. Má dvě dcery a syna.

Dědeček Ladislav Drlík, oblíbený a vyhledávaný lékař, pocházel z Líšně. Uměl latinsky a německy, měl přehled v přírodních vědách a byl machr na historii druhé světové války. Po válce ho lákali na vědeckou dráhu, ale on chtěl dělat doktořinu. Dědečka jsem velmi milovala, byl hodný, vtipný a vzdělaný. Vždycky mi vyprávěl, jak v Polné, kde měl ordinaci, nikdy neměli hlad, protože jim lidé nosili vajíčka, mouku a maso, a měli pořád plnou spíž. Jako dětem nám na chatě na Čeřínku popisoval souhvězdí a postavení planet. Byl společenský, svou brilantní němčinou uměl krásně parodovat Hitlera.

O babičce vím, že pocházela z Kamenice u Jihlavy, její rodiče zde měli velký statek, vlastnili pole, lesy, louky a rozsáhlé hospodářství. Jejich statek U Heřmanů něco znamenal, dávali práci mnoha lidem. Později jim to ale všechno vzali komunisti, z našeho domu udělali JZD, v ložnici se procházela prasata, soudruzi si rozebrali, co se jim hodilo. Pro pradědečka to byl takový šok, že zemřel ještě téhož roku, prababička dožívala u příbuzných. Jako malá holka jsem dlouho nechápala, proč maminka brečí, když se dívá na film Všichni dobří rodáci.

Dnes už ze statku nezbylo nic, na pozemcích je autobusová zastávka, parkoviště, prodejna, všechny původní domy tam stojí dodnes, jen ten náš ne. Na zbytcích polí hospodaří místní družstvo a lesy zničil kůrovec.

Co pro vaši maminku a její rodiče znamenal rok 1968?
Maminka byla těsně před okupací na brigádě v Londýně. Zrovna nedávno jsem otevřela krabici a našla v ní dopisy, které si v té době psala s rodiči. Její bratr právě rukoval na vojnu. Ty dopisy jsou krásné dobové svědectví z Jihlavy, s dovolením vám kousek ocituji. Dopis rodičů mamce do Londýna je psaný v Jihlavě 9. září 1968:

„Jak víš, naši ‚přátelé‘ nás obsadili a narazili na nevídanou jednotu a odpor všech Čechů a Slováků, mladých i starých, zbožných i neznabohů. Kolem Jihlavy je spousta tanků ruských, s vojáky prakticky nikdo nemluví, žijí v těch deštích pod širákem za špatných hygienických podmínek a zásobování. Jihlava, stejně jako jiná města, byla popsána hesly proti okupantům. Ty to uráželo, obsazovali tiskárny, úřady, rozhlas, televizi, ale všechno fungovalo dál. Z tajných pramenů mám schována čísla novin tajně vydávaných, pro tebe, až přijedeš. Československé prapory (bez ruských) vlají na půl žerdi. V Jihlavě pouze jeden člověk přišel o život. Chtěli jsme kráčet lepší vlastní cestou, nebylo nám dopřáno. Rozhoduje ten, kdo má více kanonů. Čekáme na dopis od Tebe, který byl pravděpodobně odeslán a někde se zdržuje.“ Konec citace.

K tomu bych doplnila jen to, že maminka dostala při cestě zpět domů několik nabídek, aby zůstala v zahraničí, nebo aby aspoň nevystupovala v Praze z vlaku a jela dál do Maďarska. Bála se však o rodiče a vrátila se.

Váš otec je Řek. Jak se s maminkou poznali?
Tatínek Panagiotis Turturopulos byl krásný vysoký Řek z malé vesnice na ostrově Evia, který se svého času vydal do Československa studovat divadlo, jež miluje celý život. Každého hned napadne, že měl stejné politické motivy jako poválečná vlna řeckých přistěhovalců, kteří k nám po občanské válce přišli hledat ideály komunismu. Ale bylo to tak, že tatínek sem jel proto, že mu jeho kamarád doporučil studium na DAMU. Život v socialismu tak poznal na vlastní kůži až právě tady, a neměl z toho tedy žádnou velkou radost. Záhy ale potkal v Praze modrookou blonďatou studentku medicíny, brzy byla svatba, narodil se můj bratr Filip, o rok později pak já.

Zřejmě jste byli jediná česko-řecká rodina v Jihlavě před rokem 1989. Co to obnášelo?
Otec byl u nás jako režimu neloajální kapitalista ztracený, na žádost Komunistické strany Řecka ho vyhodili ze školy a opakovaně byl vyhošťován z republiky, prakticky s námi moc nepobýval. Na několik dní ho dokonce příslušníci Státní bezpečnosti zavřeli v pražské Bartolomějské ulici, protože měli podezření, že je agent CIA. Přitom on hlavně miloval divadlo a pracoval za pár korun jako kulisák a osvětlovač v Mahenově divadle v Brně.

Jednou přišel domů, hodil na stůl lejstro, kde mu oficiálně zvýšili plat o jednu korunu. Nedělám si legraci. Začal se smát a zvolal: „Tohle je socialismus!“ Nejhorší pro něj bylo, že ho v Brně pronásledovali řečtí komunisté, jeho krajané, a dožadovali se jeho vyhození z divadla. Ředitel ho ale bránil. Otec pak vždycky říkal, že řecký komunista je stokrát horší než ten český. Dodnes si z něj děláme legraci, že nejí rajčata, protože mu připomínají komunisty.

Pro maminku to bylo asi těžké...
Velmi těžké. Ztratila v té době matku, manžel byl persona non grata, na starosti měla dvě malé děti, do toho dělala atestace v oboru psychiatrie. A ještě k tomu nebyla ve straně. Všechno táhla sama, ale hodně pomáhal děda. Ten se časem znovu oženil, mimochodem mé druhé babičce je 93 let. Otec po jednom vyhoštění zůstal na čas v západním Německu a připravoval naši emigraci. Ale zřejmě se to nějaký soudruh dozvěděl a nakonec z plánu sešlo, i proto, že reálně hrozilo, že by i děda lékař skončil někde v kotelně.

Nedokážu úplně popsat, jak se mamince jako lékařce pracovalo za socialismu, ale vím, že uměla stírat hloupé soudružské manýry, a tak si na ni nikdo moc netroufal. Jako žena v nejlepších letech si třeba pořídila dlouhý bílý kožich, nic luxusního. A vyprávěla mi, jak si ten kožich vzala do práce a byla pokárána: „Soudružko Drlíková, myslíte si, že socialistická lékařka by měla nosit takový kožich?“ A maminka na to: „Nejsem soudružka a víte, proč ho nosím? Protože mi sluší.“ Byla vtipná, velice sečtělá, měla velký společenský rozhled, málokdo se jí v tom vyrovnal.

Ale byly i horší momenty, a myslím, že o většině dodnes nevíme. Jednou jí naše učitelka občanské výchovy vyhrožovala, že se postará, abychom se nedostali na vysokou školu. S bratrem jsme nedávno vzpomínali na to, jak jsme doma poslouchali legendární projev Miloše Jakeše z Červeného Hrádku z července 1989. Tenkrát se tím celý národ bavil. Mámina kamarádka Marcela Humlová nahrávku sehnala a přinesla. Seděli jsme u stolu a poslouchali. Váleli jsme se smíchy - až na mámu. Měla kamennou tvář a za celý ten projev se ani jednou nezasmála.

Komunisté asi brali vaši rodinu jako silný sledovací magnet?
Tenkrát v rodině nikdo nic neříkal, ale já osobně si myslím, že ano, a dokonce tuším, kdo nám „pomáhal“. Ale nemůžu – a ani nechci – obvinit člověka, když to nevím jistě a nevím, jaké pohnutky ho k tomu vedly. Ale všechno mi do sebe začalo zapadat, když byly zveřejněny seznamy spolupracovníků StB. Teprve pak mi ta mozaika rozhovorů, vyhošťování, anonymů a jiných událostí do sebe zapadla.

My jako rodina jsme tu byli tak trochu za exoty – být napůl Řek bylo v té době neobvyklé a jezdit do Řecka bylo velké terno. Naše příjmení Turturopulos bylo natolik složité, že když nás někdo potkal, hned jsme slyšeli, jak ho zkouší vyslovit, většinou špatně. Bože, to bylo děsný! (povzdechne si) Maminka si raději nechala své dívčí příjmení, aby neodrazovala pacienty. O mnoho let později jsme to už s bratrem nevydrželi a vzali si o mnoho jednodušší příjmení naší řecké babičky - Mallinu a Mallinos.

Co předcházelo návratu vašeho tatínka zpět z Československa do Řecka?
Myslím, že tu dost trpěl, jak pracovně, tak osobně. Po rozvodu to vzdal a vrátil se do Řecka. Letos mu bylo 84 let, pendluje mezi Řeckem a Českem a divadlo ho nepustilo. Píše divadelní dramata plná těžkých témat a hluboké filozofie, která zpravidla končí smrtí hlavního hrdiny. Já mu vždycky říkám: „Táto, tohle dneska nikdo hrát nebude, lidi se v divadle chtějí zasmát, a ne mít po představení chuť skočit z mostu, musíš psát komedie!“ Ale to on ne, to prý nemůže. On je typický příklad člověka, který si „všechno své nosí s sebou“, tedy v hlavě. Nepotřebuje nic vlastnit. A když cestuje, vždycky s sebou do kufru přibalí Sokrata, Platona nebo Aristotela, to jsou jeho nejlepší kámoši.

Zdeňka Drlíková si nechala svoje české dívčí příjmení. Později přestaly používat příjmení Turturopulos i děti tohoto česko-řeckého páru. Vzaly si jednodušší příjmení řecké babičky – Mallinu a Mallinos.

Jak jste všechno dění kolem vaší rodiny za socialismu brala vy jako malá holka?
My jako děti jsme nikdy nepociťovali nějaká příkoří nebo nedostatek, ale ve skutečnosti byl náš rodinný život plný překážek, které se v tom režimu prostě překonat nedaly. Maminka nám plno věcí neříkala, chtěla nás chránit, ale já taková tajemství nemám ráda, člověk pak neví, co na něho z minulosti vybafne. Já se v dětství hodně věnovala moderní gymnastice, bratr byl dobrý plavec a hrál na kytaru. Ve škole jsme neměli žádné problémy, chodili jsme tam rádi, měli jsme kamarády a štěstí na učitele. I když jsem snad jako jediná ve třídě nebyla pionýr, každý rok jsem dostala knížku za vzornou reprezentaci školy. Průkazku ale museli mít všichni, takže mi bylo řečeno, kdy se mám dostavit na složení pionýrského slibu. Já tam nepřišla, ale průkazku mi pak stejně dali, i bez přísahy.

V roce 1988 jsem byla jako juniorská československá reprezentantka vybrána, abych závodila na Dnech ČSSR v Sovětském svazu. Spolu s třemi dalšími gymnastkami, a k tomu dokonce i s olympijskými vítězi Věrou Čáslavskou a Emilem Zátopkem, jsme měli cestovat celý měsíc po velkých městech Sovětského svazu. Jenže v té době už tam začaly nepokoje a na poslední chvíli jsme od soudruhů dostali stopku. Bylo to tak rychlé, že ani místní tisk už zprávu nestačil stáhnout. Tenkrát mi vůbec nedocházelo, co znamenají ta dvě jména, Věra Čáslavská a Emil Zátopek, a jakou jsem měla čest, respektive co jsem mohla zažít.

Listopadové události 1989 jste jistě v rodině uvítali...
Byli jsme nadšení, přilepení na obrazovce, hltali jsme každé slovo nových politiků, prostě asi jako všichni. Mám to už dost v mlze, tehdy jsem teprve končila základku. Pro nás to všechno začínalo, ale pro mnohé z generace mých rodičů to bylo těžké. Těm život v komunismu zničil dětství, mládí a podstatnou část aktivního života. Škoda jen, že jsme pak v euforii a velkorysosti zapříčiněné sametovou revolucí dovolili komunistům otravovat politiku v téhle zemi ještě mnoho dalších let.

Jak revoluce změnila život vašim rodičům?
Tatínek za námi jezdil z Řecka a my za ním. I když už se nemusel bát politické šikany, neměl tu vlastně na co navázat a už se sem nevrátil. Stále má ale v Česku trvalé povolení k pobytu, přátele a samozřejmě nás. Maminka dostala hned po revoluci nabídku, aby se ucházela o místo ředitelky Psychiatrické léčebny Jihlava. Myslela si, že to vezme jen dočasně, než se najde někdo, kdo to bude chtít dělat. Nakonec to dopadlo tak, že v ředitelském křesle zůstala neuvěřitelných 30 let života, až do své předčasné smrti.

Pracovní a vůbec životní výdrž jí rozhodně nechyběla...
Byla nejdéle sloužícím šéfem zdravotnického zařízení v republice. Byla respektovanou odbornicí v psychiatrii, uznávanou manažerkou a průkopnicí moderní české ústavní psychiatrické péče. Nejlepší čeští psychiatři ji brali jako sobě rovnou, vážili si jí. Získala několik ocenění v oboru. Vždycky říkávala: „Až mi bude osmdesát, budete mě muset vyhodit z okna.“ Jihlavskou „psychinu“ posunula na vysokou úroveň, věřím, že po sobě zanechala nesmazatelnou stopu - jak v nemocnici samotné, tak v srdcích mnoha zaměstnanců, kolegů, ale i pacientů a jejich rodin. Za svoji kariéru zažila i stovky neobvyklých situací, které uměla vyprávět tak, že všichni kolem pukali smíchy. Bavila se s lidmi, nebyla typ, co se zavře do kanceláře. Uklízečka ji zajímala stejně jako lékař.

Ráda vymýšlela různé akce, před čtyřmi lety slavila nemocnice 115 let od svého založení a máma vymyslela, že oslava proběhne ve stylu populárního seriálu M. A. S. H. Bylo to parádní, všichni měli vojenské mundúry, areálem jezdila americká vojenská auta, byla tam ošetřovna, důstojnická jídelna, bar u Rosie, živá hudba, módní přehlídka nebo hasičská technika. Akci si všichni moc užili. Myslím, že na ni všichni vzpomínají v dobrém. Na její památku byl v nemocničním parku u jezírka vysazen strom jinanu, jehož list je v logu nemocnice, a pamětní deska. V Divadle Na Kopečku je momentálně k vidění vernisáž s fotkami z jejího osobního, cestovatelského i lékařského života.

Kde všude byla jako cestovatelka?
Maminka hodně cestovala, pracovně i soukromě, byl to její velký koníček. Viděla skoro celý svět a užívala si to. Nejraději jezdila se skupinou kamarádů do vzdálených exotických destinací, navštěvovala místa, kam se běžný turista nedostal. Nebyla to žádná květinka z luxusního hotelového apartmá, sem tam zažila i nějakou tu nepříjemnou chvilku. Spala zavěšená na stromech mezi divokou zvěří v pralese, čelila tam nejrůznější havěti, vlekla se nemocná amazonským pralesem, na Kubě létala se zlomenou nohou letadlem. V Botswaně vytopil její stan silný déšť a ona se náhle ocitla uprostřed stáda slonů a v bezprostřední blízkosti smečky lvů, v Peru místní indiáni zaútočili na jejich vlak kameny.

Opravdu divoké zážitky...
Proplula i říční ramena Amazonky v Peru a Ekvádoru, deltu Orinoka ve Venezuele, navštívila ostrovy Francouzské Polynésie, odkud si přivezla přezdívku. Když byl můj syn Marek hodně malý, tak aby se mu nepletly babičky, říkali jsme „ta babička, co byla na Bora Bora“. Syn si to zkrátil na „babi Bora“ a od té doby už jí v rodině nikdo jinak neřekl. Protože uměla poutavě vyprávět, dělala pro své zaměstnance i veřejnost přednášky z cest. Byla dobrou kamarádkou do nepohody, uměla řešit problémy, vedení měla v krvi.

Kde byla naposledy?
Pár měsíců před jejím odchodem jsme spolu jely do Bhútánu, malého himálajského království, které se teprve otevírá světu. Nikdy nezapomenu na cestu domů, během níž jsme letěly z města Paro do Dillí. Seděly jsme v letadle vedle sebe a pily kávu. Bylo krásné slunečné ráno a my jsme přelétaly Himálaje, viděly pod sebou vrchol Mount Everestu a další zasněžené velehory. Pily jsme tu kávu, nechaly se oslňovat sluncem a říkaly si, jaká je to paráda. Nikdy by mě nenapadlo, že babi Bora má před sebou už jen pár měsíců života.

Jak často vy jezdíte do Řecka? Cítíte se tam aspoň trochu doma?
Narodila jsem se v Jihlavě, žiju tu s rodinou a nikam už se nehnu. Mám české i řecké občanství. Tatínek říká, že ze sedmdesáti procent myslím jako Řekyně a já ho při tom nechávám. Do Řecka budu vždycky ráda jezdit, mám tam spoustu příbuzných, vzpomínek a oblíbených míst, ale doma jsem tady.

Jít profesně ve stopách maminky vás nelákalo?
Nelákalo, tedy tehdy. Vystudovala jsem sociologii na FF UK, protože za komunismu byla zakázaná jako buržoazní pavěda. Mě sociologický pohled zajímal, ale společnost se vyvíjí a mění tak rychle, že se v mých očích tak trochu pavědou znovu stala. Empirické výzkumy mě nikdy nebavily, na teoretické bádání jsem nebyla ten správný typ. Pracuji jako marketingová a PR konzultantka. Jsem ve věku, kdy člověk začíná bilancovat, a já vím, že jsem měla studovat něco jiného, medicínu či psychologii, tam bych byla užitečnější a snad i dobrá. Ale už je asi pozdě.

Komunisté teď po volbách ustoupili do pozadí. Myslíte si, že se ještě někdy vrátí k moci?
Dějiny jsou vrtkavé a je potřeba ty zkušenosti vyprávět dál, protože když se podíváte, kolik psychopatů dnes vládne... Nedávno se mě syn zeptal: „Mami, co je to komunismus?“ Vzpomněla jsem si na manžele Patákovy, naše rodinné přátele, kteří v roce 1981 emigrovali do Kanady a žijí ve Vancouveru. Lidem, kteří ho nikdy nezažili, nebo hůř, kteří si myslí, jaká je to fajn myšlenka, ho popisují asi takto: „Představ si, že ti někdo celý život bude říkat, kde máš žít, jak máš bydlet, co máš studovat, jakou profesi máš dělat, kde máš pracovat, k jakému doktorovi chodit, co máš dělat ve volném čase, kam můžeš cestovat a koho musíš uctívat. A když se ti to nelíbí, tak se odstěhuj nebo půjdeš do vězení.“ Tohle, myslím, může pochopit i dítě. A budoucnost našich dětí je pro nás přece to nejdůležitější.

Autor:
  • Nejčtenější

Archeologové našli v centru Jihlavy středověkou studnu s lidskými ostatky

Archeologové odkryli obydlí lidí, kteří patřili k prvním obyvatelům města Jihlavy při jeho založení poté, co zde ve 13....

Sever Žďárských vrchů rozdělil spor o přílišné solení krajských silnic

Solit, nebo nesolit? Klimaticky drsný sever Vysočiny dělí spor o intenzitu chemického posypu silnic na území chráněné...

Na dva měsíce se uzavře Jihlavský tunel, tisíce aut se nahrnou do města

Ředitelství silnic a dálnic na osm týdnů uzavře tunel na obchvatu Jihlavy. Důvodem bude jeho kompletní rekonstrukce....

Odpůrci výkrmny se obávají zápachu. Hnůj patří na pole, oponuje farmář

V Jemnici na Třebíčsku vrcholí bouřlivá debata o záměru společnosti Zeobs z Rhea Holdingu podnikatele Josefa Koláře....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Ne Kronospadu mění název. Právníci firmy nás šikanují, tvrdí aktivisté

Spolek Ne Kronospadu v Jihlavě bude dál pokračovat ve svých aktivitách pod novým názvem. Důvodem je podle jeho předsedy...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

  • Další z rubriky

Vyráběla jsem i fascinátor s imitací bazénu, svěřuje se modistka

Premium Netradiční zálibu má Alice Trojanová z Petrávče u Velkého Meziříčí. Čtyřicetiletá maminka tří dětí během mateřské...

V Brodě sílí kritika vzhledu kina a divadla, chystá se velká rekonstrukce

Městské divadlo a kino v Havlíčkově Brodě po vizuální stránce vůbec nepřipomíná oblíbený kulturní stánek. Socialistická...

Jihlavská zoo má první letošní mládě, tajemná velemyš pochází z Filipín

Jihlavská zoologická zahrada už se může pyšnit letošním mládětem, 3. ledna rozmnožila velemyši největší. Novinku zoo...

Technik souzený kvůli kontrole v Dukovanech má podmínku a zákaz činnosti

Technik Luboš Věžník souzený kvůli kontrole svarů v jaderné elektrárně v Dukovanech v roce 2012 se u Okresního soudu v...

Advantage Consulting, s.r.o.
SERVISNÍ TECHNIK - ELEKTRONIK (25 - 30.000 KČ)

Advantage Consulting, s.r.o.
Kraj Vysočina
nabízený plat: 25 000 - 30 000 Kč

Co bolí nejvíc? Ani porod, ani kopanec do varlat. Lékaři sestavili žebříček

Bolí nejvíc porod, nebo když muže nakopnete do varlat? Ani jedno. Podle průzkumu britské Národní zdravotnické služby...

Zemřela Adalia Rose. Holčička, která předčasně stárla

Adalia Rose byla velkou bojovnicí. Podle lékařů měla zemřít kvůli progerii krátce po porodu. Dožila se ovšem patnácti...

Německá pošta startuje diesely. Elektrododávky v zimě nevyjedou kopec

Německá Deutsche Post DHL provozuje největší flotilu elektrických dodávek, které si navíc sama vyvinula. V horském...

Čtyři typy žen, které by chtěl mít každý muž po svém boku. Jste mezi nimi?

Možná právě vy si lámete hlavu nad tím, jak si zajistit přízeň stávající či budoucího partnera? V tomto směru záleží na...

Začínal se čtyřmi zaměstnanci, dnes jich má devadesát a prodává i do světa

Svou firmu založil navzdory již existující konkurenci. Po úspěšném startu začal s vlastní výrobou výtahů, později...