„Nechme dětem s klidným svědomím i nějakou jednodušší, v našich očích možná trochu nedostačující literaturu, a náročnější knihy jim předčítejme,“ nabízí řešení bývalá knihovnice a ředitelka Krajské knihovny Vysočiny, dnes lektorka, jež ve svých seminářích cílí právě na rozvoj čtení u dětí a podporu dětského čtenářství.
Jaký je ideální věk, kdy bychom měli začít dítě seznamovat s knihami a čtením?
V podstatě od narození. Už v době, kdy na miminko začínáme mluvit, mu vlastně můžeme rovnou začít předčítat. Knihy samozřejmě přizpůsobíme věku – u těch nejmenších můžeme využít třeba kontrastní leporela s jednoduchými černobílými obrázky. Ale jakékoliv čtení, intonace, melodie hlasu, to vše přináší miminku příjemné pocity, které se později v jeho čtenářství mohou odrazit.
Veronika Peslerová
|
Dá se obecně říct, že děti, jimž bylo odmalička předčítáno, budou pak samy ke čtení více tíhnout?
Přímá úměra tam není, ale podle mě se tím ta pravděpodobnost o něco zvýší. Třeba já mám čtyři děti a každé je na tom se čtenářstvím jinak, přestože jsme k nim přistupovali stejně a odmala jim předčítali. Ale i kdyby z toho ten benefit čtenářství nakonec nebyl, nic to nemění na tom, že jde o krásný a plnohodnotně strávený společný čas, hezký rituál, budování vzájemných vazeb a vztahů. A to platí třeba i ve třídě, kde si žáci společně předčítají – je to činnost, která kolektiv stmeluje. Mohou pak o příběhu diskutovat, čtení se stane jedním z témat konverzace.
A jak je to s horní věkovou hranicí? Má smysl předčítat ještě třeba páťákům?
Uvádí se, že až zhruba ve dvanácti či třinácti letech se vyrovnává u člověka zážitek z toho, když si čte sám, s tím, kdy je mu předčítáno. Až v tu dobu je mozek dítěte natolik zralý, že si to vlastní čtení dokáže užít stejně, jako když mu doteď četli třeba rodiče.
Rodičů, kteří čtou školákům, ale už asi mnoho není?
Někdy se právě stává, že rodiče řeknou prvňáčkovi, ať si už čte sám, když se to teď naučil ve škole. Zrovna tehdy ale často nastává první velká čtenářská krize. Dítě je sice připravené na čtenářské zážitky a je na ně i zvyklé, protože mu doteď bylo předčítáno, ale najednou o ně přijde. Protože literaturu, jíž doteď naslouchalo, ještě samo přečíst nedokáže. A ta, kterou školák sám zvládne – tedy hlavně obrázkové knihy pro nejmenší čtenáře, mu již úplně nestačí. Pokud to tedy jen trochu jde a děti o to mají zájem, doporučila bych předčítat minimálně do těch deseti dvanácti let.
Jaké další „praktické“ benefity předčítání a čtení obecně dětem přináší? Třeba ve škole?
Je to samozřejmě rozvoj slovní zásoby, dále pak zlepšení gramatiky, protože děti, které čtou, mají pravopis prostě „nakoukaný“. Čtenářství ale rozvíjí také tvořivost, představivost, fantazii. Čtenáři mají i lepší odrazový můstek v učení, protože se přece jen umějí lépe orientovat v textu a mají z knih naučených nebo z předčítání „naposlouchaných“ plno informací. Ale – a to bych zdůraznila – když člověk čte, je to hlavně radost. U dětí i u dospělých. To by mělo být nejdůležitějším bodem.
Pro mnohé děti je to však spíš povinnost…
Někdy je skutečně čtení brané jako taková školní záležitost, která by měla mít nějaký řád, strukturu. Je ale třeba si uvědomit, že ani my dospělí se tím neřídíme. Také čteme jen tehdy, máme-li chuť. Přitom děti často nutíme ke čtení denně! A i nám se samozřejmě stane, že nás kniha nebaví, tak jí listujeme, přeskakujeme, nedočteme ji, nebo si dokonce přečteme jen konec. (smích) U čtení střídáme polohy, ležíme, čteme na řadě míst, od kuchyně po záchod, a u dětí pak tato základní čtenářská práva úplně opomíjíme. Chceme, aby spořádaně zvládly daný počet stránek za den, ač je kniha nebaví. Žádáme, aby u toho hezky seděly, nejedly, neodcházely. Mnohem lepší je ale mít trochu nadhled. Pokud chci, aby děti četly, je lepší jim tyto maličkosti povolit.
Pedagogové by se měli hlavně zamyslet nad tím, co je vlastně cílem čtenářského deníku – čeho těmi zápisy v něm chtějí dosáhnout? Má-li to být podpora čtení a čtenářství, tak ve výsledku jde spíš o opačný účinek.
Co však mají dělat rodiče, jejichž děti nečtou vůbec a číst odmítají? Není ani tady nějaký drobný nátlak na místě?
Odpověděla bych na to jednou čtenářskou poučkou. Když řekneme: „Čti si! “, tak je to příkaz, zatímco když řeknu: „Budu ti číst“, tak je to dar. Nucení ke čtení podle mě smysl nemá. Místo toho je lepší děti literaturou tak nějak přirozeně obklopovat, doporučovat jim zajímavé tituly, pátrat s nimi po tom, co by je mohlo bavit. A není třeba být ani knižními snoby a pohoršovat se nad některými druhy literatury, které třeba nemají v obecných měřítkách valnou pověst. Ostatně nějaké „lepší“ knihy můžeme dětem doplnit právě formou předčítání.
Takže se dá říct, že je lepší, aby děti četly „brak“ než nic?
Každá přečtená kniha se počítá, nemusí mít nutně super kvalitu. Řada lidí, včetně některých učitelů, třeba nepovažuje komiksy za relevantní knihy. Přitom právě začínajícím čtenářům mohou komiksy, kde je méně textu a velká vizuální podpora, hodně pomoci. A paradoxně podobný mýtus panuje i u naučné literatury a encyklopedií. I ty ale mohou být pro děti čtenářsky schůdnější – díky přehlednému řazení do různých sekcí a odstavců, díky dostatku obrázků. Zmíněné typy knih mnozí učitelé také ani nepovažují za ty, co si děti mohou zařadit do čtenářských deníků.
Je to podle vás chyba?
Rozhodně. Má to pak úplně opačný efekt. Existují totiž dva základní typy čtenářů – intuitivní a smysloví. Právě čtenáři smysloví mají velmi rádi komiksy a naučnou literaturu. A oni potom takovouto literaturu, která je jim přitom blízká, nemohou ve čtenářských denících nijak uplatnit.
Tak nějak mi přijde, že asi nejste úplným příznivcem čtenářských deníků, že?
Úplně ne. (smích) Pokud se tedy bavíme o čtenářských denících v podobě, v jaké jsou nyní po dětech většinou požadovány.
Dítě učení chápe samo, stačí mu jen pomoci, říká šéfka studijního centra |
Co by tedy mělo být jinak?
Pedagogové by se měli hlavně zamyslet nad tím, co je vlastně cílem čtenářského deníku – čeho těmi zápisy v něm chtějí dosáhnout? Má-li to být podpora čtení a čtenářství, tak ve výsledku jde spíš o opačný účinek. Dost dětí totiž rádo čte, ale nerady si knihy zapisují, respektive takové knihy, které by si tam dle pravidel zaznamenat měly. Nastává pak paradoxní situace: ony něco čtou, podporují tím svoji čtenářskou gramotnost. Poté ale stejně hledají jiné knížky, které si přečíst musí, aby si je mohly zapsat do čtenářského deníku.
Jaké je tedy podle vás řešení?
Aby děti četly, co je baví, a to si pak i zaznamenaly do čtenářského deníku. Určitě bych ani netrvala na té klasické formě – autor, dílo, počet stránek, hlavní postavy, moje hodnocení, povinný obrázek. Je přece spousta možností, jak dojem z knížky vyjádřit. Klidně komiksem, koláží, malbou, dopisem hlavnímu hrdinovi nebo třeba i natočením videa, 3D instalací.
Čtenářské deníky jsme tedy zhruba probraly. Co třeba seznam povinné školní četby?
To je další taková zhůvěřilost. (smích) Dost často tam totiž zůstávají knihy, které do seznamu byly zařazeny někdy před dvaceti i více lety. Což nezřídka vede k tomu, že si děti vybírají knížky podle toho, aby měly co nejméně stránek. Nebo to rovnou někde opíší. Něco jiného je ale seznam doporučené literatury, kde jsou školákům nabídnuty zajímavé tipy, a oni si sami rozhodnou, zda si z nich něco vyberou. Pro děti i rodiče, již se v literatuře moc neorientují, to může být inspirací, pomocí. A co se týče rozšiřování knižních obzorů a seznamování s méně atraktivními typy literatury, lze použít i jiné metody.
Jaké například?
Může to být formou ukázky, s níž se potom ve škole dál pracuje. Žáci ji s učitelem rozeberou, řeší, jak se dřív psalo, nebo ji například zkusí přepsat do současného jazyka. Knihy mohou být také různě roztroušené po třídě, lze je průběžně doporučovat, mluvit o nich. Děti si k nim pak snáz najdou cestu. A nebo taky nenajdou. Stejně jako všichni nejsme hráči fotbalu nebo třeba klavíristé, nemohou být všichni ani čtenáři.
To může být útěcha pro rodiče, kteří třeba dlouhodobě zkoušejí ze svých potomků vychovat čtenáře, ale zatím neúspěšně…
Člověk od toho nemůže čekat okamžitý efekt. To, že děti ve čtení podporujeme, je, jako bychom to ukládali do nějaké truhličky, dovnitř dítěte. A výsledek se může klidně dostavit až za dvacet let, až to dítě bude mít své vlastní potomky. Pokud ho jako rodiče napadne, že by jim mohl předčítat, tak to všechno vlastně smysl nakonec mělo.
Pro rodiče může být dnes také problém zorientovat se v obrovském množství publikací, které teď vycházejí. Jak v něm poznat knihu, již stojí za to koupit?
Jednou z cest je sledovat výběrová dětská knihkupectví, která se zaměřují na dětské knihy a mají jen takové, za nimiž si sama stojí. Komunikují i s dětskými čtenáři, tak vědí, jaká literatura je u nich oblíbená. To je třeba brněnské knihkupectví Dlouhá punčocha; má i svůj web a e-shop. Můžete si tam při výběru nastavit určité parametry – věk dítěte, oblast zájmu. Každý rok vycházejí také katalogy s nejlepšími knihami dětem, orientovat se lze i podle literárních cen. Poradit mohou rovněž v knihkupectvích, knihovnách. A doporučuji i skvělý projekt na podporu čtení a čtenářství Mravenčí chůva, který se mimo jiné snaží zorientovat zájemce v moři dětských knih.
Rady ale lidé mohou najít i na vašich seminářích a workshopech. Pro koho jsou určeny?
Cílí hlavně na učitele, knihovníky, průvodce, lektory a další lidi pracující s dětmi. Přínosem ale mohou být pochopitelně i pro rodiče. Tématem většiny z nich je rozvoj čtení u dětí a podpora čtenářství – ukazuji cesty, jak děti podpořit v tom, aby víc četly. Lekce se snažím vést interaktivně. Dělám totiž také workshopy týkající se kritického myšlení, což se propisuje i do seminářů na podporu dětského čtení. Ideální totiž je, aby si účastníci sami přišli na to, jak k tématu přistupovat, a co je pro ně a jejich děti či žáky nejlepší. S dalšími třemi kolegyněmi také pořádáme celodenní i vícedenní semináře Mosty ke knihám – pro všechny, již chtějí budovat čtenářské mosty mezi dětmi a knihami.
