Lidé, již si tvorbu Rudolfa Brančovského pořizují, ale v sobě přece jen něco z dítěte mít musejí. „Má díla se líbí hlavně lidem se smyslem pro humor, kteří si dokázali uchovat svůj vnitřní dětský svět. A hlavně - nestydí se za to,“ říká nejen výtvarník, ale i hudebník, skladatel, frontman kapely Poletíme? a táta tří dětí.
Byť vaše tvorba vyloženě pro děti určená není, nyní na jednom takto zaměřeném projektu pracujete. Máte na starosti výzdobu sídla nové dětské skupiny ve Velkém Meziříčí. Jak vypadá?
Byl jsem přizván ke spolupráci na už rozběhlém městském projektu, za což jsem moc rád. Školka je podle mě hezká, nová a moderní budova, kterou ale město potřebovalo trochu zútulnit, přiblížit ji dětem. Ze strany architektky Evy Uchytilové vznikl nápad na betonovou stěnu, která bude pomalovaná, ale beton má být stále vidět. Hned jak jsem tu stěnu u vstupu spatřil, říkala si v mých očích o kresbu bílou barvou právě na tmavý, betonový podklad.
Lidé, kteří si u mě objednají obraz, jsou obvykle naladěni na podobný humor a vnímání světa. Ne každému by muselo sednout, že namaluji portrét, kde aktéři vypadají jak dva pomeranče.
Jaké obrázky jste na ni nakonec vytvořil?
Základem jsou kresby z dětského světa. Udělal jsem si takový svůj seznam motivů, které by v něm neměly chybět - od lokomotivy přes různá zvířata, písmena, dinosaury, domečky až třeba po loďku, popeláře a podobně. Děti si tam mohou jednotlivé obrázky vyhledávat, prohlížet si je. Podobné kresby se objeví i uvnitř školky na velkoformátových plátnech. Navrhl jsem i podobu hrací plochy v areálu a logo školky - velký svítící nápis Pozor děti. Tvoří ho kácející se písmena, což má vyjadřovat takový ten zdravý dětský chaos, ruch a živelnost.
Vaší doménou jsou jinak obrazy. Byla to pro vás tedy první zakázka tohoto druhu?
To ne, mám za sebou i spolupráci s velkou firmou, která provozuje dětská indoorová hřiště. Maloval jsem pro ně kdysi interiéry těchto vnitřních zábavních parků. Dnes už se tomu ale nevěnuji. Byla by to další oblast práce, co mi bere čas a soustředění, a to si už nemohu dovolit. Pro mě je momentálně lákavější vytvořit obraz v klidu doma, pak ho někde vystavit a ideálně i prodat. Nebo ho případně namalovat na zakázku.
Rudolf Brančovský
|
Když zmiňujete práci na zakázku… Kdo jsou zákazníci, kteří si od vás nechají namalovat obraz?
Často se jedná o rodinné portréty nebo i jiné obrazy, ale v převážné většině případů jde poptávka od lidí, kteří mě už znají, sledují moji tvorbu a mají ve mě důvěru. Jsou obvykle naladěni na podobný humor a vnímání světa, rozumějí mé „řeči“. To je ostatně nezbytné k tomu, aby spolupráce byla úspěšná. Ne každému by totiž muselo sednout, že namaluji portrét, kde aktéři vypadají jak dva pomeranče. Práci na zakázku ale netlačím moc dopředu. Považuji se především za hudebníka a malíře, co vytváří své obrazy. A když se někomu pak výsledek líbí, je to ideální.
Vaše tvorba je specifická, nezaměnitelná. Byla takto výrazná vždy, nebo jste se k barevné hravosti postupně dopracoval?
Velkou roli v tom asi hraje fakt, že jsem autodidakt, tedy samouk. Malbu jsem nestudoval, tudíž se do mě neobtiskl žádný trend, který zrovna v dané době na nějaké školské půdě probíhal. Nikdo mi nevedl ruku, nehodnotil mě, i na chyby jsem si musel přijít sám. Takže díky mé osobní vnímavosti a touze se prosadit se z mých zprvu neotesaných tvarů zvolna stávala díla, která už byla použitelná, nabývala na hodnotě a získávala si zákazníky.
Vždy jste se věnoval motivům, jež lidé mohou vidět na vašich obrazech i dnes? Tedy figury, zvířata, prvky z dětského světa?
Zpočátku jsem se poměrně dlouho věnoval abstrakci - kola, čáry, prolínající se barvy. Což je oblast, kterou mám stále v srdci, a je mi hodně blízká. Umožňuje intuitivně zobrazit můj vnitřní svět, vytvořit něco nového, krásného, aniž by mě svazovala už daná podoba věcí. Je to místo pro fantazii, estetiku. Figur, tváří a konkrétních motivů jsem se dřív trochu obával.
Proč?
Musíte se je naučit namalovat tak, aby byly poznatelné. Na druhou stranu by ale měly mít i uměleckou váhu, aby nepůsobily jako nějaký večerníček.
Víte, kolik obrazů jste už namaloval? Dle množství, které je vidět jen tady v ateliéru, jich muselo být opravdu hodně.
Díla, která jsem vytvořil či prodal, spočítaná nemám. Tady v ateliéru jich může být třeba pár stovek. Ale nemyslím si, že je potřeba, aby se výtvarník prezentoval nějakým číslem. To nejsou kilometry, co člověk v životě uběhl, nebo počet prodaných nemovitostí. Umělec může vytvořit i jen pár obrazů, které jsou jedinečné, a mají větší hodnotu než díla někoho, kdo jich třeba prodá tisíce. Prodej se také odvíjí od reklamy a sebeprezentace, která je dnes dost důležitá.
Vy ji zvládáte?
Já se to učím skrze naši kapelu Poletíme?, kterou máme už několik let a snažíme se s ní prosadit. V hudebním světě je běžné, že něco dáváte na YouTube, na sítě, sdílíte to, platíte reklamu. Takže mi přišlo logické to zkusit i s obrazy. Ale věřím, že nějakému introvertnímu výtvarníkovi, citlivé duši, jde tohle úplně proti srsti. U herce či muzikanta asi lidé i čekají, že bude mít vtipný a úspěšný Instagram, u výtvarníků je to však jiné.
Máte přehled, kde vaše obrazy končí? Visí v českých domácnostech, nebo i v zahraničí?
Na prodej do ciziny jsem se nikdy nespecializoval. Stránky mám pouze v češtině, na internetu také funguji jen pro český trh. I přesto některé mé výtvory za hranice putují, ačkoliv přehled o tom moc nemám. Nějaké mé obrazy mají třeba lidé v Anglii. Nejdál, tuším, zamířilo moje dílo až za polární kruh. Byl to partnerský portrét, který si koupili manželé věnující se tam výzkumné práci. Za polárním kruhem to samozřejmě barvami zrovna nehýří, tak si přáli něco pestrého, veselého.
Malíř a frontman Poletíme? Rudolf Brančovský vytvořil dokonalé místo pro život |
Vystudoval jste umělecké slévárenství. Tomu jste se nikdy nevěnoval?
Abyste mohli v tomhle oboru tvořit, potřebujete pec a spoustu dalších věcí. Je to prostorově i finančně náročné, zatímco malování můžete mít - když to přeženu - klidně doma pod postelí. Navíc pokud namalujete obraz, za plátno a barvy dáte třeba osm stovek. Na výstavu vám tedy stačí nějakým osm tisíc korun. Potřebujete-li ale prezentovat deset bronzových soch, je ta vstupní suma klidně stokrát vyšší.
Vaše maminka je Vlasta Švejdová, známá ilustrátorka dětských knih. Jak moc vás ovlivnilo takové rodinné prostředí?
Maminka dělala dětskou tvorbu celý život. Já u toho vyrůstal a koukal jí přes rameno, díval se, jak ilustruje dětské knihy, učebnice. Něco tvořit tak bylo přirozenou součástí našeho života. Měl jsem ale samozřejmě i období, kdy jsem se od téhle tvorby pro děti vymezoval, chtěl se od ní odstrčit. Ale časem jsem si našel svoji cestu, zklidnil se. A s narozením dětí se už klidně pouštím i do něžnějších motivů, jako je třeba mateřství, vztah matky a dítěte. Dřív jsem se trochu bál, že tím utrpí má role drsného chlapa. To si už ale dnes nepotřebuji dokazovat.
Jak se maminka dívá na vaši tvorbu? Je kritická?
Kritická byla jednu dobu spíš k mojí hudební stránce. Přišlo jí to příliš divoké, vulgární. Postupně ale začala více chápat můj humor. Myslím, že si spolu dokážeme o tvorbě hezky popovídat, vzájemně se respektujeme. Díky mým rodičům mám navíc i srovnání, jak to kdysi v uměleckém světě a na trhu s výtvarnými díly fungovalo. A je to oproti dnešku opravdu velký rozdíl, zájem o umění byl dřív mnohem větší.
Čím to podle vás je?
Za komunismu měli lidé vesměs unifikovaný nábytek, hračky, oblečení, byty. Nedalo se cestovat, nemohli podnikat. A právě umění byl způsob, jak se odlišit, mít ve svém domově něco originálního. Bylo to vlastně i určitou investicí do kvalitní věci. Mamince se třeba stávalo, že když měla s dalšími autory výstavu v galerii, lidé vše komplet vykoupili. Dnes má ale valná část lidstva v podstatě vše, nač si vzpomene, a také víc možností, jak se odlišit. Byt si můžete zkrášlit vlastně čímkoliv. Třeba velkoformátovými fotkami, televizí ve velikosti stěny. Umělci tak musejí k lidem hledat jinou cestu, být pro ně vzácní, cenní. Lidé z vás také musejí cítit autenticitu, ale zároveň autoritu. Musejí vědět, že prostě umíte.
Měla jsem jiné nápady než mužští kolegové, vzpomíná autorka „okatých“ kreseb |
Vy sám výstavy míváte?
Kdysi jsem dělal jednu za druhou, ale už nemám tu potřebu. Zájem lidí je dnes takový, že to není nutné. Jsem radši, když si mohu v klidu tvořit, a pak udělám dvakrát do roka akci v příjemném prostředí s uvolněnou atmosférou. Sejdu se tam s lidmi, kteří mají o moji tvorbu opravdu zájem. Prohlédnou si mé výtvory, někdo si třeba něco pěkného koupí, další návštěvníci si chtějí popovídat nebo se podívat, v jakém prostředí tvořím. Já jsem na ně připravený, mám vše nachystané a je to příjemné pro všechny strany.
O jaké akce se jedná?
Na jaře je to den otevřených ateliérových dveří u mě ve Lhotkách, který letos připadá na 17. května od 11 hodin. Podobná je moje Art Hrabárna, ta se koná kolem Vánoc v Brně.
Jste nejen výtvarník, ale i muzikant. S kapelou Poletíme?, jejíž styl lze jen těžko zařadit - sami ho označujete jako turbo-šanson, original banjo punk future jazz band - koncertujete s vlastním repertoárem po celé republice. Jaké máte nyní plány?
Přes léto jezdíme hlavně po festivalech, už teď se nám plní kalendář na rok 2029. Letos zahrajeme třeba na Prázdninách v Telči, na jihlavském Vysočina festu či na festivalu Mezi ploty v Praze. Místa, kde nás je možné slyšet, postupně přibývají do seznamu na našem webu.
A činnost kapely mimo letní sezonu?
Zpravidla jezdíme na samostatné turné po klubech, které se váže například k nové desce či nějaké spolupráci. Letošní jaro jsme měli miniturné s názvem Poletíme? komorně. Vznikl nápad zahrát citlivější písničky na koncertě, který bude k sezení, komornější, něžnější. Ale zjistili jsme, že chceme-li vše udělat pořádně, dá to spoustu práce. Ač jsme na pódiu byli jen čtyři z osmi, bylo to mnohem náročnější, než když vyjíždíme v plné sestavě - což jsou dvě dodávky s celkem čtrnácti lidmi.
Jak se vám daří skloubit muziku, koncerty, malování a rodinu se třemi dětmi?
Těžko. Dělám si vždy seznam úkolů a povinností a ty se snažím během dne odbavit. Jak ho mám hotový, mohu si stoupnout k plátnu a tvořit. Ovšem nesmí to být moc pozdě, v době, kdy už mě volají děti a rodina. Učím se také některé věci rušit, nenakládat si jich moc, aby mi kariéra nebrala vnitřní klid, který k tvoření potřebuji.
Abyste toho neměl málo, pustil jste se i do natáčení podcastu…
To je pro mě trochu výzva. Učím se na tomto formátu vyjádřit se tak, abych byl správně pochopen. Myšlenek se mi totiž honí v hlavě tolik, že mě mnohdy už ve chvíli, kdy něco říkám, další hlas v hlavě opravuje, že jsem to mohl formulovat přesněji. Do podcastu si zvu hosty, kteří mě skutečně zajímají, není to jen naplnění nějakého formátu. I proto mám jen jednoho měsíčně - upřednostňuji kvalitu nad kvantitou. A je to vlastně také fajn příležitost si popovídat s člověkem, s nímž se třeba i znám, ale v běžném rytmu nemáme čas si spolu někam zajít na kus řeči.
Mluvil jste o vnitřním klidu. Našel jste ho tady ve Lhotkách, kde žijete šest let? Nechybí vám umělecký ruch velkých měst?
I když jsem v Praze i Brně žil na úžasných místech, v ateliérech v centrech měst, nechybí mi to. Tady je mi dobře. Do města už chodím jen na „exkurzi“, jako lidé z měst míří do lesů.
