Pátek 24. ledna 2020, svátek má Milena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 24. ledna 2020 Milena

Smrt není prohra, k životu patří, říká sestra, jež se stará o umírající

  15:06aktualizováno  15:06
Není příliš známo, že v Moravských Budějovicích od roku 1936 funguje řeholní dům sester boromejek. V malé komunitě zde spolu s dalšími pěti řádovými sestrami žije a současně pracuje v hospici také Maxmiliána Ludmila Holíková. Sestra mluví o službě, cestě víry i o rozhodnutí, jež nebylo bez chvění.

„Když sestoupíte na rovinu, že začnete člověka v umírání doprovázet, tak tato nejistota nějak dopadá i na vás. Musíte to hodně sám v sobě zpracovávat. Když se podaří nějaké symptomy stabilizovat, prožíváme s našimi pacienty i vzácné chvíle prožívaného přítomného okamžiku jako daru, je zde i hodně humoru a vtipu. Ale na pozadí běží vážnost,“ říká sestra Maxmiliána Ludmila Holíková. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

„Ve zdejší kapli ke mně při modlitbě poprvé přišlo povolání, rozhodnutí, že chci být boromejkou. Pak jsem se zkontaktovala s řádovými sestrami, řekla jim o tom prožitku. Rozhodla jsem se jít na zdravotní školu a už v době studií jsem žila se sestrami jako takzvaná kandidátka. Definitivně jsem se pro tuto cestu rozhodla v devatenácti letech. Nebylo to bez chvění, ale zásadní pochybnosti jsem nikdy neměla,“ říká boromejka Maxmiliána Holíková.

Boromejky jsou v Moravských Budějovicích už od první republiky, lidé už jsou tady na vás zvyklí, že?
Klášter boromejek jménem Dům sv. Antonína zde byl založen v roce 1936 jako exerciční dům, mateřská škola a škola pro výuku dívčích povolání - vaření a šití. Pak byla pauza, kdy zde byl přes válku lazaret pro zraněné vojáky. Po válce se vrátil původní záměr. S nástupem totality se dům přeměnil na domov důchodců, který tu je od roku 1948. Naše sestry zde od začátku nepřetržitě slouží. Pracovaly tady i mladé sestry, které sem byly tajně přijímány. V Moravských Budějovicích byly čtyři malé domky, kde sestry v civilu žily. V jednom domku nedaleko odtud byl i tajný cyklostyl, kde se množily všechny materiály řádu, oběžníky generálních představených, tiskly se breviáře. Moravské Budějovice jsou nedaleko Znojma, kde byla po celou totalitu centrální základna řádu. Boromejky zde jsou už 83 let.

Domovu pro seniory se zde i dnes říká „klášter“. Zatímco vlastní klášter je dnes už v malém domku naproti němu.
Ano. Paradoxně jedna z našich sester, která pochází z Moravských Budějovic, se o tom, že je zde klášter, dozvěděla až později. Je to periferie města, relativně uzavřený svět, ne každý o tom ví. Ale v povědomí - hlavně starší generace - to je. Ti lidé si pamatují, že tady chodili do mateřské školy, do kurzů vaření a šití. Tradici s jakýmsi rodinným prostředím tady má péče o nemocné, kterou tu sestry vytvořily a předávaly.

S. M. Maxmiliána Ludmila Holíková

  • Řádová sestra Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, nyní žije s dalšími pěti sestrami v řádovém domě v Moravských Budějovicích.
  • Pracuje jako všeobecná sestra Domácího hospice sv. Zdislavy při třebíčské Oblastní charitě.
  • Je jí 40 let, pochází z obce Pavlice na Znojemsku.
  • Její rodná sestra Marie, řádovým jménem Veritas, je též řeholnicí.
  • Sestra Veritas pečovala o prezidenta Václava Havla v posledních dnech jeho života.

Jak vypadá váš běžný den?
Vstávám kolem půl páté, začínám ranní modlitbou a rozjímáním, což jsou řádové povinnosti. Další program záleží na tom, jaká je ten den skladba pacientů a kde jsou. Jdu na ranní mši svatou a kolem půl osmé či v osm vyjíždím do terénu. Běžná návštěva u pacienta trvá asi hodinu, část práce je péče o nemocného, chystání medikace, rozhovor s nemocným, rozhovor s rodinou… Jsou to podpůrné rozhovory, dostáváme se k tématům smysluplnosti života, někdy i na spirituální otázky. Pak se vracím na základnu do Třebíče a doma dělám dokumentaci. Práce s pacienty je poměrně psychicky náročná, tak potřebuji být chvilku sama, zrelaxovat se. Večer následuje běžný život komunity, společná modlitba breviáře, společné stolování, rekreace, hodinová adorace - úplně tichá modlitba. Den se uzavírá ve 20:15 společnou modlitbou breviáře před spaním…

Takový je každý den?
Sloužíme jako zdravotní sestry v trojsměnných provozech, takže třeba když jste po noční, tak se den vyvíjí jinak, dopoledne spíte.

Jak vypadá vaše noční směna?
Maximální množství pacientů v hospicové péči je třicet. Pracuje nás tam pět sester na pracovní úvazek a další sestry na dohodu. Dopoledne navštívíme všechny pacienty v jejich domácím prostředí, provede se sesterské vyšetření a zhodnocení stavu, konzultace s lékařem, příprava medikace. Po ranní službě má jedna sestra pohotovost na služebním telefonu. Přebírá první telefonáty z rodin. Když je pohotovostní volání, volá rodina, že se něco děje, něco se mění, že pacient umírá. Sestra konzultuje danou situaci s lékařem, naviguje po telefonu, jaké se mají podat léky. Když pacient zemře, vyjíždí do rodiny nejprve sestra a pak se domlouvá s lékařem na dalším postupu. Jsou noci, kdy nikdo nezavolá, jindy se po hodině vstává a vyjíždí.

Jak jste se stala řádovou sestrou?
Pocházím z věřící rodiny. První myšlenka stát se řádovou sestrou mě napadla už v šesti letech. To bylo ještě za totality. Ale tehdy jsem pořádně nevěděla, co to řádová sestra vůbec je. (směje se) Když mi bylo deset let, moje starší sestra tajně vstoupila do řádu. To já jako malá nesměla vědět, abych to někde neřekla. A tenkrát mě moje starší sestra dovedla sem, do Domu sv. Antonína. Mladé řádové sestry zde pracovaly tajně, v civilu. Já nevěděla, že to jsou řádové sestry. Jako děti a dospívající děvčata jsme tady pracovaly něco jako dobrovolnice, četly jsme babičkám a dědečkům knihy nebo dopisy, vozily jsme je na zahradě. Ve čtrnácti letech jsem se rozhodovala mezi zdravotnickou školou a gymnáziem. Rozhodla jsem se se ve zdejší kapli modlit. A zde poprvé přišlo to vnitřní povolání, rozhodnutí odevzdat svůj život Bohu. Poslední rozhodnutí padlo v devatenácti letech, to už jsem rok pracovala v civilu jako zdravotní sestra v nemocnici v Praze. Tam jsem se definitivně rozhodla, že touto cestou půjdu. Pro to povolání nějak člověk dospěje. Mému životu to dává smysl, i když nemohu říct, že jiný způsob křesťanského života není možný. Vybrala jsem si tento a myslím, že bych neměnila.

Co vás vlastně v dětství přivedlo k této cestě?
Odmalička jsem chtěla být zdravotní sestrou, protože jsem se zhlédla ve zdravotní sestře, která u nás pracovala na středisku a dělala školní kontroly. V mých šesti letech se mi narodil mladší bratr a já se tak už tehdy mohla podílet na péči o něj. Asi tam byl i jakýsi prožitek mateřství, toho nejpřirozenějšího vkladu, který v sobě žena nese. Pro mě je služba nejvýraznější následování Krista, který se ve svém lidství přiklonil k člověku až do těch nejniternějších a nejobyčejnějších věcí.

Fotogalerie

Jak jste si zvolila řádové jméno?
Já hodně váhala. Jsem křestním jménem Ludmila a ke sv. Ludmile mám velký vztah. Zprostředkovala mi ho babička - od dětství mi vyprávěla o první české kněžně, věřící ženě, která ovlivnila dějiny na úsvitu Přemyslovců. Tak jsem chtěla být Ludmila, ale my nemůžeme mít dvakrát stejné jméno v řádu a sestra Ludmila už zde byla. Babička mi vyprávěla i o sv. Maxmiliánovi, který zemřel v Osvětimi. To je kněz, který svůj život nabídl poté, co tam po útěku vězně esesáci chtěli nechat zemřít hladem deset lidí v bunkru smrti. Mezi nimi byl člověk, který měl rodinu, a začal plakat. Maxmilián to uslyšel a nabídl se, jestli by se s ním mohl vyměnit, že on je kněz a nikoho nemá. Tak oni je vyměnili a Maxmilián zemřel v Osvětimi. Maxmilián mě oslovil velkodušností života, že člověk není zaměřený jenom na sebe a své potřeby.

Máte čas i na koníčky?
Ráda čtu, bez toho nejsem schopná žít. (směje se) Čtu psychologickou a spirituální literaturu, romány. Ráda peču a zdobím perníky, paličkuju, háčkuju, aranžuju květiny. Hodně mě povznáší poezie, mám ráda architekturu, celkově kulturu. Dovolenou trávím většinou na horách, ráda chodím do přírody.

Chodíte v řádovém oděvu?
Na delší pobyty v přírodě používám sportovní oblečení, tam by mě nikdo podle řádového oblečení nepoznal. Někdy na krátkou vycházku do hor jdu ale i v hábitu.

Jaké jsou části řádového oděvu?
Základem je hábit. Ke svátečnímu obleku nosíme medailku, kde jsou symboly hlavního patrona řádu Karla Boromejského, z druhé strany je Svatá rodina. Na hlavě máme závoj, který symbolizuje zasvěcení. K hábitu patří snubní prsten, který je symbolem doživotních slibů.

Vracíte se někdy do své rodné vsi Pavlice?
Jezdím tam často, rodiče mám blízko. Popovídáme si, oni přijíždí sem do našeho domu, do Moravských Budějovic. U nás ve vsi žijí mí sourozenci, navštěvujeme se.

Co je při práci v hospici pro vás nejtěžší?
Když se v rodině pacienta setkáváte s různou úrovní přijetí nemoci. V jiné fázi přijetí nemoci je pacient, v jiné je jeho pečující manžel, v jiné vnuk nebo syn. Někdo to nazval tak, že je to jako byste jel na lyžích a každá lyže byla jinak namazaná a vy musíte udržovat balanc. Také sem patří častý prožitek bezmoci. Nejde vždy zcela vysvětlit, proč se umírání a smrt děje, jsme schopni zvládnout její symptomy, ale nejsme schopni způsobit, aby se nestala. Stojíte tváří v tvář smrti a hodně se hraje na strunu jisté naděje, jestli existuje něco potom. Někdy mi přijde, že v této beznaději stojí i člověk věřící, v té existenciální nejistotě. Když sestoupíte na rovinu, že začnete člověka v umírání doprovázet, tak tato nejistota nějak dopadá i na vás. Musíte to hodně sám v sobě zpracovávat. Když se podaří nějaké symptomy stabilizovat, prožíváme s našimi pacienty i vzácné chvíle prožívaného přítomného okamžiku jako daru, je zde i hodně humoru a vtipu. Ale na pozadí běží vážnost.

Změnila tato práce vaši víru?
Když jsem před 18 lety pracovala na ARO, měla jsem tehdy pocit, že jsem pánem života a smrti svých pacientů. Určitě to souviselo s mladým věkem, člověk věří, že bude lidi zachraňovat a léčit, že půjde ve šlépějích vítězné medicíny. Když jsem se pak dostala do péče k našim starým sestrám, pochopila jsem, co je to komplexní péče, kontext života, ke kterému přirozeně patří i umírání a smrt. Naše staré sestry se staly mými učitelkami, že život se žije až do konce, tak nějak s otevřeným hledím. Že smrt není prohra. To mi změnilo pohled. Je to pohled na člověka v celku. Člověk vyrůstá z nějakých kořenů, má svou víru, své vztahy a na sklonku života to vše uzavírá a hodnotí. Já nejsem moderátorem jeho života, jenom u něj asistuji. Ten člověk sám si svůj život moderuje.

Nacházíte možnost dialogu o těchto věcech se sestrami v komunitě?
Se sestrami, s nimiž jsme hodně prožily, je hodně velké porozumění. Vnitřní prostor bytí s Bohem je ale zkušenost, která je nesdělitelná, je ponechaná samotě. A to je podstatný rys zasvěceného života. Prostor vnitřní cely každé z nás je nepřístupný ostatním sestrám.

Když by někdo měl zájem o pomoc třebíčského hospice, jak se může k jeho službám připojit?
Rodina musí požádat praktického lékaře, aby mohl ten člověk vstoupit do hospicové péče. Nebo když se lidé ocitnou v nemocnici a tam už je špatná diagnóza, nemoc je v konečném stadiu, tak rovnou z nemocnice pacient přechází do naší péče. Přivezou ho domů a tam už my za ním přijedeme a péči nastavíme. Podmínkou je, aby měl pečující rodinu a základní vybavení - lůžko a další nezbytnosti. To se dá i půjčit. Ale bez péče rodiny nemůžeme my svou práci dělat.

  • Nejčtenější

PROGRAM: Přehled závodů biatlonové sezony 2019/2020

V sobotu 30. listopadu startuje ve švédském Östersundu biatlonová sezona 2019/2020 a o čtyři měsíce později v norském...

Po srážce u Jihlavy zemřel řidič, silnice na Brod byla sedm hodin zavřená

Vážná dopravní nehoda ráno uzavřela hlavní silniční tah mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem. U Antonínova Dolu se...

Slavia v přípravě selhala, Sparta dala pět gólů, Baník utrpěl debakl

Slávističtí fotbalisté první test v zimní přípravě nezvládli, v Praze na strahovském stadionu Evžena Rošického podlehli...

Zastřelením chovné fenky spáchal myslivec jen přestupek. Majitelka žádá soud

Policie na Vysočině ukončila vyšetřování případu, při němž myslivec zastřelil fenu chovného psa přímo před očima její...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Na Vysočině se objevila ptačí chřipka, v Česku je znovu po třech letech

V Česku se po třech letech objevila nákaza ptačí chřipkou. Vysoce patogenní typ H5N8, který se ale nepřenáší na lidi,...

Premium

Do dvou let se ukáže neudržitelnost elektroaut, říká bývalý šéf Škoda Auto

Vadili jsme hlavně značce Volkswagen, když jsme postavili Octavii proti Golfu, říká v rozhovoru pro LN Vratislav...

Premium

Elitní trenér o zákulisí MMA, drogách, penězích i zženštilé společnosti

Pod jeho vedením vyrostl český šampion Martínek, o něhož projevila zájem slavná organizace UFC. Pro boj v kleci...

Premium

Proč vyhraje vodík. Vynálezce Tůma má o budoucnosti automobilů jasno

Už před dvaceti lety se projel vodíkovým autem, kterým chtějí Japonci na letošní olympiádě v Tokiu propagovat...

  • Další z rubriky

V ten den jsem tam vůbec nebyl, tvrdí muž souzený za ubodání ženy v herně

Krajský soud v Brně začal projednávat vraždu ženy v nelegální herně ve Žďáře nad Sázavou. Obžalovaný je Martin Vosyka,...

V brodské nemocnici se nově platí za parkování, auta plní okolní ulice

Nemocnice v Havlíčkově Brodě spustila na počátku letošního roku revoluci v parkování. Za odstavení vozidla v jejím...

Třešťský malíř pozoruje vesmír obřími dalekohledy, které si i sám staví

Hvězdné nebe ho stále přivádí k úžasu. Malíř Petr Mirčev z Třeště na Jihlavsku mu chce být ještě blíž, a tak si staví...

Výletník z Jihlavska dojel na kole z nepotřebných součástek na „konec světa“

Třicetiletý Jan Mráz z Velkého Beranova je nejen vášnivý cestovatel, ale i sportovec. Proto na svých výpravách...

Advantage Consulting, s.r.o.
TECHNOLOG OBRÁBĚCÍCH ROBOTŮ - JUNIOŘI

Advantage Consulting, s.r.o.
Kraj Vysočina, Jihomoravský kraj
nabízený plat: 25 000 - 40 000 Kč

Najdete na iDNES.cz