Vaším prvním a hlavním úkolem v Třebíči je pomáhat žákům a studentům ohroženým pocitem neúspěchu. Můžete uvést příklad z praxe?
Chlapec ve čtvrté třídě měl potíže s pozorností, dlouhodobě sníženou náladu, protože rodiče byli krátce po rozvodu. Věčně spával na lavici, nenosil úkoly. Po pravidelných konzultacích se mnou se z trojkaře, který občas dostával i čtyřky, stal žák s jedničkami a dvojkami.
Zdeněk Krpoun
|
Doma už neměli energii na to, aby na něj dohlédli?
Matka měla pocit, že by hoch neměl být zatěžovaný. Nechávala mu hodně prostoru. Myslela to dobře, ale dělala špatně. Myslela si, že dítě potřebuje čas samo pro sebe, čas urovnat si v hlavě vše, co rodinu potkalo. Hlavně ho nechtěla ničím zatěžovat. Manželství byla zátěž pro syna i matku, matka věděla, že chlapec je rozumný, proto zvolila tuto cestu. Ale protože byla samoživitelka, zajistila si práci na 1,5 úvazku a doma trávila málo času. Soustředila se na to, aby chlapec byl oblečený, najezený a měl se především po materiální stránce líp. Na kontrolu úkolů a další důležité činnosti už nezbyl čas.
Když se dítě dostane v rámci rodiny do mezní situace, jakou cestu zvolit? Má rodič dál vyžadovat pevné mantinely, občas zvednout hlas, být stále důsledný? Nehrozí, že to potomek neunese a začne třeba říkat - uteču z domova?
Jedna věc je, co je obecně odborníky doporučováno, druhá věc je můj názor. Obecně se doporučuje minimalizovat jakékoli formy agrese, což je strašně široký pojem. Agresí je i zvýšení hlasu nebo jakékoli nucení. Něco takového se ale doma odehrávat musí, jinak nás děti přerostou. Systém je ale teď nastavený tak, aby se minimalizovaly jakékoli fyzické a psychické nároky na děti. Námi dospělými jsou děti vedeny k tomu, aby měly maximální volnost, aby musely co nejméně. Abychom k nim přistupovali jako přátelé, kolegové.
Jsme jejich přátelé a kolegové?
Právě že nejsme. A pokud jde o můj názor - nebojím se to říct - rodičům doporučuju: ve vhodný čas, a je-li to vhodná reakce na něco, co dítě provedlo, je přípustné mu naplácat na zadek a dát výchovný pohlavek. Ano, chovat se jako kamarád, když si hrajeme. Ale být jako rodič autorita, když přijde řeč na školu, plnění domácích úkolů, dodržování léčby. Je až překvapující, jak často od starších školáků slýchávám, že by jim samotným v dětství více prospěl pohlavek než otravné poučování.
Zdá se mi, že jsme teď velmi pečující generace rodičů. Dřív se nebral na děti takový zřetel jako dnes, kdy se o nich často mluví i v reklamních heslech. Jsou nazývány těmi nejdůležitějšími lidmi na světě.
Není péče jako péče. Co do dárků, hraček, hmotných věcí mají děti péči historicky největší. Ale ukazuje se, že je to špatně. Děti jsou totiž strašně psychicky deprivované co do pěstování skromnosti, vděčnosti, sounáležitosti s druhými. To, že musíme brát ohled na druhé, se dnes nepěstuje. Je to hlavní kámen úrazu, proč se současné děti chovají, jak se chovají. Rodiče si myslí, že když dětem koupí tablet a skvělý počítač, udělají pro ně to nejlepší. Jenže dětem chybí to, že si něco musí zasloužit.
Schopnost být vděčné?
Přesně tak. Vděčnost je emoce, která není vrozená. Máme šest vrozených emocí, se kterými žijeme bez ohledu na to, zda jsme z Evropy, Afriky nebo Asie. Ale vděčnost je cit, který se pěstuje výchovou. Dnes si naše děti neváží věcí, neumějí se dělit. Když nemají ohled na druhé, chovají se agresivně, středem jejich zájmu jsou ony samy. Jsou ty nejmilovanější, protože jim rodiče říkají „jsi naše zlatíčko, to nejlepší, co máme“. To ale rodiče říkat nemají. Jsou i studie založené na rozboru rozhovoru mezi dětmi a rodiči.
Co tyto studie naznačují?
Ukazuje se, že děti z rodin, kde slyší často tyto superlativy, jsou ve vnějším světě daleko víc sebestředné, neberou ohledy na druhé a mají nízkou frustrační toleranci. Nesnesou, když není po jejich. Jakmile se střetnou s nezájmem nebo názorem „nejsi nejlepší“, chovají se agresivně. Je to špatný, dlouhodobý trend.
Ale přece dřív rodiče taky neměli čas, ráno vstali a ani se s dětmi neviděli, utíkali na šestou do práce, ve tři utahaní zpět...
Dřív často pracovali manuálně. Přišli domů po té třetí hodině, s čistou hlavou, nenosili si práci domů, neměli mobilní telefon, věděli, že je šéf nezastihne. Už měli čas jen pro sebe. A ten čas s dětmi uměli trávit jen tak. Popovídat si, jít ven a trávit čas bez spěchání a bez povinností. Dnes jsou rodiče psychicky vyčerpanější. Úroveň stresu je mnohem vyšší než třeba před třiceti lety.
S jakými potížemi za vámi nejčastěji chodí studenti?
Ti, kterým se blíží maturita, potřebují nastavit správně výkon, aby pak mohli studovat vysokou školu. Mezi dívkami a chlapci je rozdíl v tom, jak svoje potíže vnímají a interpretují. Dívky řeší partnerské vztahy, dokážou to zpříma říct. Chlapci třeba mají stejné problémy, ale nejsou schopní je pojmenovat. Nejsou zvyklí řešit je s třetí osobou. Přijdou, protože se v poslední době něco špatně děje, chtějí to zlepšit. Postupně odkryjeme, že je za tím špatné chování přítelkyně. Často se potkávám s tím, že dívky fyzicky napadají kluky.
Setkal jste se s případy, kdy mají děti potíže kvůli chudobě?
Ano, vím o chlapci, který je z rodiny, co žije izolovaně na malé vesnici. Způsobem, kterým se žilo před padesáti lety - doma je občas vypnutá elektřina, často zapalují svíčky. Rodiče mají defektní inteligenci, nechodí do práce, postrádají základní dovednosti, jak jednat s lidmi, jak si zaměstnání sehnat. Tenhle chlapec nemluví. Jinak je to hodný kluk, ale podepsalo se na něm, že se mu doteď nikdo nevěnoval. Je to strašně znát.
Máte v péči i některé učitele a učitelky?
Někteří se na mě obracejí. Nejčastějším důvodem jsou nezvladatelné děti. Nevědí, jak se na jedné straně poprat s agresivními žáky, a na straně druhé řeší, jak rodičům vhodným způsobem sdělit, že je jejich dítě dlouhodobě zanedbané. Někdy seberou odvahu a probírají i osobní problémy. Druhým nejčastějším důvodem návštěvy je diagnostika dětí a podezření na šikanu ve třídách. Obecně musím říct, že učitelé jsou dlouhodobě přetěžovaní a frustrovaní tím, jak málo je rodiče a žáci respektují. Možná opatření jsou přitom minimální. Ve zdravotnictví je situace jiná. Když nosíte bílý plášť, jste respektován a lidé vás poslouchají. Tady vnímám další obrovský rozdíl.
Kolik vy sám plánujete mít dětí?
S přítelkyní bychom chtěli mít dvě zdravé děti. Chlapce a holčičku. Už oba přemýšlíme nad tím, jak budeme od jejich raného věku pěstovat vděčnost, které je mezi dnešními dětmi tak málo. Oba tušíme, že někdy přijdou horké chvíle a budeme prožívat všední rodičovské problémy, ale z dlouhodobého hlediska děti určitou disciplínu opravdu ocení. Výsledky moderních výzkumů prokazují, že prožívaná vděčnost má dalekosáhlé pozitivní důsledky.
