S českým sklářstvím to vůbec není tak zlé jako před osmi lety, posílá do světa vzkaz firma Bohemia Machine ze Světlé nad Sázavou. Svědčí o tom i sympozium, které ve městě uspořádala. Svůj um předvedli sklářští mistři z různých hutí a regionů.
„Chceme demonstrovat potenciál broušeného skla na Vysočině. Nemůžeme sice konkurovat ve sklářské hutní technice severním Čechám, nicméně chceme předvést, že zušlechťování skla broušením je na vysoké úrovni tady u nás. Je v tom i kus patriotismu,“ tvrdí jednatel Bohemia Machine Jiří Trtík.
Jiří Trtík a Bomma
|
Dá se mluvit o renesanci českého skla? Zdá se, že se sklárnám zase začalo dařit.
Před dvaceti lety bylo české sklářství - alespoň co se týká užitkového skla - podstatně větší. V té době však docházelo k rychlé změně trhu i vkusu a naše české sklářství nebylo schopno dostatečně reagovat. Navíc bylo zatíženo ekonomickými i jinými vlivy po privatizacích. Po ekonomické krizi v roce 2008 se firmy zredukovaly a přeskupily do životaschopných celků a obraz českého sklářství je nyní pravdivější než před deseti lety. Skutečně se dá hovořit o renesanci českého sklářství, které doslova vstalo z popela.
Vás se krize také dotkla, i když jste tehdy nevyráběli sklo, ale brousící stroje pro sklárny, že?
Dotkla se nás velmi výrazně tím zpětným rázem. Řada skláren přestala existovat, další zmenšily produkci a přestaly investovat, protože měly existenční starosti. Naše firma vyvíjející a dodávající sklářské stroje a pomůcky ztratila zákazníky. Ve stavebním průmyslu, kde máme také zákazníky, přišel takový efekt vlivem větší setrvačnosti o něco později.
Jak jste situaci řešili?
Dostali jsme se do stavu, kdy jsme zvažovali, zda omezit výrobu a propustit část zaměstnanců, nebo se na věc podívat jinak. Využili jsme toho, že jsme vyvíjeli technologii robotického broušení, dali jsme zakázku sami sobě, a tudíž jsme udrželi zaměstnanost. Tyto stroje se pak vyžívaly k broušení pro jiné sklárny nebo firmy obchodující se sklem, a tak se počet zaměstnanců ještě zvýšil. Nakonec jsme se rozhodli postavit i vlastní huť, tedy nevěnovat se jen zušlechťování.
Říkává se, že krize plodí nejlepší nápady. Bylo tomu tak i v tomto případě?
Nápad přišel relativně rychle, ale když jsem sháněl peníze na stavbu nové sklárny, v mnohých bankách si ťukali na čelo, co je to za nápad stavět novou sklárnu, když jiné krachují. Vypadalo to bláznivě, nebo až hloupě, nicméně se podařilo je přesvědčit a v roce 2012 jsme spustili novou pec. Starosti byly tak obrovské, že málokdo mohl říct, že je to nejlepší nápad. Ve chvíli, kdy zapálíte pec, ze které teče šest tun skloviny denně, už máte vysoké náklady na energie a mzdy. V případě nové sklárny vám však nikdo nedá dopředu objednávku na kvalitu, kterou nezná. V tom byl náš projekt záludný. Ale všechno se konsoliduje a jde správným směrem.
Musel jste dlouho přesvědčovat své společníky?
Jistě, přesvědčovací proces měl několik etap. I nyní se objevují názory, že to nebyl správný krok. Čas na zúčtování ale ještě nedozrál.
Proč do firmy vstoupil před dvěma lety vnuk vynálezce kontaktních čoček a zakladatel strojírenské skupiny Wikov Martin Wichterle?
Na to byste se měl asi zeptat přímo pana Wichterleho, ale jisté je, že ho nový směr a design, který jsme chtěli vtisknout našemu sklu, zaujal. Z naší strany byl vstup o něco méně prozaičtější - projekt byl na malou firmu velký a spolu s počátečními problémy si vyžádal větší investice, než jsme předpokládali. A pan Wichterle je nejen investor, ale zároveň také nadšenec pro sklo a vizionář. Myslím, že to bylo pro obě strany dobré spojení.
Jste strojní inženýr. Co vás přimělo „zběhnout“ ke sklu?
Když jsem po škole přišel do Světlé nad Sázavou, zjistil jsem, že tady moc strojařských firem není, zato tu byla zajímavá sklárna. Zamiloval jsem se do roztaveného skla na první pohled. Asi tři roky jsem pracoval ve sklárnách, kde jsem navrhoval stroje a vylepšoval technologie. Moje potřeby to úplně neuspokojilo, proto jsem se s kamarády ze školy rozhodl založit firmu na sklářské stroje. Zaměřili jsme se na brousicí stroje, převážně pro ruční práci. Za pár let jsme vytlačili konkurenci a stali se světovým lídrem.
Vsadili jste na inovace, luxusní produkci a design. Proč?
Celý impulz pramení z toho, že jsme se zabývali vývojem technologií. Chtěli jsme se odlišit tím, že postavíme nadčasovou sklárnu, odrážející současný stav techniky. Druhá věc je design. Spatřoval jsem, že problém krize byl kromě slabého dolaru a stavu skláren v tom, že se opakuje stejný design skla, že spoléháme na bohatý brus a tradiční zákazníky jako Rusko nebo arabské státy.
Bohemia Machine vsadila na novinky. „Ručně foukáme sklo, dekorujeme ho moderní technologií, spojuje se v tom fortelnost i know-how. V tom jsme jiní,“ říká spoluzakladatel světelské firmy Jiří Trtík.
Proto jste oslovili úspěšné české designéry?
Požádali jsme ty nejlepší, zda by měli zájem se zúčastnit přerodu tradičního českého skla do moderní podoby. Shodou okolností jsem se setkal s pány Froňkem a Němečkem ze studia Olgoj Chorchoj a požádal je, zda by nám s projektem Bomma umělecky pomohli. Dali jsme dohromady skupinu starých mistrů i mladých studentů, tedy zkušenosti a progres. Nechtěli jsme dělat ani velké série a masovou výrobu, ale také ne ateliérovou tvorbu. Naše sklo má charakter opakované výroby, ale nese prvky autorské tvorby.
Také jste silně spojeni se jménem sklářského výtvarníka Františka Víznera. Vyprávěl mi, jak vám v začátcích pomohl.
Setkali jsme se už v roce 1995, kdy si u nás objednal ruční stroje na broušení. Tehdy mě zaujal tím, že měl nestandardní objednávku - požadoval extrémně výkonný brousicí stroj pro ruční tvorbu. Byl jasnou volbou nejen pro mě, ale i pro Olgoj Chorchoj. Byl to Pan Sklář, jenž přiváděl techniku broušení k naprosté dokonalosti. Kolekce, kterou stihl navrhnout pro Bomma, byla poslední v jeho životě, ale zároveň to byla první nápojová kolekce, kterou kdy vytvořil. Stále je obchodně nejúspěšnější. Navíc zanechal štos výkresů s návrhy pro Bomma, z nichž bude možno ještě dlouho čerpat.
František Vízner zemřel před pěti lety, ke konci života nepředvídal českým sklárnám dobrou budoucnost.
Řekl mi: Pane inženýre, vy chcete sklárnu? Vy jste se zbláznil, já vám musím pomoct. A už kreslil. Úplně mi zní v uších, jak Jan Němeček říkal: Kam ten „dědek“ na ty nápady chodí?! To je kolegiální pocta a závist zároveň. (směje se) Máme případně kam sáhnout i pro další návrhy. S jeho dcerou Idou Víznerovou jsme některé vybrali na počest nedožitých 80. narozenin a připravili limitovanou edici. Byla nominována na Ceny Czech Grand Design, dostali jsme se mezi tři nejlepší.
Trofej pro vítěze turnaje Masters v Miami. Po Jiřím Trtíkovi ji v rukou drželi Novak Djokovič a Viktoria Azarenková.
Jednou z věcí, kterou se v poslední době chlubíte, je cena pro vítěze tenisového Masters v Miami. Trofej z vaší dílny si odnesli Srb Djoković a Běloruska Azarenková. Jak se firma ze Světlé dostala k takové zakázce?
Přes jednu významnou americkou společnost, která obchoduje se sklem a v Evropě hodně nakupuje. Předpokládá se, že spolupráce bude pokračovat, byli nadšení z výsledku.
Těch slavnějších jmen je víc. Vaše sklo je spojeno i s oceňovaným filmovým tvůrcem Timem Burtonem.
Pánové ze studia Olgoj Chorchoj navrhli poklopy na umpalumpy (skřítky z příběhu Karlík a továrna na čokoládu - pozn. red.), kteří se objevili na pražské výstavě Tim Burton a jeho svět. A z tohoto konceptu vnikla i svítidla. Nemůžeme si stěžovat na nezájem, na veletrzích ve Frankfurtu i v Paříži byl náš stánek v obležení.
Jaké procento své produkce vyvážíte?
To je těžké říct, hodně spolupracujeme s dalšími českým výrobci nebo brusírnami. Sice se tváří jako čeští nákupčí a zákazníci, ale naprostá většina výrobků je určena na vývoz. Můj odhad je, že 95 procent našeho skla končí v zahraničí. Jsme mnohem známější ve světě než doma ve Světlé. (usmívá se)
Už jste pronikli do USA? Tam má přece české sklo velkou prestiž.
Po krizi v roce 2008 se Amerika na pár let odmlčela, až v posledních letech zase nabývá na významu. Dlouho jsme nevěděli, kudy se na tamní trh dostat. Objevily se dvě až tři obchodní firmy, které nás chtějí zastupovat. Zatím jsou to námluvy.
Úspěšné značky obvykle čelí plagiátorům. Je to tak i ve vaší branži?
Když jsem jel před třemi roky do Mexika, šel jsem se podívat, jaké sklo prodávají. Z regálů na mě koukala napodobenina ze série Dots, kterou pro nás vytvořil Olgoj Chorchoj. Inspirace je velmi výrazná, jen místo broušení je nalepený obtisk. Místo křišťálu byla sklenička z nějaké tmavé hrůzy, bublinkatého skla. Když máte dvě sklenice vedle sebe, poznáte rozdíl. S hrůzou jsme zjistili, že to prodává celosvětově rozšířený španělský řetězec. Chvilku jsme si dopisovali a oni to pak stáhli, chtěli se vyhnout soudu.
Došlo v některých případech až k soudu?
Občas tím někdo někomu vyhrožuje, ale je to problematické, jde spíš o morální prestiž. Je těžké si ochránit design. Podobné je to se stroji na broušení. Jednodušší ruční stroje se kopírují jak v Číně, tak v Indii. Můj kamarád mi po návštěvě jedné velké sklárny říkal: Tolik vašich strojů pohromadě jsi neviděl ani ty sám. Všechno byly napodobeniny. V 90. letech jsme se stali lídry v ručních strojích, koledovali jsme si o kopírování. Soudit se nemá smysl, člověk tím ztratí spoustu energie, těžko se to dokazuje. Mnohem důležitější je zachovat si náskok, to je jediný lék.
Světlá je jedním z center českého sklářství. Jak vycházíte s velkou sousední firmou Crystalite Bohemia, kterou koupil a oživil podnikatel Lubomír Cerva?
Filozofie firem je hodně odlišná, oni se věnují masové výrobě, jejich tavicí výkon je několikanásobně větší. V podstatě se nepřekrýváme, my máme olovnatý křišťál, oni bezolovnatý krystalín. Žijeme si každý svým životem, ačkoli jsme od sebe pár metrů. Jako největší zaměstnavatel v oblasti mají výsadní postavení. Trošku mě mrzí, že jsou po profesní stránce uzavřeni sami pro sebe.
