Venkovské stavení, na jehož dvorku je králíkárna. Na zahrádce stojí stolky a židle a z terasy máte výhled na rybník, po kterém se klidně můžete projet na pramici.
To je nové Bistrot de Papa v Horních Dubenkách, jehož duší je vyhlášený kuchař Rémi Decroix, rodák z francouzského Lille.
Eva a Rémi Decroixovi
|
Bistrot de Papa už vlastně není bistro, ale malá plnohodnotná restaurace s klasickou francouzskou kuchyní.
„Otevírali jsme ve čtvrtek v pět odpoledne. Já přišla za deset pět z práce. Ani jsem si nestihla sundat lodičky a v pět hodin deset minut byla restaurace plná. Oznámili jsme dopředu, že tady budeme otevírat, a naši hosté se na to hrozně těšili,“ směje se Eva Decroix.
Byl pro vás odchod z Počátek smutný?
Eva: Dodnes, když tam přijedeme, tak nás všichni litují, že jsme odtud odjeli, a jsou nešťastní. (smích) Ale tamní prostory byly pro nás nevyhovující. Počátky jsou uzavřená perioda. Dostali jsme spoustu nabídek, kam bychom se mohli s bistrem přestěhovat, telefon stále zvonil, to bylo úžasné. Denně jsme dostali tři nabídky, nebylo lehké se rozhodnout. Ale nakonec nám přišlo nejvtipnější to udělat podle nás.
Rémi: Zvolili jsme místo, kde je nám dobře. Tady bydlíme. Zde v místnosti pro hosty, kde sedíme, byl náš původní obývací pokoj. Jen jsme se odstěhovali o patro výš. Už dřív jsme tady každý víkend měli spoustu lidí, dělali jsme tady večeře s kamarády.
Takže se to moc nezměnilo?
Eva: Ne, protože naši klienti jsou taky naši kamarádi. Na počátku byla touha se o to místo podělit, vždycky se nám tady líbilo. V létě máme stolečky na dvorečku, na zahrádce, pro návštěvníky tam máme lodičku, vezmou si kávu a jedou si zaveslovat na rybník. Máme tady i dětský koutek s králíkárnou. Rodiče si spolu mohou promluvit, zatímco děti si na dvorku hrají s králíčky. Plánujeme udělat ještě hřiště na pétanque.
Dřív jste tady v Dubenkách měli chalupu?
Eva: Ano, když jsme byli v Praze. Manželovi se tady tak moc líbilo, že nás z Prahy vyhnal sem. Bydlíme tady šest let. Kdyby se tehdy Rémi nezamiloval do tohohle domu, tak bychom nebyli ani v Počátkách. Kupovali jsme ho jako mladí blázniví šílenci, bylo to tady úplně rozpadlé. Bydlela zde předtím sama starší paní a stav domu tomu odpovídal. Asi před měsícem se tady objevila paní z Wisconsinu. Představte si, že tady žil její pradědeček a potom emigroval. Na půdě jsme našli obraz chlapce, který zde taky kdysi žil, máme ho pověšený na stěně. Lidé, kteří tu kdysi bydleli, bydlí i dnes zde ve vsi a chodí sem k nám.
Rémi: Paní, která tady bydlela jako dítě, říká: „Jé! Tamhle v té vaničce jsem se koupala. A jé! Tamhletu skříň si pamatuju!“ My jsme tady zachovali hodně věcí, které tady byly už po té babičce.
Nemuseli jste čekat, zda si vás znovu lidé najdou?
Eva: Ne, byla poptávka. Klientela už se ustálila. Provoz je hlavně víkendový, z Jihlavy sem na oběd asi nepojedete. Čtvrtek a pátek je rozjezdový, na sobotu míváme plno.
Odkud sem lidé přijíždějí?
Rémi: Praha, Brno, Hradec Králové, široké okolí. I chalupáři. Cyklisti nelitují zajet si sem dvacet kilometrů. Mnozí přijedou na oběd a pak jdou třeba do okolí na vycházku.
Měnili jste jídelníček?
Eva: Tady už to není jen bistro, takže vaříme kuchyni, kterou si Rémi vyloženě užívá. Každý týden máme jiné meníčko. Dnes (v pátek - pozn. redakce) daňčí soté na jablkách a brusinkách, králičí stehno na francouzské hořčici... Jsou to klasická francouzská jídla, ale nechceme zapadnout do klišé. Guláš u nás však asi nenajdete. Zato šneci a cibulačka na menu zůstali.
Nezveřejňujete na webu denní nabídku jídel, to je záměr?
Eva: Ano. Lidé k nám přijíždějí s důvěrou, že i když se menu mění, tak se dobře nají. Návštěva restaurace je o tom, že si uděláte příjemnou chvilku, radost. Pokud sedíte doma v pyžamu, koukáte na internet a říkáte si „dám si tohle, tohle a tohle“, tak si můžete objednat pizzu z pizzerie, oni vám ji dovezou domů a nemusíte nikam jezdit. A nemáme tady a nebudeme mít wi-fi. Nechceme, aby tu lidi ťukali do smartphonů.
Rémi: Napsal jsem takové motto, že by to zde mělo být něco jako zastavení se v čase. Když si menu otevřete doma, stejně mu nebudete rozumět a nebude tam přítomno to kouzlo restaurace.
Do místnosti pro hosty se prochází přes kuchyni, to je záměr?
Eva: Už v Počátkách to tak bylo a tady jsme to chtěli také tak. Duší všeho je Rémi, komunikuje s návštěvníky, vaří před vašima očima a s vámi.
Jak provoz restaurace vychází ekonomicky?
Rémi: Milionáři z toho nikdy nebudeme, to jsme ani nechtěli. Zaplatí se, je to na slušnou obživu. Máme to tady úmyslně malé - pro 15 až 20 lidí. Tak to chceme: máme dvě děti, chceme si život užít.
Jaké máte záměry v dalším roce?
Eva: Na začátek roku máme bezva překvápko, ale to nesmíme zveřejnit dřív než 1. prosince. Je oceněním naší práce. Byli jsme vybráni do něčeho, čeho se budeme moci účastnit, týká se to gastronomie. A chceme dělat ochutnávku s našimi dodavateli vinaři, sýraři a produktů naší jihočeské pražírny kávy. Otázka je, zda a jaké budou znovu naše Francouzské trhy. Snaha by byla, ale ještě to nemáme úplně vymyšlené.
Znovu se k tomu vrátím: jak jste prožívali přechod z Prahy na venkov?
Rémi: Není na tom nic divného, myslím si, že by to měli udělat všichni. Přijíždí k nám návštěvníci a říkají, že je to tady úžasné. Tak jim říkáme: „Tak se sem taky přistěhujte. V Praze většinou nemáte takový výhled z okna, jako máme my v Dubenkách na rybník a louky.“ Jde o kvalitu života a tady je ráj.
Vybavíte si moment, který vás po příchodu na Vysočinu okouzlil?
Rémi: (smích) Okouzlující bylo, když jsme tady začínali bydlet. V domě v Dubenkách byla taková zima, že nám zamrzala voda ve varné konvici, v domě bylo deset pod nulou. Okouzlen jsem celou Vysočinou. Ve Francii není normální, že když ráno jdete do práce, vidíte srnky. Ta všudypřítomná příroda mě fascinuje.
Eva: Rémi miluje, když může v zimě odhrabávat sníh. Nebo v létě hrabání zahrádky. A že tady vidí na té zahradě, jak jdou roční období.
Francie se potýká s náporem uprchlíků, jaký postoj by mělo podle vás Česko k uprchlictví zaujmout?
Eva: Hlavně si myslím, že na to nelze v této fázi mít jednotný, utříbený názor. Jediný pocit, který z toho teď mám, je smutek, že k tomu dochází, jak je to řešeno, nebo spíš neřešeno. Samozřejmě víme, jaký je ve Francii život tam, kde žijí muslimové, ale současně víme, že to je zkušenost, kterou nejde přenést do toho, co se teď děje tady. Nejde to.
Jsou produkty z Vysočiny, které byste doporučili?
Eva: Problém je tady jiný: tady nefunguje něco jako skutečné farmářské trhy. Nemyslím ty farmářské trhy v uvozovkách, ale ty opravdové trhy, kde by místní dodavatelé nabízeli své produkty. Spousta kvalitních producentů je někde takříkajíc zalezlých, nejsou na webu, velice těžko se k nim dostanete. Musíte se dopátrávat, doptávat se.
Co tady nemůžete sehnat?
Rémi: Kvalitní klasický francouzský chléb, francouzskou bagetu. V Praze jsou dvě pekárny, které je dělají, je na ně třeba speciální mouka a droždí. To tady není.
Jaké české jídlo vás nadchlo?
Rémi: Před dvěma roky jsem třeba jedl na tradiční české svatbě polévku s játrovými knedlíčky, svíčkovou a český koláč. Byl jsem u vytržení.
Co z Čech naopak jíst nemůžete?
Rémi: Mám hrůzu z kapra. Prostě ho nedokážu jíst. Konzistence kapřího masa a jeho chuť, to je pro mě problém. Ale mám závazek, že se z kapra naučím něco vařit.
Eva: Na to čekám už čtrnáct let. (smích)
