Petr Štěpán se svým bratrem Pavlem stáli před více než čtvrtstoletím u zrodu jedné z nejvýznamnějších českých punkových kapel Hrdinové nové fronty. Komunisty zakázaná jihlavská kapela byla i jakousi předzvěstí pádu totalitního režimu.
Společně pak začátkem devadesátých let bratři založili další legendu - skupinu XIII. století. Ta s odmlkami a obměnami muzikantů působí dodnes.
Nyní se frontman kapely Petr Štěpán dal i na sólový projekt a vydává album tří CD. Ta posluchače provedou od starší tvorby XIII. století přes divadelní práci k současnému elektronickému projektu.
Sólové album se třemi CD mělo původně vyjít už vloni k vašim padesátinám. Proč to zpoždění?
Kapele přišla nabídka na hraní v Berlíně v klubu SO 36, což je skutečně legendární klub. Této možnosti jsme využili a tam se události daly do pohybu už trochu mimo nás. Vznikl obrazový i zvukový záznam z koncertu a úplně mimo plán tak vzniklo DVD a CD Live in Berlin. Proto došlo k posunutí vydání sólového trojalba. S ním bylo navíc hodně práce, protože sjednotit takové množství hudby na tři CD, to si vyžádalo víc času, než jsem na začátku čekal.
Petr Štěpán* Narozen v roce 1962. Muzikant a frontman kapel XIII. století a H. N. F. Věnuje se tvorbě divadelní a scénické hudby, píše knihy. V minulosti pracoval jako elektromechanik, rámař nebo hrobník. * Nyní Petr Štěpán vydává i knihu Nový věk temnoty. "Za každou viditelnou politikou je ještě jedna politika – ta skutečná, hlavní, skrytá a určující. Politika totalitní světovlády, globálního spiknutí, vzešlá z intrik a konspirací okultních spolků, iluminátských sezení a zednářských lóží," píše Štěpán ve své nové knize, která vyšla 11. září. A vybízí k otázce, v jakých rukou je skutečná moc. Jak říká, na knize pracoval s přestávkami od roku 2005. * Manželka Petra Štěpána Lenka Schreiberová, členka hereckého souboru Horáckého divadla, doplnila knihu o ilustrace. Kniha vyšla v nákladu 350 kusů. K dostání je v Jihlavě v knihkupectví Orbis Pictus a knihkupectví Jitka. K zakoupení je také přes e-mail novyvektemnoty@seznam.cz. |
Trojalbum má název Horizont událostí. Co o něm prozradíte?
Album mě především představuje v trochu odlišné rovině, než mě třeba fanoušci nebo rockové publikum zná.
Jak vás tedy neznají?
Celý komplet obsahuje tvorbu z posledních let. Obsahuje tři moje polohy. Na prvním disku jsou skladby víceméně baladické. Jsou to písně, které už vyšly a na novém albu se dostaly do společného kontextu, kdy mi šlo o vyjádření určitých pocitů, aby album mělo určitou harmonii. Zcela nová je pak úvodní píseň Faust. Tu jsem natočil letos a ta je bonusem k tomuto CD.
A další dvě CD z alba?
Druhé CD obsahuje veškerou divadelní a scénickou hudbu, kterou jsem napsal. Je to především ze třech základních shakespearovských her, které jsem opatřil hudbou. Na třetím disku je projekt Hindenburg. To je takový můj vedlejší projekt, se kterým nikde nevystupuji. Je to tvrdá elektronika, kterou jsem si natáčel v posledních letech a nyní jsem je vydal na uceleném albu. Jsou to tedy tři odlišné tváře Petra Štěpána na jednom trojalbu.
Na prvním z CD je zařazená i píseň Iglau. Jako Jihlavan, který tu píseň nezná, se zeptám, o čem je?
Máme ji i v repertoáru s kapelou. Je to takové vyznání se k městu a k místu, kde žiji.
To vyznání k Jihlavě je pozitivní, či negativní?
Je to obojí, ale spíš je to takový pohled do minulosti. Skladba má v sobě hodně symbolicismu, zpívám tam o jihlavském podzemí, chrámech a kostelech, o tom místu a krajině, snažím se to vyjádřit a předat emotivním způsobem.
Považujete se za jihlavského patriota?
Já bych patriotem jihlavským byl rád, ale... Přece jen když tady žiju už hodně dlouho, tak určité negativní aspekty, hlavně v současné době, vnímám.
Co vám nejvíc vadí?
Jsou to záležitosti týkající se třeba kultury nebo toho, jak to město vůbec vypadá. Cestuju, takže vidím hodně míst v cizích zemích, ať už Moskvu, Berlín, Varšavu. Jezdím i po českých městech a nemůžu se ubránit dojmu, že Jihlava je poměrně špinavé město. Nevidím žádné kroky k tomu, aby se to zlepšilo.
V roce 2011 jste s kapelou XIII. století oslavili dvacet let. Jaké momenty za ty roky považujete za nejhodnotnější?
První byl samozřejmě vznik kapely a první album Amulet. Natáčení Karnevalu. To bylo kouzlo netušeného, protože jsme nevěděli, do čeho jdeme. Bylo velice bezprostřední. Prostě parta kluků, kteří se dali dohromady a začali hrát muziku, kterou milovali. Na to rád vzpomínám. Pak bych vyzvedl dobu po vydání alba Metropolis v roce 2000. To byla také velice příjemná éra, kdy jsem cítil, že skupina dostala druhou mízu. Jako kapela jsme si rozuměli a bylo to opravdu tvůrčí období. Třetím silným momentem bylo opětovné nastartování kapely v roce 2008 a 2009, kdy vyšlo album Dogma.
Koncert kapely XIII. století.
A i po těch letech stále máte chuť do hraní.
Na druhou stranu si říkám, který blbec přišel s tím, že hrát v kapele je něco úžasného. Nevěřte tomu, není to tak (smích). Je to mýtus, s tím vším je tolik starostí, zařizování, smlouvy, telefonáty, veškerý marketing kolem toho. Pořád musíte na všechno dohlížet a myslet na spoustu věcí.
Kapely vašeho jména mívají své manažery.
Asi dvakrát jsme zkusili spolupracovat s nějakou agenturou a bylo to vždy na nějaké kratší období jednoho roku. Ale bohužel výsledky nebyly dobré. Protože agentury vždycky chtějí vydělávat peníze a kapelu cpou na místa a do akcí, které se nám nelíbí. Stalo se nám proto několikrát, že jsme vystupovali na festivalech, kde jsme cítili, že tam nepatříme. Kapela měla blbou náladu, pohádali jsme se, nebylo to dobré.
Rádi však prý koncertujete v Polsku, kde máte hodně fanoušků.
Jsme tam hodně populární, oficiálně nám v Polsku i na Slovensku vyšla naše alba.
A šlo to i bez managementu. Ale přesto, v Česku o vás léta nebylo moc slyšet v hitparádách, v hudebních časopisech...
Já o to ani nijak zvlášť nestojím. Máme silnou základnu fanoušků. Aura kapely je už za ty roky natolik vybudovaná, že to nepotřebujeme. Fanoušci si nás najdou. Ale určitě bych neodmítl, kdyby nás začali více hrát v rádiích.
Když jste zmiňoval tři důležité momenty z éry kapely, nezmínil jste letošní uvedení do galerie legend a prestižní ocenění v odborné publicistické anketě Břitva.
Ceny jsme byli osobně s bratrem převzít. Bylo to příjemné, když si někdo všimne i z hudebního byznysu naší práce. A Břitva je vlastně součástí hudebního Anděla, kdy pro udělení ceny hlasuje několik desítek, možná stovek hudebních recenzentů. Byli jsme moc potěšení, i za uvedení do galerie legend.
Zmínil jste svého bratra Pavla, který hraje na bicí. Od počátku s ním v kapele působíte. Jaké byly vaše začátky?
To bylo někdy v letech 1984 a 1985. Já jsem se nástrojům a muzice věnoval od svého dospívání. Muziku jsme strašně moc poslouchali už jako děti, pro nás to bylo hodně důležité, kupovali jsme si desky.
Vzpomenete jaké například?
Je nutné se na to podívat v tom kontextu, že když je člověk mladý nebo dospívá, tak do sebe vstřebává strašnou spoustu informací. Všechno je pro vás nové, všechno si chcete osahat, poslechnout, takže jsme poslouchali od Black Sabbath přes Deep Purple... Hodně jsem poslouchal i jazzrockové kapely.
Pak jste v roce 1985 založili kapelu Hrdinové nové fronty, legendární punkovou formaci...
S bratrem jsme se tenkrát tolik nevídali, protože on byl na škole jinde a já taky. A pak jsem zjistil, že on se začal učit na bicí a se svými kamarády ze školy zkouší udělat nějakou muziku. A jednou jim na jeden kšeft vypadl kytarista. Tak se mě zeptali, jestli bych s nimi ten jeden kšeft neodehrál. Souhlasil jsem. No a padli jsme si tak do noty, že pak vlastně vývojem událostí vznikli Hrdinové nové fronty.
A úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.
To nebylo samo od sebe. Když jsme byli na těch školách, začaly se k nám dostávat nahrávky skupin jako třeba Sex Pistols a člověk najednou začal cítit: "Jo, tohleto je ono." To nás strašně oslovilo, ta vlna punku byla tehdy strašně silná. I když do Čech se to vždycky dostalo s nějakým zpožděním, protože tady přece jen tehdy ještě byla železná opona. Ale jakmile přišla punková exploze a dostaly se k nám první nahrávky, tak jsme věděli, že to je ono. Hudba měla strašně silný, energický náboj, i když jsme přímo textu nerozuměli. Ale aspoň názvy jsme si přeložit uměli a ta hudba má i sama o sobě něco, co vyjadřuje i mimo slova. Hudba je především něco nehmotného, co člověka oslovuje nějakým astrálním, mimosmyslovým vnímáním.
S punkem jste vylítli v době hroutícího se komunismu a nesvobody, proti kterému jste se vyhraňovali, což je v textech, jejichž jste autorem, patrné, a režim vás i proto zakazoval. Skutečně jste tenkrát v sobě měli naštvanost na tu dobu, že svět je špatně?
Spousta dnešních mladých lidí o tom vůbec neví a nedokážou si to ani vůbec představit. Samozřejmě že jsme cítili, že to je špatně a chtěli jsme se k tomu nějakým způsobem vyjádřit. Skladby, jako Tanky, Můj národ nebo Vzpoura, o tom zcela jasně vypovídají. Ale tenkrát jsme hlavně byli parta a chtěli jsme být spolu.
Spousta skupin se tehdy raději přizpůsobila režimu, než aby nemohla veřejně vystupovat...
V té době jsem hrával i ve skupinách, které mohly vystupovat veřejně, hrával jsem tady v okolí po tancovačkách. Ale když se taková kapela později rozešla, tak jsem už věděl, že chci dělat raději hudbu srdcem než dělat nějaké přehrávky a tajtrlíkovat. Raději jsme zalezli do těch garáží, sklepů a hráli na akcích neoficiálních a utajených. Ale hráli jsme sami za sebe a nemuseli se nějak přetvařovat.
Přebal nového trojalba Petra Štěpána.
Jak českou společnost vidíte z dnešního pohledu?
Myslím, že tenkrát to pro všechny byl především velký čas nadějí a úsvitu k něčemu lepšímu. Až teprve po čase, který od té doby uplynul, cítíte ve společnosti to zklamání, že věci nejsou správně. Vymklo se to a ubírá se to zase znovu špatným směrem. Ta nespokojenost a napětí ve společnosti, existenční problémy jsou znát.
Neuvažoval jste někdy, že byste jako osobnost, které lidé naslouchají, se pokusil něco změnit angažováním do politiky?
Ono se říká, ševče, drž se svého kopyta. Já jsem o tomto neuvažoval nikdy. Bylo mi dáno z některých kruhů velice jasně najevo, že by zájem byl. Už po revoluci jsem mohl být "viditelným" členem Občanského fóra, ale nešel jsem do toho. Pořád se cítím jako muzikant, jako umělec, a jestli mi o něco v životě šlo, tak věnovat se muzice. Taky bych mohl dělat hudbu úplně plošnou, nekonfliktní, zábavnou nebo něco takového klišovitého, ale v mé muzice se spíš okolní svět odráží.
Takže i dnes stále máte v muzice chuť reflektovat naštvanost na svět?
Víte, já se do ničeho nikdy moc nenutím. Tyhle věci ke mně přichází, když skládám muziku, přichází v podstatě samy. Málokdy jsem dělal skladbu účelově, že bych si řekl předem téma, na které ji udělám.
Takže to necháváte na spontánním nápadu, který přijde sám.
Ano, tyto věci neumím nějak plánovat nebo ovlivňovat. Ono to jde vždycky tak daleko, že nemůžu usnout, protože ty nápady mi pořád hrají v hlavě, takže se musím uprostřed noci zvednout, jít ke klávesám nebo vzít kytaru a ten koncept si alespoň nějakým způsobem zachytit, zaznamenat. Protože jinak by mi to nedalo a pořád by mi to v hlavě hrálo, než tu věc udělám alespoň do nějakého bodu, abych věděl, že se k ní můžu vrátit.
V poslední době jste se však začal věnovat nejen skládání hudby a psaní textů, ale i povídek...
Měl jsem velké množství textů, které se nezhudebnily. Napsal jsem i hodně básní, které také vznikaly původně jako písňové texty. Napadlo mě, že by nebylo špatné dát tomu ucelenou formu. Takhle třeba vznikala kniha Zpovědnice. No a k tomu navíc přišla i idea, že bych mohl zkusit napsat i povídky.
Jsou to skutečné zážitky, nebo vymyšlené příběhy?
Zhruba polovina z nich se odvíjí na základě skutečných událostí. Jedna zpracovává atentát na J. F. Kennedyho, další se zabývá smrtí Andyho Warhola.
Máte ještě další cíl nebo sen, který si chcete v muzice splnit?
Mám spíš osobní přání, abych zdravotně vydržel ještě natolik, abych se mohl hudbě věnovat, protože je to pro mě osobní záležitost. Bez hudby nemůžu žít, i kdybych ji měl jenom poslouchat.
