Tomáš Mádl sice žije nějaký čas v Praze a úspěšně podniká. Rodák z Kamenice nad Lipou, ale patří již několik let i mezi českou filatelistickou špičku. Ve Žďáře vystavil vůbec poprvé spoustu unikátních známek z období první republiky, na kterou se specializuje. I proto byla z výstavy filatelistická událost roku v Česku. Na exponáty, které si Mádl cení zhruba na padesát milionů korun, ve dne v noci dohlíželi ozbrojení strážci.
Tomáš Mádl
|
Jak často vystavujete? Musí s tím být spojena spousta starostí a rizik, do Žďáru nad Sázavou jste si přivezl i vlastní ochranku.
Toto byla světová premiéra, proto je kolem toho takový rozruch. Pro region to pochopitelně byla zajímavá možnost vidět na vlastní oči dlouhé roky nevystavený materiál. Všichni se mě ptali, proč jsem si vybral zrovna tuto výstavu. Za dva roky bude Praha hostit Světovou výstavu poštovních známek Praga 2018 a právě žďárská výstava je jednou z výstav, kde lze získat první kvalifikační body. Takže jsem musel i já svůj exponát vystavit v soutěžní třídě a nechat si ho od výstavní jury ohodnotit.
Plánujete, že se kromě světové výstavy ukážete i na jiných akcích?
Tento exponát se samozřejmě příliš často vystavovat nemůže, známky na světle trpí, škodí jim i jakákoliv, byť velmi opatrná, manipulace. A co se týká bezpečnosti, byla přijata taková opatření, aby známky byly nonstop zajištěny, protože žďárský Dům kultury pochopitelně nesplňuje ta nejpřísnější bezpečností pravidla, která si vystavený materiál zaslouží. Další příležitost vidět můj exponát budou mít filatelisté až příští rok v květnu ve finském Tampere, kde se koná evropská výstava Finlandia 2017.
Vaše rarity z období první republiky na výstavě celkem logicky budily značnou pozornost. Od výstavní jury jste nakonec dostal rekordních 97 bodů ze 100 možných. Čím jsou ty známky tak zajímavé?
Rakouské a uherské známky, které zůstaly u československých poštovních úřadů a v době jejich platnosti (do února 1919) nebyly spotřebovány, se na základě nařízení ministerstva pošt a telegrafů jako zbytky odváděly hospodářskému úřadu poštovního ředitelství v Praze a následně opatřovaly knihtiskovým přetiskem „Pošta československá 1919“. Následně šly do prodeje, a to pouze u filatelistických přepážek u hlavního poštovního úřadu v Praze za příplatek. Jejich prodej byl definitivně zastaven až v dubnu 1928. Z hlediska poštovního provozu bylo toto vydání nepotřebné a bylo zjevně motivováno obchodními zájmy emitenta a zejména na celé akci zúčastněných osob, nicméně zůstává nezpochybnitelným faktem, že většina československých rarit pochází právě z této emise.
Říkáte, že někteří odborníci na takové známky koukají skrz prsty, ale je to sběratelsky hodně populární záležitost a jejich cena jde do milionů korun.
Ano, je to dnes sběratelsky i obchodně velmi populární emise, mně osobně se ale zejména přetištěné rakouské známky velmi líbí. Je pravda, že většina skutečných rarit vznikla nějakou výrobní nedokonalostí nebo lidským vědomým či nevědomým pochybením. Ale většinou to kritizují a poukazují na to ti, co takovouto známku ze zřejmých důvodů nikdy mít ve své sbírce nebudou.
Čeho si z věcí oceněných zlatou medailí nejvíc ceníte?
Hodnotná a něčím zajímavá je každá položka, kterou exponát obsahuje, ale jsem pyšný například na soubor takzvaných „černých čísel“ neboli přetištěných doplatních uherských známek. To jsou skutečně nejvzácnější československé známky, byť nikdy nebyly použity v běžném poštovním provozu. Už v 70. a 80. letech minulého století, jak mi starší kolegové vyprávěli, se na nejznámější filatelistické burze U Nováků v Praze série šesti těchto „černých čísel“ prodávala za zhruba 200 tisíc tehdejších korun. Za to byste tehdy pořídili vilu na nejprestižnější pražské adrese, třeba na Hanspaulce nebo Ořechovce. Mně se po zhruba dvaceti letech snažení podařilo dát dohromady zřejmě nejucelenější soubor těchto známek v celé historii. Mám i všechny unikátní čtyřbloky těchto známek. Předtím byla „černá čísla“ i ve sbírkách Maxe Mahra (německý sběratel a obchodník s koberci - pozn. red.) a Lamberta Krejčíře (unesený otec podnikatele Radovana Krejčíře, jeho sbírka šla do aukce v roce 2008 poté, co byl úřady prohlášen za mrtvého).
Chybí vám ve sbírce ještě něco, po čem extra prahnete?
Z období první republiky mi toho už skutečně moc neschází, ale pochopitelně každý sběratel touží své sbírky neustále doplňovat a zkvalitňovat, takže i já rád vyměním třeba známku průměrné kvality za hezčí exemplář nebo jednotlivou známku za větší blok. Problém je, že většina nejvzácnějších známek je součástí významných sbírek špičkových a velmi solventních sběratelů či investorů a ti pochopitelně nemají důvod tyto skvosty prodávat, tudíž se tyto známky na trhu roky nebo celá desetiletí vůbec neobjeví.
Kde jste získal zkusmý tisk známky T. G. Masaryk?
Tento vzácný „americký“ tisk pochází z pozůstalosti po významném sběrateli a koupil jsem jej prostřednictvím významného brněnského aukčního domu. Většinu takových mimořádných věcí musíte tvrdě zaplatit v aukcích u nás nebo v zahraničí. Šance, že je někde náhodně objevíte nebo vám je někdo přinese s tím, že něco zdědil po dědečkovi, se reálně blíží nule. Špičkové známky byly drahé a vzácné už v době, kdy vznikly.
Pro vás osobně bylo sbírání známek nejdřív koníček, nebo to byla spíš investiční příležitost?
Když jsem se známkami začínal, tak mi bylo asi pět let. (směje se) Takže jsem asi jako každý sbíral motýly, olympiády a podobné série. Seriózně a na úrovni se tomu můžete začít věnovat, až na to máte peníze a rozum. Kdo má štěstí, tak třeba v pětadvaceti, jiný později.
Je filatelie z investičního hlediska zajímavější než řekněme zlato?
Takhle bych to hodnotit nechtěl. Když známkám rozumíte, přidaná hodnota se časem dostaví. Teď je doba, kdy mají lidé volné peníze, a tohle je konzervativní a dlouhodobá investice pro rozumné investory s dobrým vkusem. Lidé ale ukládali peníze do známek i za časů naopak velmi těžkých, třeba za války, během hospodářských krizí nebo když se připravovali na emigraci. Přemístit majetek v podobě malé vzácné známky byl jistě menší problém než přesunout za hranice právě konfiskované rodinné sídlo.
Kam všude jezdíte na aukce?
V Praze jsou minimálně tři velké aukční domy, jeden je v Brně, já nebo moji agenti jezdíme často do Německa, Rakouska a Švýcarska, občas musíte za významnou položkou letět třeba i do Ameriky.
I při letmém prohlížení exponátu je jasné, že každý vystavený exemplář má nějaký příběh.
Ano, o každé položce bych mohl hovořit dlouhé hodiny. Ať jsou to vojenské známky, skautská pošta, letecké či novinové známky nebo zásilky přepravované vzducholodí. Své příběhy mají dokonce i padělky. Naše nejslavnější padělky, říká se jim vejprtské, nebyly ke škodě pošty dlouhé roky vůbec objeveny a do dnešní doby se nezjistil padělatel ani distributor.
Zaujala mě obálka s nápisem „par katapult“. O co jde?
Ten dopis z Prahy cestoval do Brém, jak se tehdy říkalo, létadlem, z přístavu putovala pošta transatlantickou lodí až k břehům New Yorku. Tato loď byla vybavena katapultem, jenž následně vyslal z paluby malé letadlo, které poštu dopravilo na pevninu. Tyto zásilky byly opatřeny přídavným razítkem a dnes jsou pochopitelně velmi žádané.
Filatelisté se hodně zaměřují na chybotisky a podobné výrobní zajímavosti. Mimochodem chybotisk s Karlem IV., který se letos „podařilo“ vyrobit České poště, už máte?
Vzhledem k faktu, že se těchto chybotisků dostalo na trh a mezi filatelisty několik tisíc kusů, tak se nikdy o velkou raritu jednat nebude a její hodnota bude vždy maximálně v řádech stokorun.
Stává se často, že se chybotisky dostanou za brány tiskárny?
U nás je věcí vynesených - takže ukradených - z tiskáren historicky hodně, je to taková národní tradice. (směje se). Zřejmě je to způsobeno i tím, že nehrozily a nehrozí pro pachatele žádné vysoké tresty. Pochopitelně s výjimkou období protektorátu. Tam asi ani nemusím říkat, co by po odhalení následovalo. Tím víc jsou dnes tyto materiály vzácnější. Ve Žďáře vystavoval například kolega, který se specializuje na korespondenci z koncentračních táborů, to jsou samé silné lidské příběhy.
Laici, kteří se o poštovní známky a o filatelii nezajímají, znají možná modrého mauricia, Britskou Guyanu nebo černou penny. Toužíte po nějaké z nich?
Úplně ne. Black Penny je legendární první známka světa, ale protože zejména z tiskových desek 1 - 9 bylo zhotoveno obrovské množství známek, nejedná se o nějakou mimořádnou raritu a dá se koupit za několik tisíc korun. Mauricius s nápisem Post Office z roku 1847 je už ale pochopitelně naprosto ikonická známka, kterou se mohlo ve své sbírce pochlubit jen velmi málo světových sběratelů a bohužel žádný z nich z Čech nepocházel. To je jen takový mýtus.
Není to spojené s jedním ze slavných příběhů Rychlých šípů?
Přesně tak, tam si modrého mauricia omylem spálil Maxmilián Dráp (usmívá se). Foglar si příběh vymyslel, aby vzbudil v chlapecké duši touhu po dobrodružství. Mauriciové jsou bezesporu nejslavnější známky světa, nejdražší ale určitě nejsou. Například žlutá švédská tříšilinkovka z roku 1855 nebo One-Cent Magenta z Britské Guyany by na společné aukci mauricie hravě přebily. Unikátní známka z Britské Guyany v současnosti patří slavnému obuvníkovi Stuartu Weitzmanovi, který ji koupil předloni za zhruba 10 milionů amerických dolarů.
To je ohromující částka. Ale její cena asi neklesne, že?
Je to pro Weitzmana ohromná reklama a zároveň investice, jejíž návratnost je do budoucna zcela jistě zaručena. Tato známka znamená pro světovou filatelii to samé, co Mona Lisa pro malířství. Zaujímala nejprestižnější místo v největších sbírkách historie, mimo jiné ve sbírce Filipa de Ferrari, nejslavnějšího filatelisty všech dob. Dostat se ale k takovýmto raritám už není jen otázka peněz, ale i potřebných kontaktů. Tyto známky se totiž drží pouze v úzké komunitě lidí. Není velká šance se mezi ně dostat, jsou to většinou nejbohatší rodiny světa, které mezi sebe nepustí ani ruské oligarchy nebo čínské miliardáře, natož pár chudých chlapců od Vltavy. (směje se)
I z toho vyplývá, že špičkových sběratelů je strašně málo. Předpokládám, že v Česku se mezi sebou všichni znáte.
Pochopitelně se známe. V Německu jsou stovky takových sběratelů, v Americe taky, u nás jsou to jen jednotlivci.
