Kdo by čekal, že je osmapadesátiletý ředitel jednoho z tradičních havlíčkobrodských závodů škrobeným manažerem v saku a kravatě, hodně by se pletl. Petr Kletečka má vousy, dlouhé vlasy a nenosí prakticky nic jiného než hardrocková nebo metalová trika a rifle.
Rocker každým coulem.
„Asi mám štěstí. Pracovat v bankovnictví nebo oboru, kde se předpokládá dress code, bylo by to nemožné. Výhodou polygrafie je, že se tu pohybují lidé, kteří na formální oblečení nehledí,“ směje se.
Důležité je mít vhled na firmu jako celek, hodně přemýšlím o motivaci a soudržnosti týmu. Je potřeba podřízeným poskytnout dokonalý servis k tomu, aby mohli dobře odvádět práci. Všech 95 zaměstnanců ode mě denně dostává strukturované reporty, jak se firmě daří, kde se pohybujeme a kde potřebujeme být.
„Že přijdu v triku na jednání, už nikoho nepřekvapí. Jde spíše o kompetence, znalosti, schopnosti domluvit obchod. Často působí osobní chemie. Kolegové chápou, že tento styl ke mně za ty roky patří a že se skoro v šedesáti už měnit nebudu,“ dodává.
Na první pohled je vidět, že k vám prostě hudba patří…
Určitě. Mám rád jakoukoliv dobrou hudbu, nejen rockovou. Máme to v rodině. Otec byl muzikant, moji tři bratři taky. Absolvoval jsem sedm let na housle, pak jsem přesedlal na kytaru, hraju na ni od patnácti. Po vojně jsme s bratry založili kapelu E.M.I.L., kde jsem dvacet let hrál na kytaru a současně byl jejím manažerem.
Ano, kapela E.M.I.L. je v regionu severozápadní Vysočiny kultovní záležitost. Proč jste tam vlastně skončil?
Po dvaceti letech jsem cítil jistou únavu. V kapele zpívala také moje manželka a domluvili jsme se, že po konci jedné ze sezon skončíme oba. Ona se do hudebního provozu relativně brzy vrátila. Já držel pětiletý půst. Pak jsem pět let zaskakoval v jiné skupině a nakonec založil kapelu vlastní.
Petr Kletečka
|
Skupinu Kletyend. Dočetl jsem se, že založit si kapelu společně s manželkou byl váš sen…
Byl v tom velmi jemný sarkasmus. Iva je mnohem lepší muzikant, než jsem já. Natočila dvě studiová cédéčka. Byl to logický vývoj a společný projekt nás hodně baví. Zajímavostí je, že Klety byla moje přezdívka na gymplu i přezdívka Ivy v její práci. End v názvu znamená, že je to naše poslední kapela, ve které hudební kariéru jednou završíme.
Nehrajete dlouho, ale jak tak sleduji, daří se vám. Seznam akcí máte plný na rok dopředu…
Je to tak, během krátké doby jsme se zařadili mezi respektované kapely. Partu máme skvěle poskládanou, což je základ. A ve volném čase se hodně věnuju managementu. Věřím, že systematická práce vede k úspěchu. Aktuálně se nám podařilo získat například sportovní ples v Havlíčkově Brodě, z něhož by se mohla stát tradice, a další prestižní akce v regionu.
Přibližte, prosím, co vlastně hrajete za hudbu.
Jen covery. Dívám se na produkci kapely už hodně z pohledu návštěvníků akcí. Repertoár přizpůsobujeme trendům a mladší generaci, co oni si rádi poslechnou, na co si zatančí. Jsme dělníci hudby, naší parketou jsou plesy a zábavy. Naše hudba vzniká na pódiu, žádné samply, žádné podklady. A naším cílem je, aby byl plný sál a celý večer plný parket.
Takže nejen to, co byste rád slyšel vy? Musíte se občas do některých písniček nutit?
To ne. Máme v kapele demokracii, a když někdo nechce hrát konkrétní song, nehrajeme ho. Nechceme se publiku podbízet, ale výběr repertoáru samozřejmě přizpůsobujeme charakteru akce, na které hrajeme. Hrát za každou cenu jen to, co baví nás, by nefungovalo. Zahrajeme důstojně rock, rádiové hity nebo pop. Těžíme z vícehlasých vokálů. Osobně mě dost baví třeba ABBA. Jejich hudba se dostala znovu do širokého povědomí díky filmu Mamma Mia!
A co máte rád vy za hudbu?
Můj kytarový vzor je Eddie Van Halen. Fenomenální kytarista. Používal širokou škálu technik kytarové hry. Miloval pódium a interakci s publikem považoval za cennější než nekonečné zkoušení. Z českých kytaristů byl vždy mým vzorem Michal Pavlíček. Považuji za životní štěstí, že jsem mohl v klubu Oko uspořádat koncerty prakticky se všemi jeho zásadními kapelami včetně Pražského výběru.
Pravda, koncerty i pořádáte. Jak jste se k tomu dostal?
Zárodky přišly v polovině devadesátých let, kdy jsme s partou kamarádů založili festival Stock, pozdější Stock Dobrohostov. To byl hodně odvážný odkaz na Woodstock. Na organizaci jsem se podílel 25 let. Postupně jsem si uvědomil, že nespornou výhodou je pořádat koncerty sám. Zvu si jenom kapely, které mám rád a nemusím dělat žádné kompromisy. Když přijdou lidi, je to super. Když ne, prodělek pak tolik nebolí. (smích) Po dohodě s managementem klubu se starám o několik koncertů podzimního programu havlíčkobrodského klubu Oko.
Pouštíte si hudbu i při práci?
Pro tu hlubokou práci, kdy se potřebuji intenzivně soustředit, si pouštím důvěrně známá alba. Obvykle od kapel Marsyas, Framus Five, Praying Mantis, Krausberry, Stromboli. Při rutinní práci si s oblibou pouštím podcasty, hlavně Kecy a politika nebo ČT24.
U čeho se potřebuje ředitel tiskáren hluboce soustředit?
Důležité je mít vhled na firmu jako celek, hodně přemýšlím o motivaci a soudržnosti týmu. A zbyla mi celá ekonomická stránka firmy, bývalá agenda finančního ředitele. Je potřeba podřízeným poskytnout dokonalý servis k tomu, aby mohli dobře odvádět práci. K tomu jim musíte nejen zadávat úkoly, ale dělat controlling a o všem je informovat. Všech 95 zaměstnanců ode mě denně, týdně nebo měsíčně dostává strukturované reporty, jak se firmě daří, kde se pohybujeme a kde potřebujeme být. Stejné reporty předkládám majiteli tiskáren.
Má takové informování zaměstnanců pozitivní vliv na jejich práci?
Z mnoha rozhovorů se zaměstnanci mám potvrzeno, že ano. Se všemi zaměstnanci se pravidelně potkávám na firemních akcích a na začátku roku tradičně zvu jedenáct řadových zaměstnanců z různých pracovišť na společnou večeři. Jde o osobní pozvání. Mluvíme o všem, co je v souvislosti s tiskárnou zajímá nebo trápí. Dobře naslouchat je jednou z rolí vrcholového manažera.
S čím se seznámili zaměstnanci na přelomu roku? Jak se tiskárnám daří?
Během pandemie covidu-19 a po ní se situace v polygrafii zhoršila. Za loňský rok ale máme lepší výsledky než za roky 2023 a 2024. Výroba v knižní tiskárně má sezonní charakter. V prvním pololetí se hodně soutěží na cenu, práce je obecně méně. Ve druhé polovině roku zase nestíháme. Loni nám mírně vzrostly tržby a asi o třetinu EBITDA (zisk před započtením úroků, daní a odpisů, pozn. red.). Pro dlouhodobou stabilitu ale potřebujeme ještě lepší čísla. A připravujeme zdaleka největší jednorázovou investici do technologie. V horizontu dvou tří let pořídíme osmibarevný tiskový stroj.
Od pravěku po současnost. Nové havlíčkobrodské knižní dějiny končí v roce 1990 |
Jak si laik může představit osmibarevný tiskový stroj?
Barevná kniha se obvykle tiskne soutiskem čtyř procesních barev CMYK. Osmibarevný tisk v tomto případě znamená, že se v jednom průchodu strojem tiskne barevně líc i rub archu. Výsledkem je plnobarevný oboustranný tisk, který je dnes jedním z nejefektivnějších řešení v polygrafii.
Vy jste zaměřeni, pokud vím, čistě na knihy, že?
Přesně tak, specializujeme se na výrobu knih, případně katalogů všech druhů knižních vazeb. Ostatní tisková produkce je v našem zakázkovém portfoliu marginální.
Jak probíhá jejich výroba?
Na začátku devadesátých let se v tiskárně ještě texty knih přepisovaly z rukopisů. Dnes k nám přicházejí hotová PDF a kompletní výrobní data. Následuje jejich kontrola, technologická příprava a elektronická montáž, při níž se jednotlivé stránky rozkládají na tiskové archy. Na archu formátu A1 bývá obvykle šestnáct stránek. Po osvitu se hliníkové tiskové desky vloží do ofsetového stroje, který tiskne rychlostí zhruba 12 až 15 tisíc archů za hodinu. Vytisknuté archy pak putují do knihárny, kde se skládají do složek a na výrobní lince kompletují do hotové knihy, včetně obálky nebo desek u pevných vazeb.
Tiskárny mají i vlastní nakladatelství. Když děláte svou knihu, je pak úkonů víc?
Grafickou a redakční přípravu obvykle dělají externisté. Je kolem toho více organizace a širší agenda, ale ve výsledku nám i v tomto případě přijde pédéefko. Výroba knihy pak už probíhá úplně stejně jako u ostatních zakázek.
Jak dlouho mají tiskárny nakladatelství?
Co mi paměť sahá, snad někdy od roku 1995. Nejsme úplně akční, za tu dobu jsme vydali zhruba dvacet titulů. Téměř bez výjimky to byly knihy s regionální tematikou a u toho také chci zůstat.
Tiskárny se zaměřují na určitý žánr?
Příliš úzké vymezení by nás zbytečně omezovalo. Našimi zákazníky jsou v zásadě všichni, kdo chtějí vydat knihu – s výjimkou titulů, které by byly v rozporu se zákonem. Zároveň jsme do určité míry limitováni technicky i ekonomicky. Pro ofsetový tisk nedává smysl náklad jedné knihy, minimum je zhruba 300 kusů. Naopak zvládáme náklady v řádu desítek tisíc výtisků. U ještě vyšších objemů je už efektivnější rotační tisk, který ale nemáme k dispozici. Typickým příkladem je loňský bestseller Patrika Hartla Manželství, který vyšel v nákladu 230 tisíc kusů – to nebyla zakázka pro nás. Získali jsme ale mimochodem od nakladatelství Bourdon jeho dotisk v nákladu 22 tisíc výtisků, na kterém právě pracujeme.
„Mým dětským snem bylo prodávat knížky, stát se knihkupcem. To se úplně nepovedlo, skončil jsem těsně vedle. Vůbec toho nelituji. Knížky jsou úžasná věc,“ říká ředitel Tiskáren Havlíčkův Brod Petr Kletečka. Mimochodem, osmapadesátiletý muž už je vícenásobným dědečkem.
Co musíte udělat, aby se podařilo takovou zakázku získat?
Je to výsledek dlouholeté spolupráce s nakladatelstvím a dobrých referencí. Ročně u nás zadávají výrobu knih přibližně tři stovky zákazníků včetně samovydavatelů. Zaměřujeme se na český trh a ročně vyrobíme kolem pěti milionů knih. Z dvacítky největších českých nakladatelství patří zhruba patnáct mezi naše stálé zákazníky. Musíme konkurovat cenou a zároveň udržovat vysokou kvalitu.
Pomáhá vám i partnerství při Podzimním knižním trhu, který se každý rok v říjnu v Havlíčkově Brodě koná?
Pomáhá, a navíc jde o prestiž. Když se taková akce koná v Brodě, nemůžeme chybět – je to významná knižní událost, která přináší dobré jméno v branži. Máme možnost setkat se až se 150 nakladateli a uskutečnit řadu jednání. Samozřejmě to není jediný způsob, jak získáváme zakázky; akviziční činnost probíhá po celý rok.
Jak dlouho trvá výroba knížky?
Doba výroby se liší podle specifikace zakázky. Obvykle trvá od dodání dat do finálního produktu v požadovaném nákladu zhruba čtrnáct dní až měsíc, pokud je k dispozici volná kapacita. Ve druhé polovině roku jsou dodací termíny o něco delší. Jak kulminuje výroba pro vánoční trh, je to docela adrenalin.
Máte v Česku silnou konkurenci?
Konkurence je značná, i když počet tiskáren postupně klesá. Čistě knižních tiskáren s nějakou relevancí na trhu je v Česku méně než deset. Lídr trhu sídlí v Českém Těšíně a je podle obratu zhruba desetkrát větší než my, přičemž asi dvě třetiny jeho výroby ale směřují ke klientům ze zahraničí.
Je výhodou, že jste prakticky uprostřed republiky?
Výhodou je snad jen poloha při expedici zakázek, náklady na dopravu ale nejsou zásadní. Máme dlouholetou tradici, můžeme čerpat z odkazu Karla Havlíčka Borovského a jsme prakticky jedinou knižní tiskárnou na Vysočině. Většina našich zákazníků nicméně sídlí v Praze.
Je to tak, tradice tiskáren v Brodě je dlouhá a bohatá…
Knihtiskový provoz v Havlíčkově Brodě byl založen už v roce 1850 a tradice tisku v našem městě trvá bez přerušení dodnes. Na konci socialistické éry jsme byli státním podnikem začleněným do Východočeských tiskáren, spolu se závody v Jihlavě, Pardubicích a Hradci Králové. Jako jediní jsme dokázali úspěšně zvládnout transformaci a roky po ní. Výhodou také bylo, že nový výrobní závod zde byl vybudován až v roce 1984 a na svou dobu byl vybaven moderními ofsetovými technologiemi. Po kuponové privatizaci vznikla akciová společnost a v roce 1995 většinu akcií koupili současní vlastníci, rodina Musilových.
Jak dlouho jste v tiskárně vy?
Do tiskárny jsem nastoupil 1. listopadu 1990. Právě jsem dokončil školu, měl jsem za sebou vojenskou službu a věděl jsem, že se chci vrátit do Brodu. Jeden kamarád mi tehdy řekl, že se v tiskárnách buduje ekonomický tým, a tak jsem se ucházel o práci jako ekonom práce a mzdový účetní. V roce 1995, po nástupu nového vlastníka a změně ve vedení, jsem se stal finančním ředitelem. Když moje předchůdkyně odešla do penze, dostal jsem od majoritního vlastníka nabídku, přijal ji a 11. ledna 2022 byl zvolen do představenstva a současně jmenován ředitelem společnosti.
Takže v oboru polygrafie jste se jako ekonom ocitl víceméně náhodou? Nebylo to cílené?
Mým dětským snem bylo prodávat knížky, stát se knihkupcem. To se úplně nepovedlo, skončil jsem těsně vedle. (smích) Vůbec toho nelituji. Knížky jsou úžasná věc.
