A Kostka také pitval žirafáka z jihlavské zoo.
„Sloužíme v těchto případech jako arbitr. Děláme tu forenzní pitvy pro soudní a policejní účely, připravujeme zprávy pro Českou inspekci životního prostředí. Je to poměrně dominantní součást naší práce. Případy nezákonného usmrcení a otrav míří z velké části právě k nám,“ říká Kostka, vedoucí oddělení patologie a parazitologie.
Co všechno jste při pitvě tygra odhalili?
Museli jsme především vše důkladně zadokumentovat. Vyjmuli jsme například z těla dva projektily, které se pak posílaly na balistiku.
František Kostka
|
Jak starý byl ten tygr?
Věk jsme odhadli na čtyři až pět let.
Měl nějaké zdravotní problémy?
Nevypadalo to. Byl i v dobrém výživném stavu. Tím, jak byl chovaný v zajetí, byl spíš tlustý. Lidé, kteří takto nezákonně obchodují a nakládají s ostatky, si zkrátka vyberou zdravé zvíře, z něhož je pak dobrá a vysoká produkce.
V jakém stavu bylo tělo tygra, když k vám doputoval?
Mrtvé tělo se v teple velmi rychle kazí. Vnitřní orgány nebyly v úplně nejlepším stavu, ale pitva se dala provést poměrně dobře. Jindy to bývá větší problém. Setkávám se s případy, kdy se vykope ze země dva měsíce mrtvé zvíře a pak se zjišťuje, co se stalo. Zda ho někdo utloukl nebo otrávil. A to už bývá těžší.
S jakými nejhoršími případy jste se setkal?
Nejtěžší je, když víte, že to zvíře muselo velmi trpět. Z nedávné doby si pamatuji na případ, kdy nějaký maniak rozřezal motorovou pilou leguána. Zkrátka ho zaživa přeřízl.
Vy jste se teď podílel i na objasnění úmrtí žirafího samce v jihlavské zoo. Jak se dělají pitvy u takto velkého zvířete?
Obecně to je problém. Buď se pitva dělá přímo na místě, nebo je další možností asanační ústav. My aktuálně pracujeme na projektu, abychom mohli dělat pitvu takhle velkých zvířat přímo u nás v ústavu. Musíme mít pro tyto účely budovu s vysokým stropem a se zvedákem, aby bylo možné s tělem manipulovat. Snad za rok by to mohlo být. Zatím máme co dělat s tygrem, který má 200 až 300 kilogramů. To je na hranici našich možností.
Vy jste prý byl dokonce tím, kdo v roce 2001 objevil vzorek s pozitivním testem na BSE (nemoc šílených krav u kusu z družstva v Dušejově na Jihlavsku - pozn. red.). Co se vám v tu chvíli honí hlavou, když těch vzorků vám projde rukama tisíc a najednou je jeden jiný?
Já mám na takové náhody štěstí. (směje se) Byl jsem tehdy tři roky po škole a rok v ústavu. Nejdříve jsem tomu nevěřil, protože pořád čtete, že tato nemoc u nás není. A vy to tam najednou vidíte. Takže jsem obvolal vedení a test se ještě v noci opakoval. To, co pak následovalo, bylo jako výbuch bomby. Odstartovala se tím ale také velmi zajímavá éra. Stali jsme se centrální laboratoří pro tuto diagnostiku. Nabral jsem na tom ohromné množství zkušeností. Byli jsme ve velmi úzkém kontaktu se zahraničními odborníky. Člověk poznal skutečné špičky v oboru. Setkal jsem se s lidmi, o kterých jsem se na škole učil, a najednou jsem s nimi řešil tuhle problematiku. Je to jako kdyby fotbalista nastoupil do FC Vysočina, najednou se potkal s Ronaldem a měli spolu něco konzultovat.
Na tyto „náhody v laboratoři“, jak říkáte, máte štěstí. U jakých objevů jste ještě byl?
Pak přišla ptačí chřipka, teď nedávno africký mor prasat. Na stole jsem měl první prase, na kterém byl nález naprosto perfektně vidět. Ve škole jsem se o této nemoci učil jako o exotické chorobě, a najednou jsem to měl před sebou.
Obyčejný člověk ani netuší, jaké zásadní záležitosti se v Jihlavě za zdmi veterinárního ústavu odehrávají.
Státní veterinární ústav v Jihlavě je lídrem v diagnostice. Je zde největší veterinární laboratoř v republice a pracuje se na vysoké odborné úrovni.
Jste zkrátka v centru dění.
Ano, tady jsme skutečně v první linii. Když před rokem nastupovala nová kolegyně, říkal jsem jí, že nebude dlouho trvat a určitě se zase něco přihodí.
A stalo se?
Objevili jsme na Jihlavsku psinku v nervové formě u lišek. To je poměrně rarita. Obvykle se totiž dočtete, že se tato nemoc už nevyskytuje. Na této pozici se jako lékař naučíte řídit vlastním úsudkem a být otevřený všem možnostem. I těm nejméně pravděpodobným.
Popište, jak vypadá vaše pracoviště.
Oddělení patologie je uzavřené. Vzorky se zpracovávají v laboratoři ve speciálních boxech. Lidé jsou zahalení, mají ochranné pomůcky. Na specializovaných odděleních virologie se interiéry dezinfikují ultrafialovým zářením, nejde tam vzduch zvenčí, aby se prostředí nekontaminovalo. Do místnosti se vstupuje přes systém přetlaku a podtlaku.
Mohli byste zde diagnostikovat takové nemoci, jako je třeba ebola?
Čistě teoreticky ano, alespoň v první fázi. Vybavení a úroveň biologické ochrany na to máme. V Česku se na to ale soustředí jiný specializovaný ústav s ještě vyšší úrovní zabezpečení.
Chtěl jste být veterinářem od malička?
K veterině a biologii jsem měl vztah od dětství. Ale nemyslel jsem si, že bych léčil zvířata. Domníval jsem se, že se na to nehodím. Po škole jsem nastoupil jako veterinář na jatka, ale to mě moc nenaplňovalo. Tak jsme si se spolužačkou, která se potom stala mojí manželkou, řekli, že si vybudujeme ordinaci. Zkusili jsme to - a vyšlo to.
A teď jsme u toho. Vy totiž vedle své práce v ústavu máte ještě soukromou veterinární ambulanci, kde jste až do večera. Jste ochoten radit lidem i po telefonu a vím, že k některým případům také vyjíždíte. Jste zkrátka pořád v práci.
To je úděl veterináře. (směje se)
Dá se takové tempo vydržet?
Kolikrát si říkám, že ne. Čas musíte někomu vzít. A nejvíc berete rodině a sobě.
Jaký je váš pracovní denní režim?
Do 15 hodin pracuji v ústavu. Pak mívám kolem 16. hodiny první plánovanou operaci. Následně v ordinaci ošetřím běžné případy a pak dělám ještě případné operace po ordinačních hodinách nebo výjezdy k pacientům, u kterých není možná přeprava do ordinace.
V kolik obvykle chodíte domů?
Když se tam dostanu kolem 21. hodiny, tak je to docela úspěch.
Na sociálních sítích na vás lidé pějí jen samou chválu. Oceňují vás nejenom jako odborníka, ale pochvalují si také komunikaci, to že nedáváte falešné naděje.
Vím o tom a hezky se to poslouchá. Na druhou stranu se to nesmí brát moc vážně.
Čím si vysvětlujete takovou oblibu?
Je to hodně o komunikaci s klientem. Vysvětlit, co zvířeti je, co mu dávám za léky, proč a co se dá očekávat. Z 80 až 90 % případů problém u zvířete rozluštíme tak, že si jenom s majitelem povykládáme, a velmi často se tak dají obejít některá nákladná vyšetření.
A lidem to uchrání i nějaký ten peníz v kapse.
Pocházím z chudších poměrů a člověk se nezbaví návyků najít levné řešení. Navíc je tam i psychologický moment. Když vyšetření bude stát ranec peněz, budou se klienti bát se zvířetem přijít. Dorazí až s totálně zanedbaným případem, s kterým se nedá už nic dělat. Když se nebojí, kolik je to bude stát, přijdou včas a většinou i problém vyřešíme rychle.
Říká se, že majitelé zvířat jsou ochotni do svých mazlíčků investovat hodně financí. Pozorujete to?
Je to tak. Dobře je to poznat v závislosti na ekonomickém cyklu. Když byla krize, lidé hledali úspory, jak to jenom šlo. Teď kolikrát vyžadují někdy až zbytečnosti.
To, že děláte zároveň patologa a máte i soukromou ordinaci, je výhoda?
Obrovská. Někoho to vyděsí, když zjistí, že jsem patolog. Ale třeba humánní lékaři ví, že to je plus. Na druhou stranu nejsem specialista. Teď je trend i ve veterinárním lékařství specializovat se v úzkém oboru. Třeba na ortopedii psa. Já nemám problém poslat klienta k jinému specialistovi, když vím, že se případ vymyká mým schopnostem. Nemám v tomhle falešnou ješitnost.
Spolupracoval jste na některých případech, nebo je aspoň konzultoval s humánními lékaři?
Mám sestru a švagra lékaře. Dost rozumů například ohledně kardiologie a léčiv tak mám od nich. A humánní lékaři za mnou také často chodí se svými zvířaty. A diskutujeme spolu.
Dovedu si představit, že děláte operace koček a psů, ale operujete prý i hady.
Typická operace u hada bývalo třeba vyjmutí zadržených vajec. Jenže teď už se s tím také moc nesetkáváme. Jsou lepší léky, kterými se tenhle problém dá vyřešit konzervativně. A pak také chov cizokrajných zvířat se posouvá od chovatelství k zájmovému chovu. Chovatelů, kteří by hady nebo ptáky rozmnožovali, ubylo.
Exotická zvířata vám přijdou také pod ruku?
Také. Když je kolega Horský na dovolené, tak ho zastupuji jako veterinář v zoologické zahradě. Tam si jich užiji - včetně nějakých operací.
Je práce veterináře nebezpečná?
Pokousaný a poškrábaný od koček a psů bývám, to je docela běžné. Ale práce veterináře malých zvířat nebezpečná není, tedy pokud neděláte s jedovatými hady. Co je však veliká nepříjemnost, je být pokousaný od toulavé kočky. To jsou rány, které se velmi špatně hojí. Tyto kočky mají na zubech velké množství bakterií. Když mě pokouše na pravém ukazováčku, pro mě to znamená, že jako operatér jsem na týden úplně vyřazený, protože do ruky nemohu vzít nástroj.
Jak takové kočky vyšetřujete?
Když mi přivezou kočku, kterou právě odchytili a mají ji v přepravce, většinou slyšíte jenom zlostné mručení a divoké lomcování mříží. V těchto případech se ji snažím uspat ještě uvnitř přepravky. Nebezpečná je i práce u koní. Nedávno jsem uspával koně, který se vzbudil dřív, než jsem chtěl. A ten mě z boxu doslova vykopal. To jsem musel hodně rychle utíkat. (směje se)
Ředitel jihlavské zoologické zahrady Jan Vašák mi říkal, že zvířata veterináře poznají na sto honů a snaží se před ním schovat. Bývá to podobné i u domácích mazlíčků, které k vám lidé vodí?
Když zvířata přijdou do ordinace, cítí tam krev, dezinfekci. To se jim samozřejmě nelíbí. Já se snažím co nejvíce ošetřovat v civilním oblečení. Bílý plášť je většinou stresuje. Mám ověřené, že když psa, který ke mně chodí, potkám na ulici s páníčkem a jdeme k sobě, pes je v pohodě do té doby, než promluvím. To je pak jako když jím projede blesk. Uskočí, jako kdyby ho uštknul had, schová se za páníčka a někdy i vrčí.
Vy sám máte zvířata?
Máme psa a dva kocoury. Dřív jsem choval i ptáky a hady, ale musel jsem to omezit.
