I když si horal z Fryšavy dělal zálusk na dobrý výsledek, žádné umístění v top 10 při svých třech účastech přes veškerou snahu nezískal. „Na olympiády vzpomínám rád, pro sportovce je to vrchol. Byl jsem na to hrdý a chtěl jsem vždycky dosáhnout co nejlepšího výsledku. Ne vždy se to podařilo,“ bilancuje.
Lubomír Buchta
|
Zklamaný byl hlavně v Naganu 1998, kde mu nevyšly první závody. „Na klasiku jsme dvakrát promazali, přitom jsem si myslel, že bych mohl uspět, natrénováno jsem měl,“ lituje i po letech.
Poprvé jste byl na hrách v Albertville v roce 1992, kdy vám bylo čtyřiadvacet...
Ze své první olympiády jsem byl trošku nervózní. Bydleli jsme nahoře v Les Saisies u našeho sportoviště a ne přímo v olympijské vesnici. Moc jiných sportovců jsem proto nepotkal.
Nejlepší jste byl ve Francii na třicítku klasicky, v níž jste doběhl třináctý.
Ano. A tu třicítku jsem tehdy jel na lyžích od Gunde Svana.
Opravdu? Jak se stalo, že vám jedna z legend světového lyžování půjčila na olympiádě lyže?
Testovali jsme na stejném kopci jako Švédi. Mně při testování nevycházely úplně dobře lyže, jejich servisák za mnou přišel a řekl mi, že by mi půjčili jejich. Gunde byl totiž jednička u firmy Kneissl, já dvojka. Zkusil jsem je, jak jedou, a byly rychlejší než ty moje nejrychlejší. Bylo to hezké gesto od Gundeho, který už tehdy nezávodil.
Zmínil jste, že jste byl dvojka firmy Kneissl. Jak to fungovalo při výběru lyží?
Gunde Svan jako jednička si vybíral první, přijel do fabriky, dali mu třicet párů na jeho váhu a on si jich nechal třeba patnáct na závody, testoval a vybíral si lyže na různé druhy sněhu. Já vybíral jako další v pořadí třeba deset párů z toho, co zůstalo. Poslední dva roky jsem přestoupil k Atomiku, Kneissl totiž ukončil vývoj. Jeho nejlepší pár jsem si pak nechal. V Atomiku mi řekli, ať jim je dám, že mi podle nich udělají nové. Jenže jsem jaksi nepočítal s tím, že je celé rozřežou. Z toho jsem byl nešťastný, ty kneissly jely na každém sněhu, byl na ně spoleh.
Jaké vůbec byly vztahy mezi špičkovými závodníky?
Seveřani se chtěli bavit. Viděli, že výsledky máme, bohužel já ovládal pouze trošku němčinu, bylo to jen na pár strohých vět. Kamarádili jsme se s Botvinovem a Smirnovem, ruština mi byla bližší.
Samotný Gunde Svan, čtyřnásobný olympijský vítěz a sedminásobný mistr světa, byl v pohodě?
To ano. Děkoval jsem mu, že mi lyže půjčil. Třinácté místo byl úspěch. Bylo vidět, že jeho lyže jedou.
Nové Město na Moravě ale asi tento Švéd v oblibě moc neměl, když tam spadl při Zlaté lyži před cílem v pravotočivé zatáčce, které se pak říkalo Svanova?
To už si přesně nepamatuji. Ale nějaký závod tady prohrál, to si matně vybavuji. Těch ročníků ale bylo strašně moc.
Hry v Lillehammeru byly další v řadě. Pro sportovce štěstí, že nemuseli čekat na další hry čtyři roky, ale výjimečně pouze dva.
To bylo fajn. V Norsku bylo strašně moc diváků, asi nejlepší atmosféra, co jsem kdy zažil. Mělo to grády. Na štafety a padesátku muselo být u tratí a na stadionu minimálně 80 tisíc lidí. Stanovali u tratí, pálili ohně, hrály tam kapely. Výborný zážitek. A fandili všem, ne jen domácím.
Z českého pohledu to však nebyla vydařená olympiáda.
To je pravda, mohlo to být lepší.
Ve třech individuálních závodech jste skončil od 20. do 26. místa, štafeta byla osmá. Tu jste rozbíhal, že?
Nic výrazného, na druhou stranu to nebyl žádný propadák. Ale doufali jsme v umístění štafety do šestého místa.
Na televizních záběrech jste byl také vidět, jak fandíte v hledišti hokejistům.
To je možné. Zatímco v Albertville jsme byli asi jen na jednom zápase, protože jsme to měli do haly daleko a potřebovali jsme regenerovat, v Lillehammeru jsme chodili do hlediště častěji. I s bobisty nebo biatlonisty. Tam jsme se víc družili.
A pak turnaj století v Naganu naživo, to musela být lahůdka!
Byl jsem na všech českých zápasech kromě finále, protože jsem zrovna běžel padesátku. Zbytek finále jsem viděl až na pokoji, pamatuji si, jak mě tehdy chytaly po závodu křeče.
Tak to kvůli hokeji jste tak spěchal do cíle a třináctým místem vyrovnal svůj nejlepší olympijský výsledek?
(směje se) Možná jo. Byla to taková satisfakce. Výkonnost jsem měl, počítal jsem s dobrým umístěním v klasice, ale dvakrát jsme na začátku olympiády promazali a byl jsem z toho psychicky dost zlomený.
Pouštěl jsem si televizní záběry, na nichž jste si stěžoval na nalepený sníh na lyžích.
Měl jsem na skluznici strašné boule. Vždycky jsem chvíli běžel, pak zastavil a drhl lyže. Bylo nás víc takových, co jsme takhle dopadli. Objel jsem na třicítce první kolo a vzdal jsem.
Neměl jste chuť ty lyže zlámat? Při představě, že se roky připravujete na vrchol kariéry a pak nastanou takové podmínky, na něž zkrátka nenamažete.
Lyže za to nemohly. To byla ještě doba, kdy jsme měli jednoho servismana a jinak jsme všechno testovali my sami a trenéři. Dnes to mají závodníci jednodušší, mají tým i zázemí, například servisní kamiony.
Nemrzí vás, že se vám na velkých akcích nepovedl lepší výsledek? Žralo vás to?
Nejvíc to Nagano. Jel jsem tam po výborné závěrečné přípravě, cítil jsem formu, jezdilo se mi dobře. Chtěl jsem zajet výsledek do desítky. Bohužel, bylo to zklamání, byl jsem z toho tak odrovnaný, že jsem pak nejel ani štafetu, šanci dostali mlaďoši. Až na té závěrečné padesátce jsem si spravil chuť.
V Japonsku jste se stal náhradním vlajkonošem české výpravy při slavnostním zahájení. Bral jste to jako poctu?
Vlajku měla původně nést Katka Neumannová, která ale druhý den jela závod, tak odmítla. Oslovili mě, byl jsem jako u vytržení, byla to velká čest. Na to nikdy nezapomenu.
Jak vzpomínáte na návrat z Nagana, které výsledkově zachránili hokejisté a Kateřina Neumannová?
Medailisté letěli speciálem, ostatní se vraceli jiným letadlem. Ale potkali jsme se na letišti. Když jsem viděl, v jakém stavu jsou hokejisté už před startem, tak jsem si říkal: Tak to bude výborný let, ještě že neletíme s nimi.
O lyžařích se ale vždycky říkalo, že za to taky umějí vzít. Oslavy byste určitě zvládli, ne?
Toho bych se nebál, ale asi by to bylo dost hektické, když jsem viděl, jak vyváděli už před odletem. (směje se)
Kariéru jste zakončil rok po Naganu vítězstvím na Jizerské padesátce. Dostanete se na běžky častěji než v době, kdy jste byl pracovně vytížený coby správce Vysočina Areny při závodech?
Ne moc často. Ještě dělám technického delegáta běžeckého lyžování, takže se občas svezu před závody. Do Vysočina Areny, kde jsou tratě nahoru dolů, nechodím, tam už to neudýchám. Raději jdu na louky, kde se pěkně sklouznu a pokochám se.
Komu věříte v Pekingu? Jak dopadnou čeští lyžaři?
Nejvíc věřím Michalu Novákovi, je to náš nejlepší běžec. Uvidíme, jak vyladí formu, do desátého místa by mohl být. Výsledky letos má, ale nakonec je to o momentální formě a pohodě. Doba je blbá, snad se českým závodníkům vyhne covid.
