Na zahradě a terase svého rodinného domu v Ostrově nad Oslavou si loni nově zřídila improvizovaný obchůdek. Předvánoční zájem zákazníků překvapil i ji samotnou, takže takto plánuje nabízet své zboží i nadále.
Kudy vedla vaše cesta k tvorbě keramiky?
Keramice jsem se začala věnovat před více než dvaceti lety, a to na „obyčejném“ kroužku. Jinak mám totiž ekonomickou školu a před mateřskou dovolenou jsem pracovala na obchodních odděleních různých firem. Zpočátku jsem si tedy vyráběla věci z keramiky jen tak pro radost. Své výtvory jsem si nechávala nebo jimi obdarovávala své blízké. Nějaký čas mi to tak vyhovovalo, ale před asi osmi lety jsem si pořídila vlastní pec a začala nabízet keramiku i zákazníkům.
Michaela Orlová
|
S jakými výrobky jste začínala? Mění se to nějak postupem času?
Začínala jsem s andílky, nebo spíše anděly, kteří dodnes tvoří nedílnou součást mojí tvorby. Dále dělám sošky ptáků. Mým oblíbeným motivem je rovněž srdce jako symbol lásky a vřelosti. Jeho tvar se objevuje jak na sochách andělů či ptáků, tak třeba v tvarech dekoračních misek a na dalších věcech, co vyrábím. Obecně se ale zaměřuji spíš na větší objekty, lidé si je berou hodně jako dekorace do zahrad.
Co bylo popudem nevrátit se po mateřské dovolené do kanceláře a věnovat se keramice takto „naplno“?
Mým hlavním cílem nebylo mít obchod a své výtvory prodávat. Vyplynulo to tak nějak samo a přirozeně, jak se mi to ostatně v životě často děje. Výroba keramiky pro mě v určité době byla primárně terapií. Tehdy jsem si v sobě potřebovala vyřešit nějaké ne úplně příjemné věci a tato činnost mi byla formou uvolnění a možná i trochu únikem od problémů. I když se už od té doby situace změnila, stále je to pro mě odpočinek a zároveň i svým způsobem životní potřeba, která mě, stejně jako kreslení, pozitivně nabíjí. Keramice bych se tedy věnovala určitě dál i v případě, že bych neměla odbyt, což se však nestalo. Zájemců o mé výtvory postupně přibývalo, stejně jako pozvání na různé prodejní akce a jarmarky, což je samozřejmě příjemný bonus.
Své produkty jste donedávna nabízela hlavně na Fler trzích, jež ale byly v poslední době kvůli covidu hodně rušeny. To vás přimělo k založení vašeho „zahradního obchůdku“?
Loni byly trhy zrušeny úplně a na prodeji jsem to samozřejmě pocítila. Musela jsem tedy – jako mnoho dalších prodejců – improvizovat. Zboží jsem dělala hlavně pro známé nebo jej nabízela přes Facebook, občas se ozvali i lidé, kteří se o mě od někoho dozvěděli. Těm jsem věci posílala nebo jsme si je někde předávali. V době lockdownu jsem navíc musela zavřít i svůj ateliér na pěší zóně ve žďárské Nádražní ulici, který sloužil hlavně pro kurzy automatické kresby. Byla jsem tedy hodně odkázaná na svoji domácí dílnu, která není zrovna velká. Výtvory už jsem tím pádem neměla časem kam dávat.
Takže jste byla nucena je „vystěhovat“ na zahradu?
Vlastně ano. Postupně jsem je začala vynášet ven a aranžovat je na zídky kolem terasy a do zahrady. A známí, co sem přicházeli, to komentovali tak, že mi tady vlastně samovolně vznikl pěkný obchod. To mi vnuklo myšlenku, že by to tak mohlo fungovat i normálně, což se potvrdilo teď v listopadu, kdy byly těsně před adventem zrušeny trhy a předvánoční akce. Opět se tedy u mě dalo vše do pohybu přirozeně a neplánovaně.
Povedlo se vám nakonec prodat vše, co jste měla na adventní trhy připraveno?
Vyrobila jsem toho opravdu dost, chystala jsem se na několik Fler trhů i na menší lokální jarmark. Po zrušení těchto akcí jsem prostě zboží naskládala ven, nafotila ho, zveřejnila vše na sociálních sítích a nechala to osudu. A byla jsem opravdu překvapená – v den, kdy se měl konat zrušený žďárský Fler trh, sem přijelo cíleně spousta lidí, celý den si tu podávali dveře. A nekupovali jen menší věci, ale i velké a dražší výrobky, které bych bývala na Fler trh ani nebrala. Na zákaznících bylo znát, že si prostě chtěli něco pořídit, udělat si radost. Lidé poté přijížděli i další dny, takže jsem se rozhodla, že tento koncept zachovám.
V čem je výhoda takového zahradního prodeje?
Lidé mohou klidně nahlédnout i do mé dílny a podívat se, jak výrobky vznikají. Hlavně mi ale přijde skvělé, že pokud se tu někomu něco zalíbí, může si rovnou výrobek zkusit u nás na zahradě naaranžovat do trávy, na skalku či pod keř a lépe si pak představí, jak se bude věc v terénu vyjímat. Ostatně to, jak vypadají výtvory v exteriéru, je vidět i u nás na zahradě. Některé výrobky jsou tam již dlouho, porůstají mechem a získávají patinu. O většině vím, že tam už zůstanou – jsou pro mě srdeční záležitostí. Pokud navíc přijede stálý zákazník, nemám problém mu výtvor půjčit, ať si ho doma zkusí umístit, kam potřebuje, a případně jej přiveze zpět. Většinou už pak ale místo produktu přijdou jen peníze a věc zůstane u nového majitele.
Kdo jsou vaši stálí zákazníci?
Mezi stálými zákazníky převažují ženy. Oslovují mě pravidelně, přejí si třeba nějaký dárek pro někoho blízkého k narozeninám či jiným významnějším výročím. Nebo si kupují i věci pro sebe, jelikož našly v mé keramice zalíbení a mají v tom stylu vyzdobenou celou zahradu. Někdy jim z legrace říkám, že už té mé keramiky musejí mít doma snad víc než já sama.
Vaše keramika je určená pro dekorativní účely a často se ocitá celoročně venku, takže musí být materiál velmi odolný. Můžete přiblížit, jak takové produkty vznikají?
Anděly a celkově všechny své výrobky modeluji ručně, a to ze speciální šamotové hlíny určené pro venkovní zahradní keramiku. Po vymodelování se nechává objekt nějakou dobu schnout a následně se ještě různě tvaruje, prořezává, brousí, dolaďuje. Dekoruji jej třeba i pomocí perforovacích cukrářských válečků, obtiskuji na něj i různá prostírání, přírodniny, tiskátka - inspirací je mi opravdu vše. Pak ještě produkt několik dní, ale i klidně dva týdny, finálně schne, než jde do pece. Když keramika není dostatečně vyschlá, může totiž v peci prasknout.
Na kolik stupňů keramiku vypalujete?
První výpal se dělá na zhruba 850 stupňů Celsia, po něm se keramika glazuje, barví a nakonec se vypaluje na vyšší teplotu – zhruba mezi 1 150 a 1 240 stupni. Samotné glazování a barvení mě moc baví, ráda zkouším nové věci, míchám barvy, dávám třeba víc glazur přes sebe… Je to taková alchymie a člověk nikdy přesně neví, jak bude vypadat výsledek.
Ve vaší dílně vidím i hrnčířský kruh. Ten nepoužíváte?
Kruh mám, je to dárek od manžela, ale zatím jsem se neodhodlala se tomu nějak víc věnovat. Byť jsem párkrát už kroužila, mám k tomu velký respekt. Na vytočení torza nějakého velikého anděla by už bylo potřeba asi hodně umu, praxe a síly, takže zatím volím pro mě pohodlnější cestu a modeluji si vše sama ručně.
Dá se říct, kolik výtvorů pod vašima rukama ročně vznikne?
Určitě stovky. Vyrobím toho opravdu hodně, trávím tím spoustu času, ale pro mě je to odpočinek. Někdy se dostanu do takového rauše, že chrlím jednu věc za druhou, ale nemohu si prostě pomoct – je to puzení, které musím uspokojit. Často ráno vstávám a už vím, co budu vyrábět, jak bude daný anděl vypadat. Vlastně tvořím i v noci, zdá se mi o tom, nemůžu pak dospat a těším se, až budu mít v rukou hlínu. Dává mi to i klid a pozitivní pohled na svět. A právě tento přístup k tvorbě i k životu řadu lidí inspiruje a otevřel mi cestu k mnoha dalším aktivitám. Přes mé kurzy kreslení si u mě začaly ženy objednávat například i individuální konzultace.
Věnujete se i kreslení, konkrétně automatické kresbě. Tyto výtvory také putují k zákazníkům, nebo je tvoříte jen sobě pro radost?
Kreslím hlavně mandaly, velká, rozměrná plátna. A jelikož se jedná o automatickou kresbu (intuitivní, rozvinutý pohyb kreslící ruky – pozn. red.), což je dost osobní a specifický způsob, dělám ji nyní pouze pro konkrétní zájemce na zakázku. Kreslím si ale ráda i pro sebe, platí u toho to stejné jako v případě keramiky – je to pro mě terapie a relax.
Má pro vaše vášně, nový obchůdek a návštěvy zákazníků pochopení i rodina?
Manžel pracuje přes týden v zahraničí, takže tu velím já (smích), ale ani o víkendech mu občasní zákazníci nevadí. Naopak mě velmi podporuje a pomáhá mi. I v dobách, kdy se mi třeba úplně nedařilo, to byl on, kdo mě motivoval, abych to nevzdávala a vydržela. A děti? Když byly malé, hlavně dcery, tak mi pomáhaly, bavilo je to. Teď už to tak intenzivní není, mají své zájmy, ale výtvarné nadání u dcer určitě je, hlásí se ostatně na uměleckou průmyslovku.
