Co všechno se pro vás změnilo epidemií koronaviru a nařízeními vlády?
Stěžejní je i to, co nám napsali naši biskupové, konkrétně brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Rozhodl, že se nebudou sloužit žádné veřejné bohoslužby, tak jak rozhodla vláda, kromě pohřbů. Pro nás to znamená stop veřejnému vysluhování svátostí, tedy s účastí lidu, ale pozastavili jsme i pastorační činnost jako výuku náboženství či nejrůznější setkání. Pro kněze je to takové delší duchovní cvičení, které normálně míváme na týden. Ale ignaciánské exercicie mají správně trvat 40 dní. Kéž by toto období trvalo pouze 40 dní…
Takže je to doba vhodná ke ztišení a modlitbě?
Ano. Přes všechny pastorační a duchovní akce se stává, že se kněží sami zapomínají modlit. Stěžejní je modlitba, sloužení mše svaté. Někdy sami na základní věci zapomínáme a i moje modlitba je někdy odfláknutá. Teď je chvíle, kdy máme možnost se vrátit ke kořenům, zastavit se a přemýšlet. Musíme stavět na modlitbě a vztahu s Bohem, ne na opravách far a kostelů.
Jak udržujete kontakt s věřícími?
Hlavně telefonicky, občas někoho potkám a prohodíme pár slov. Ještě nám nevypnuli telefony.
Volají vám nyní farníci častěji?
Ani bych neřekl. Třeba zpovídat přes telefon nemůžu. Ale zpověď už jsem ve stavu nouze dělal.
Jiří Polach
|
Budišov má 1 200 obyvatel, Pyšel je menší. Kolik lidí chodívá na nedělní bohoslužby?
Do těchto dvou farností se dvěma kostely patří i další obce kolem, dohromady je jich třináct. V Budišově chodívá v neděli kolem 250 lidí, v Pyšelu asi polovina, což je fajn. Jsme na zbožné Vysočině, kostely bývají plné. Dobrý stereotyp být v neděli na bohoslužbě, a najednou jako když utne. Hned mi volali věřící, zda by mohli přijít, když ještě byla možnost dělat akce do třiceti lidí. A já jim říkal, že takový nápad neměli sami.
Nepřemýšlel jste o živém přenosu mše přes kanál YouTube nebo třeba Facebook, jako to dělají někteří vaši kolegové?
Ano, dokonce mi jeden farník nabízel zprostředkování přenosu. Nakonec jsem řekl, že ne, a nejde ani tak o to, že v kostele se silnými zdmi by byl problém s přenosem signálu. Nabídka pro všechny věřící v televizi, rádiu či díky mým kolegům je i tak obrovská, proto nevidím potřebu.
A co Velikonoce? Přece jen jde o největší křesťanské svátky a farníci by je třeba chtěli oslavit přes internet přímo s vámi?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlel, ale je to možné. Čekám na informace z vyšších míst, až nám řeknou, jak postupovat. Jsme zvyklí mít všechno hned, a co nemáme, to si najdeme na internetu. A teď se najednou musíme učit trpělivosti a umět očekávat lepší zítřky.
Najdete i nějaké pozitivum? Přináší tato epidemie - přes všechny problémy - něco dobrého?
Jako duchovní nad tím asi víc přemýšlím, protože nemám rodinu, kterou bych dirigoval. Mám čas na četbu, studium. Co jsem výše řekl o sobě, platí o každém člověku. Když jezdím do Břeclavi za maminkou a křížím dvě dálnice, vidím obvykle fronty aut u brněnských nákupních center. Ti lidé nedokážou vydržet sami se sebou a svými blízkými. Pořád musí někam jezdit a něco dělat. Teď vznikají různé ponorky a rozepře, protože lidé nedokážou být spolu. Stává se, že manželé až v důchodu zjistí, že vedle sebe strávili celý život, ale vůbec nežili spolu. Chodili do práce, starali se o děti, večer padli do postele a celý produktivní život se za něčím pachtili. Pak zjistí, že se neznají a nejsou spolu schopní žít. A v této situaci to není záležitost jen důchodců.
Když to zlehčím, mělo by po karanténě přibýt rozvodů.
Z logiky věci je to možné. Ale to by nejdřív museli uzavřít manželství.
Dobře, tak řekněme rozchodů.
Je to samozřejmě různé. Ale i tady v Budišově jsou nesezdané páry. Lidé si hledají důvody, proč to nejde. Je to zkouška pro každého. Kdo bude chtít po zemřelém zdědit půjčku nebo hypotéku? I tyto situace ukazují charakter. Ne všechno jde přepočítávat na peníze.
ME kněžích ve futsalu |
Jednou z posledních akcí, které se uskutečnily před epidemií, bylo únorové mistrovství Evropy kněží ve futsalu, kde jste také nastoupil. Jak často si chodíte zahrát, třeba s místními?
S místními jsem kopal naposledy předminulý rok. V Budišově se hrává zápas mezi podkolejáky a nadkolejáky, protože městys dělí železniční trať. Nejsem fotbalově zaměřený, i když jsem v dětství hrával za TJ Sokol Charvátská Nová Ves. Po operaci nohy jsem ale nemohl sportovat. Snažím se teď jezdit na tradiční akce, na kterých se dvakrát ročně utkávají kněží z Čech a Moravy. Nejsem dobrý fotbalista, ale můžu pomoci tím, že na hřišti zavazím. Je to vždy příjemná společenská akce.
Ale při kněžském Euru jste přece chytal v brance!
Jsem strašné dřevo, možná proto stojím v brance, jelikož jsem největší a nejtlustší. Při mistrovství Evropy, které se hrálo v Praze a Říčanech, jsem nemohl udělat ostudu, tak jsem sebou občas i fláknul.
Jak vůbec vzniká nominace? Předpokládám, že hráče nevybírají (arci)biskupové, z nichž by každý ukázal na dva nejlepší.
To určitě ne. Kdyby se vybírali ti nejlepší, nedostal bych se do týmu ani jako svačinkář. Například v Polsku a Portugalsku, kde obvykle tyto akce vyhrávají, si můžou opravdu vybírat. V Polsku se snad hraje i kněžská liga, jak jsem slyšel. U nás je to o tom, kdo chce jet. Trošku mě to mrzí, protože na velkých fotbalech je nás třeba třicet.
Chcete hrát i příští rok v Rumunsku?
Až bude někdo ochotný stát místo mě v brance, klidně budu dělat toho svačinkáře. Na turnajích dáme kafe, pivo... Pro mě je to, kromě dovolené s farníky, nejlepší volno, jsem mezi svými. Letos jsem si přivezl zranění palce, balon mi ho otočil. Hodně toho pochytám obličejem. Vždy se hraje v týdnu před Popeleční středou, vyblbneme se a pak už se věnujeme postní době a Velikonocům.
Takže takový sportovní masopust. Pouštěl jsem si záběry z turnaje, zaujal mě i váš pokřik.
Tak jsme Češi, no a co?
Spíše jeho druhá verze.
Tak jsme kněží, no a co? Dostáváme svému naturelu, býváme na těchto turnajích dost slyšet a vidět. Mnozí naši zahraniční kolegové už na nás z dálky pokřikují: No a sóóó? Protože neumí c. Tento pokřik jsme i v minulosti skandovali, kdekoliv to šlo.
Podle záběrů mi přišlo, že se hraje férově, po faulu se většinou jeden druhému hned omlouvá. Jak často se na place stává, že kněží nadávají pěkně od plic?
Vybavím si jednu situaci, kdy rozhodčí na našeho hráče gestikuloval, že mu udělí za dva fauly žlutou kartu. A hráč ho prosil: Hlavně mi ji nedávejte, spoluhráči by se mi smáli. (směje se) Pískali to profíci, za to patří dík FAČR. Na hřišti si nenadáváme, nevybavuji si, že by si někdo vjel do vlasů, pokud tedy ještě nějaké má. Snad Bosňané na sebe štěkli. Spíš v tu chvíli něco vznikne v zápalu boje, ale hned si podáme ruku a jede se dál. A že si někdo uleví, když se netrefí do balonu? To tak je. Naštěstí televize nezabírá zblízka ústa hráče. (směje se)
Český tým vybojoval zatím nejlepší umístění v historii. Na závěr jste prohráli zápas o deváté místo s Chorvatskem na penalty. Kterého svatého jste vzýval?
Žádného. Vůbec nevím, jestli mají brankáři svého patrona. Ani Google netuší, kdo je patronem brankářů.
Co třeba svatý Petr, strážce nebeské brány?
To, že má klíče od nebeské brány, by tomu nasvědčovalo. Máme výborného trenéra Marka Vomáčku, pomáhal nám i Tomáš Imlauf, který má druholigový futsalový tým. Trenér mi ukazoval, kam si mám stoupnout. Proti Chorvatům to bylo hodně vypjaté, bojovat o jeden hloupý stupínek znamená neuvěřitelné psychické vypětí. Ne vždy nám na turnaji všechno vyšlo, třeba proti Itálii jsme neproměnili velké šance, s Portugalci coby velkými favority jsme prohráli ušmudlaným gólem. Pokaždé když dostanu branku, mrzí mě to, že jsem nepodpořil tým. To mám chuť s tím praštit a jít pryč.
Na druhou stranu jste vychytal několik nul včetně zápasu s Itálií, takže určitě nebylo tak zle.
To ano, dostal jsem dokonce i pohár pro nejlepšího brankáře turnaje.
To ale popírá vše, co jste o sobě doteď řekl...
Myslím, že tam byli mnohem lepší brankáři než já. O cenách pro nejlepší hráče rozhodoval český trenér. Myslím, že špatně viděl a sekl se o řádek.
Zřejmě nejste fotbalový fanatik jako někteří vaši kolegové, kteří mají třeba permanentku na Baník. Sledujete například Ligu mistrů?
Nemám televizi, neplatím si ani sportovní kanály. Když mám tu možnost jít s přáteli na pivo - a někteří jdou do hospody kvůli fotbalu - tak s nimi rád zajdu. Neprožívám to, ale nejsem ani sportovní analfabet. Znám hráče jako Čecha, Rosického, Tottiho nebo právě Marka Vomáčku, který hrával i ligu za Bohemians a s reprezentací do 16 let vyhrál mistrovství Evropy v roce 1990. Pak se stal úspěšným kulturistou a osobním koučem, a hlavně dělá trenéra nám.
V reprezentaci jste byl jediný zástupce brněnské diecéze?
Ano a mrzí mě to. Protože je tady spousta kněží, kteří jsou milionkrát lepší fotbalisté než já. Jsme poskládaní ze všech stran, jen z českobudějovické a královéhradecké nebyl nikdo. Náš kapitán Jožka je z litoměřické diecéze, ale je národností Slovák.
Takže se týmy neskládají čistě podle národnosti nebo státní příslušnosti?
Ne, bere se to podle toho, v jaké zemi kněz slouží. V týmu máme dva Slováky, jednoho Poláka a dokonce Konžana, který působí v Kolíně. Taliáni mají také jednoho Konžana, který ale letos nepřijel, nebo Poláka, který tam odešel už za komunistů. Ovšem rakouský tým má snad jen jediného Rakušana. Hodně kněží u jižních sousedů je totiž z Balkánu.
Čím to?
Podle mě je to nedostatek zdravé ortodoxie. Církev tam hodně zesvětštila. Přešlo se z hierarchického způsobu vedení církve na lid. Například u nás se ještě chodí ke zpovědi, v západních zemích tato stěžejní svátost téměř vymizela. Znám Německo, kde jsem před lety nějaký čas strávil. Je krásné, když někdo udělá mši na zahradě, protože tam můžou přijít věřící se psy, ale to není ke chvále Boží, ale pro zábavu. Nebo když přijdou v Rakousku nebo Německu za farářem s tím, že chtějí pokřtít dítě, protože platí církevní daně, tak je něco špatně. Má se křtít kvůli víře, ne daňovému přiznání. Pak je spousta pokřtěných, ale málo věřících, a tím pádem mají i málo svých kněží. Základní problém je liberalizace církve, o tom jsem přesvědčený. Víra není věc permanentky nebo legitimace.
