„Začínali jsme těsně po revoluci, někdy v roce 1991, kdy to tu otevírali moje babička s dědou, Marie a František Homolovi,“ vzpomíná Jan Cakl. „Snažíme se pokračovat v tom, co tu oni začali. A dělat to tak, jak nejlépe dovedeme.“
Když vedete podnik, který rozjeli vaši prarodiče a později úspěšně vedla vaše maminka, je to pro člověka větší závazek?
Určitě. Člověk cítí větší zodpovědnost. Zároveň se doba neustále mění a s tím se mění i nároky na provoz. Každý se snaží dělat asi to nejlepší, co může, aby to udržel. A zatím se to daří, i když je to poměrně složité.
Spousta lidí, kteří sem chodí, si pamatují ceny z dřívějších let. Teď vidí cenu laskonky nebo špičky a řeknou: to není možné, to stálo pár korun.
