V Carnegie Hall Jan Smigmator vystoupil na sólovém koncertě v dubnu 2023. Stal se vůbec prvním českým swingovým a jazzovým zpěvákem, kterému se té cti dostalo. Podpořit ho tam tehdy jeli předseda Senátu a bývalý starosta Telče Miloš Vystrčil a Vladimír Brtník, starosta nynější.
Smigmator, který v lednu oslavil čtyřicáté narozeniny, jim nyní nečekanou návštěvu oplatil. S třešťským Zatrestbandem kapelníka a konferenciéra Petra Píši zaplněnému náměstí předvedli tři písně.
Snad všichni spolužáci, kteří se mnou nastoupili na konzervatoř, chtěli být zpěváky, jezdit po světě, zpívat na velkých pódiích. Pak jim někdo řekl: „To nedokážeš“. Takové jedno „to nedokážeš“ může strašně zamíchat kartami. Buď tomu člověk podlehne, anebo ho ta slova naopak motivují k tomu, aby všem ukázal, že to dokáže.
Honzo, vy jste byl překvapením večera. V programu o vás nebyla jediná zmínka, přesto jste tu. Jak se to vůbec seběhlo?
Já se tady vlastně ocitl už před čtyřiceti lety. Na telčském náměstí jsem vyrůstal. To nádherné podloubí, mariánský sloup a všechno okolo bylo naše dětské rejdiště. Začátkem devadesátých let jsme tu na prázdném náměstí jezdili na kolech. Asi deset let jsme s rodiči bydleli přímo na náměstí v domě číslo 20. Pro mě je to absolutní srdcovka. Dneska jsem sjel jakoby do podhradí. Měl jsem koncert na jazzovém festivalu na nedalekém hradě Roštejně. Festival před více než čtyřiceti lety založil můj otec. A když se Petr Píša dozvěděl, že budu na Roštejně, říkal mi: ‚Hele, nechtěl bys dorazit večer po koncertě na to tvoje náměstí do Telče, že bys s námi dal dva tři kousky? ‘ To se nedá odmítnout.
Jan Smigmator
|
Na pódiu jste zmínil, že jste tím zároveň Miloši Vystrčilovi a Vladimíru Brtníkovi vrátil jednu zajímavou návštěvu…
Miloš Vystrčil s Vladimírem Brtníkem se rozhodli, že mě přijedou jakožto telčští patrioti podpořit na koncert, který jsem měl 29. dubna 2023 v newyorské Carnegie Hall. Právě toho se Petr Píša chytil a říkal mi, že když oni dva přiletěli za mnou až do New Yorku, mohl bych já vystoupit na oplátku v Telči. Samozřejmě, strašně rád. Jsem tady a je to skvělé. Je nádherná letní noc, plné náměstí. Dokonce bylo i hodně lidí na Roštejně. Je úžasné vidět, jak celý mikroregion Telčska dokáže takhle aktivně kulturně žít. Z toho mám obrovskou radost.
Vy z Telče pocházíte, ale povězte, kde vlastně teď žijete?
V patnácti letech jsem odešel do Prahy, ze základky rovnou na konzervatoř. Jako v podstatě malý kluk jsem se dostal do velkého města. Věděl jsem, že tam musím minimálně v začátcích zůstat. Když člověk chce dělat profesionálně muziku, musí být v prvních letech u zdroje, kde jsou studia, média a všichni skvělí muzikanti. Praha byla mým osudem. Teď bydlíme s rodinou v malé vesničce u Prahy, ve Vyžlovce. Jsme tam absolutně spokojení, šťastní. Jsem rád, že tam můžu svým klukům dopřát bezstarostné dětství, jaké jsme my měli tady na venkově. Že můžou běhat po lese, na louku a s dálkově ovládanými auty lítat po naší slepé ulici. Když je tam vidím, vždycky si vzpomenu na naše dětství v Telči. A když pak vstoupím na telčské náměstí, všechno se mi vrací.
V Telči pořád kořeny máte, že?
Mám tady velký kus rodiny. Snažím se do Telče jezdit, ale mám stále extrémně nabitý diář. Jezdíme hrát všude možně, čím dál víc i po světě. Minulý rok jsme byli v Japonsku, před pár týdny v Paříži v L'Olympia, kam jsem byl pozvaný jako host koncertu Rubéna Bladese, úžasného salsového matadora. Jezdíme hodně, ale do Telče se vždy rád vrátím a srdéčko poskočí.
Už bylo zmíněno, že váš zřejmě nejslavnější koncert se uskutečnil v dubnu 2023 v newyorské Carnegie Hall. Povězte, jak se tam může obyčejný kluk, který prožije úžasné dětství v Telči, vlastně dostat?
Je hrozně důležité zakousnout se do svých snů a nenechat si je vymluvit. Snad všichni spolužáci, kteří se mnou nastoupili na konzervatoř, chtěli být zpěváky, jezdit po světě, zpívat na velkých pódiích. Pak jim někdo řekl: ‚To nedokážeš‘. Takové jedno ‚to nedokážeš‘ může pak strašně zamíchat kartami. Buď tomu člověk podlehne, anebo ho ta slova naopak motivují k tomu, aby všem ukázal, že to dokáže. Pak může dokázat všechno.
Stát se slavným swingovým a jazzovým zpěvákem byl váš životní sen už odmalička?
Mým snem bylo zpívat a dělat muziku, kterou absolutně miluju, bez kompromisu, a zpívat, co chci já, a ne co mi někdo diktuje. A to se mi daří. Ve chvíli, kdy to člověk dělá intenzivně, odhodlaně, neustále, tak se jistá forma slávy, byť sláva v českých poměrech je spíš úsměvná záležitost, dostaví. Lidé na koncerty chodí, jsem schopen je vyprodat, z toho mám obrovskou radost. Člověk může žít naprosto normální život, hrát na krásných scénách a přitom dělat muziku, kterou miluje.
Vybavíte si nějaký zlomový okamžik, o němž byste věděl, že vás nasměroval dál?
Nedokážu říct, že by jeden moment byl zlomový okamžik. Zlom byl už v tom, že můj otec založil jazzový festival uprostřed vysočinských lesů a já měl možnost od narození slýchat a vídat skvělé české a zahraniční jazzmany. Byl jsem tou muzikou natolik infikovaný, že když spolužáci ve škole poslouchali Eso a Terezu Pergnerovou, já hltal jazzové kapely a jazzové zpěváky. Moc se mi líbily i folkové záležitosti, které jsou díky Prázdninám v Telči (letní folkový festival – pozn. red.) s Telčí těsně spojeny. Možná zlom jako takový nastal, když mi bylo asi devět let a na Roštejn přijel Láďa Kerndl. Nikdy jsem nikoho takového neviděl naživo. To, že zpíval anglicky, jak zpíval, jak komunikoval s publikem, jaký měl repertoár, to všechno mě fascinovalo. Já si opravdu jako už devítiletý řekl, že to bych chtěl v životě dělat.
Už v devíti letech? To jste byl ještě děcko. Opravdu jste měl jasno tak brzy?
Měl jsem tu výhodu, že jsem měl o budoucnosti rozhodnuto opravdu tak brzy. Dnes jsou lidé, kteří jdou na střední školu a nevědí, co by chtěli v životě dělat, někteří jdou na vysokou a stále nevědí, co by chtěli dělat. Já to naopak měl tím setkáním s Láďou Kerndlem a tou podporou mých rodičů dané. Mohl jsem jít za svým snem. A zásadní v životě bylo i setkání s manželkou. Ta po pár letech našeho vztahu usoudila, že zanechá svojí kariéry v diplomacii a vysoké politice a začne se věnovat mému managementu a že ze jména Smigmator uděláme naši firmu a budeme pracovat společně. Je skvělé být v takovém týmu. V tom tandemu dokážeme nemožné. Ale každý sebemenší krok v životě je strašně důležitý. Bez žádného z těch detailů bych nebyl tam, kde jsem.
Nemohla se na to dívat a pozvala mě k sobě, prozradil Smigmator na manželku |
Jaké máte další plány? Hraje v nich nějakou roli váš veleúspěšný projekt Swingphonic?
Zkraje podzimu mě právě v rámci tohoto projektu čekají dva krásné koncerty ve Zlíně s Filharmonií Bohuslava Martinů. Na to se moc těším. Ve chvíli, kdy swingový repertoár dostane symfonický kabát, je to moc hezké. Na začátku září mě pozval Jan Kraus do své show. A na Vánoce chystám turné s big bandem. Těším se na všechno a plánuju další a další věci. Neustále přidáváme plyn.
Takže jednou třeba přijde druhá pozvánka do Carnegie Hall?
(smích) Ty věci v životě tak nějak přicházejí. Chtěl bych se do New Yorku čas od času vracet. Jsou před námi určité věci, které bychom rádi zrealizovali, ale nemají zatím konkrétní obrysy. Pracujeme na sólovém koncertě v Paříži, máme vytipované nádherné divadlo. Tam bych rád dovezl muziku, kterou teď aktuálně dělám se svým kvartetem. Rád bych k tomu přizval i amerického saxofonistu Scotta Hamiltona, s kterým spolupracujeme. A chci se víc ponořit do autorské hudby. Na té jsme začali pracovat s varhaníkem a skladatelem Ondrou Pivcem, držitelem Grammy.
Letos jste oslavil čtyřicítku, chrlíte ze sebe nové nápady a projekty, koncerty neubývají, rodina je šťastná. Asi je zbytečné se ptát, jestli jste momentálně spokojený…
Jsem, moc. Jsem spokojen s tím, co dělám. A jsem uspokojen hudbou jako takovou, tím kreativním procesem a vším, co k té profesi patří. A hlavně, jsem teď spokojený i s tím, kam se to všechno ubírá.
