„Člověk si připadal jako zvířátko v kleci, které hledá únik. Ale ten tam nebyl! Přesto jsem si říkal, že musí existovat nějaká dvířka, kterými to jde.“
Tak mluví o totalitě v někdejším Československu sedmdesátník Vladimír Kříž. Byl jedním z těch, kterým se ta dvířka podařilo najít: „Co jimi bylo? Pro mě knížectví Hutt River nacházející se v Austrálii severně od Perthu a pasy, které jsem zhotovil.“
Jak jste se o existenci státečku Hutt River dověděl?
Tehdy v Dikobraze vyšel článek o podivném „trpasličím“ státě na západě Austrálie, který tam vyhlásil farmář Leonard Casley. Ten byl nespokojen s výší daní, které odváděl státu. Tak zareagoval po svém. Knížectví mělo rozlohu asi 80 hektarů a v době vyhlášení nezávislosti asi 30 obyvatel. Především členů Casleyovy rodiny a jeho zaměstnanců.
Vladimír Kříž
|
Kdy jste se stal jeho konzulem?
V roce 1976. Původně jsem byl konzulem honorárním a pak řádným. Až do roku 1984, kdy jsme s manželkou z tehdejšího Československa utekli.
Co na váš konzulát v Jihlavě říkali komunisté? Divím se, že vám takovou činnost povolili.
Zajímali se o mě estébáci, kterým jsem vysvětlil, že kontakty s Hutt Riverem jsou naprostý přínos a fantastická věc pro naši socialistickou vlast.
A oni se s tím spokojili?
To ne. Dali zprávu ministerstvu zahraničí, které ke mně poslalo dva úředníky. Říkali: „Dělejte si to, ale nedělejte tomu moc velkou propagandu.“ A já jsem to rozjel! (smích)
To muselo být „veselo“.
Nechal jsem například natisknout letáčky, jak cestovat do Hutt Riveru nebo s poselstvím knížete Leonarda, aby všechny státy nechaly své občany cestovat. Do Jihlavy také za mnou začali jezdit lidé z celé republiky. Třeba vědci, kteří chtěli z Austrálie dovážet zvířátka, což jsem jim s panem knížetem zprostředkoval. Nebo tu byli lidé, kteří mě skoro na kolenou prosili, abych jim pomohl dostat se pryč z Československa.
Jak jste jim odpovídal?
Že to nedokážu ani sám pro sebe. To bylo šílené!
Ale útěk jste přece jen postupem času začal připravovat.
Konzulární razítko mi odmítli udělat, tak jsem ho vyrobil s pomocí písmenkové tiskárničky. Udělal jsem taky dva diplomatické pasy - jeden pro sebe, druhý pro manželku.
A co „ochranné prvky“ na těch pasech?
Fotky jsem perforoval radličkou na vykrajování nudlí a měl tam i pečetě. Svázat pasy mi pomohl akademický malíř Pečinka. Ten jediný věděl, že chci prchnout. Byl to můj starý přítel a říkal, že to je dobré. A ať prý vezmu i jeho kluka. To ale nešlo.
Letos uplynulo 50 let od okupace Československa armádami Varšavské smlouvy. Jak a kde jste ty dramatické dny v srpnu 1968 prožíval?
Na vojně v Havlíčkově Brodě, sloužil jsem tehdy na helikoptérovém letišti na posádkové poliklinice. Když jsme se dověděli o vpádu vojsk, žádali jsme zbraně, velitelé ale říkali, že to nesmíme, že to máme zakázané. Někteří vojáci otloukli krumpáči štukové rudé hvězdy na barácích, vzali třeba i obrněné transportéry a nákladní auta a rozestavěli je po letišti, aby tam okupanti nemohli přistát. Zatarasili i vrata do kasáren.
Máte i nějaké další zážitky z té doby?
Jako desátník jsem nařídil rušit stanici okupačních vojsk, která se jmenovala Vltava a vysílala v češtině. Šířili lži a nesmysly! Třeba že nás přišli zachránit. Že je tady kontrarevoluce.
Takový povel se asi pak neobešel bez pokárání.
Schytal jsem to pak od důstojníka.
Směli jste opouštět kasárna?
Ven mohli tehdy pouze zdravotníci. Třeba do města se sanitou pro léky. Jednou jsme vyjeli s vozem popsaným nápisy jako „Okupanti, jděte domů!“ a podobně. Rusové nám na to řekli, že jestli ještě jednou vyjedeme s takto popsanou sanitou, tak že ji rozstřílejí. Tak jsme se museli krotit, bylo to velice blbé. Dosti drsné časy!
A teď uděláme další časový skok v tomto rozhovoru - do roku 1984, než jste emigroval...
Tehdy mě estébáci jednou odvezli do lesa k Brnu a kromě vězení hrozili i tím, že mě hodí do propasti Macocha nebo že mě dají do blázince. Že jsem diplomat? „My tady rozhodujeme!“ uslyšel jsem. V absolutní nouzi jsem podepsal s StB spolupráci - prý že chtějí sledovat Korejce.
Co bylo dál?
Výměnou za to jsem ale něco chtěl. A tam už byl záměr okamžitě prchnout. Chtěl jsem povolení jet s manželkou do Rumunska. Na kláštery u ruských hranic. Povolili mi to. S tím, že prý jim odtud stejně neuteču.
Ovšem emigrace se vám povedla, byť to byl pořádný adrenalin na přechodu do Jugoslávie.
Tam to bylo jako v akčním filmu. Autem jsem projel hranici Rumunska s Jugoslávií, pohraničníci stříleli do vzduchu, pronásledovali nás a my pak měli po asi pěti kilometrech nehodu, dostal jsem smyk. Skončili jsme na několik týdnů v jugoslávském vězení.
Odtud vás však už neposlali zpět do komunistického Československa, ale do rakouského uprchlického tábora v Traiskirchenu. Následně jste získali se ženou azyl v USA a v San Francisku (a střídavě v Jihlavě) žijete dodnes. Tušili jste tam pak ve druhé polovině 80. let, že se v Československu blíží pád komunismu?
Nasvědčovalo tomu třeba to, že komunisté v roce 1987 pustili mou maminku na tři měsíce do Ameriky a pak jí pobyt prodloužili ještě o dalšího čtvrt roku, byť s tím byly oplétačky.
Komunisté se ošívali...?
Svolili až na druhý pokus, po dopisu, který jsem poslal (v té době byl přitom Vladimír Kříž brán jako odsouzený v ČSSR za emigraci - pozn. redakce). Psal jsem, že dám v USA vědět, že žádná perestrojka a uvolnění atmosféry v ČSSR není.
Jak se vaší mámě tehdy v USA líbilo?
Říkala, že kdyby byla o deset let mladší, tak by v Americe s námi zůstala. Pookřála tam. Bavila se s lidmi, aniž by uměla anglicky. Byla úplně šťastná. Ze Států do Jihlavy odjížděla v dubnu 1988.
Jak jste se dověděl o pádu režimu, o sametové revoluci?
Od Eduarda Ingriše, mimo jiné autora krásné písničky Niagara. To byl fantastický pocit. Volali jsme si tam my Češi, slavili jsme se šampaňským. V 90. roce jsem asi na měsíc nebo na dva zamířil do Československa a pak přijížděl na delší dobu.
Republika letos slaví 100 let. Co byste jí popřál do další stovky?
Aby se její obyvatelé tolik neměnili, aby dokázali být sví, měli svůj rozum, a tím věci posuzovali. Vidím, že to dokážou.
