Jaká byla vaše cesta k nemocničnímu kaplanství?
Je to tak pět let, kdy jsem učil na žďárském Biskupském gymnáziu náboženství. Tahle práce s mladými mě bavila, ale přiznám se, že mě úplně nenaplňovala. Vnímal jsem, že Bůh vede mé kroky k nemocným. Byl jsem k dispozici na telefonu jako duchovní podpora lidem a občas jsem i navštívil na vyžádání pacienty v nemocnici. Bohužel jsem tam ale nebyl zaměstnaný, a protože v Česku nastala tehdy covidová pandemie, byl problém se do nemocnice dostat. Proto jsem stále více vnímal, že je třeba i přítomnost římskokatolického kněze, který může kdykoliv nemocnému udělit svátosti nebo mu poskytnout duchovní podporu.
V čem práce nemocničního kaplana spočívá?
Nemocniční kaplan nabízí svou službu tam, kde pacient hledá naději ve svém trápení, v bolestech, nemoci nebo v zoufalství. Může nabídnout odpovědi v otázkách prožívání víry v době nemoci, umírání a smrti. Moje služba spočívá i v přijímání druhých s jejich fyzickými obtížemi, psychickými problémy, s emočním trápením či osobními nejasnostmi v oblasti smíření se se sebou, s Bohem nebo druhými. Naslouchání, blízkost a modlitba jsou mnohdy prostředky k řešení těchto náročných situací. A pak je tu druhá roveň – již zmíněné udílení svátostí, svaté přijímání a pomazání nemocných.
Kaplana provází i jeho fenka Máňa s canisterapeutickými zkouškami.
Kdo může pomoci nemocničního kaplana využít? Cílí jen na věřící?
Služba je určena všem zájemcům – vždy s respektem k jejich náboženské příslušnosti a samozřejmě také těm, kteří jsou bez vyznání.
Většina z nás má osobní vztah k tomu, čím se zabývá. Jak je to u vás?
Ano, v této oblasti vycházím právě z osobní zkušenosti. Před čtyřmi lety jsem byl nemocný a ležel jsem v nemocnici s vyhřezlou ploténkou. Měl jsem tehdy různé pocity. Ten týden pro mě byly takové exercicie (duchovní cvičení – pozn. red.). Tehdy jsem zakusil, co člověk vlastně v životě potřebuje. Požádal jsem známého kněze, aby mi přijel udělit pomazání nemocných, a byl jsem opravdu vděčný, že mě někdo navštívil, naslouchal mi a podpořil mě. Vyzkoušel jsem si to, jak se říká, na vlastní kůži.
Jak pacienty s různými obtížemi vnímáte?
Odpověď je jednoduchá. Snažím se je vnímat jako lidi, vidět jejich důstojnost, jejich potřeby a problémy. Vidím člověka, který se trápí, něco konkrétního potřebuje a já se snažím jeho potřeby naplňovat – třeba jen prostřednictvím rozhovoru či modlitby. Je to ale vždy o naslouchání, ne o vnucování.
Se stresem zdravotníkům novoměstské nemocnice nově pomáhá peer pracovnice |
Při své službě jste jistě vyslechl mnoho lidských příběhů. Vzpomenete si na nějaký se šťastným koncem?
Určitě, a ne jen jeden. Napadá mě třeba paní, která se ocitla v nemocnici kvůli ochabujícím svalům. Tehdy byla zrovna různá covidová omezení, ale protože pacientce moje přítomnost a návštěvy prokazatelně svědčily, mohl jsem ji pravidelně navštěvovat. Podával jsem jí svaté přijímání, naslouchal jí a modlil se s ní. A její stav se stále zlepšoval. Časem už mohla do lázní, až se zotavila úplně. Lidé si často myslí, že přítomnost kněze znamená konec života. Není tomu tak. Udílení svátostí mnohdy dokáže vrátit ke zdraví. A těchto příběhů mám více. Jsou pro mě velkou motivací ve službě pokračovat.
Jak vás mohou lidé kontaktovat a domluvit si s vámi návštěvu v nemocnici?
V novoměstské nemocnici pracují nemocniční kaplani dva. Já pacienty navštěvuji vždy v pondělí od 13 do 17 hodin, případně pak po osobní dohodě. Na celý úvazek je tam zaměstnán ještě evangelický kaplan Vojtěch Hrouda. Kontakt na nás najdou lidé na webu nemocnice. Mně osobně je možné zavolat na telefonní číslo 733 741 473, případně i poslat e-mail na jurczak@dieceze.cz. E-mail na evangelického kaplana Vojtěcha Hroudu je vojtech.hrouda@nnm.cz.
Na Žďársku navštěvujete i různé sociální služby. Tam míváte s sebou také společnici, která snadno rozveselí okolí. Kdo to je?
Jde o moji fenku Máňu, border kolii kříženou s labradorem. Když se podíváte lépe, zjistíte, že má na sobě kříž, takže je to ideální pes určený pro doprovod duchovního. Máňa je inteligentní, přátelská, má cit k druhým. Občas, když jsem navštěvoval místní charitu a neměl pro ni hlídání, vzal jsem ji s sebou. Měla takový úspěch u druhých, že jsem se rozhodl absolvovat s ní canisterapeutické zkoušky.
Jak na ni lidé reagují?
Když vejdeme do místnosti, navazuje okamžitě kontakt s druhými a otevírá srdce všech přítomných. Jezdíme tak společně do Domova v Moravci, do novoměstského stacionáře Zdislava, žďárského Klubu v 9, bystřického Klubu Včela a denního stacionáře Rosa. Její přítomnost využívám mnohdy i jako nástroj k rozhovoru s klientem. Má ráda lidi – stejně jako já.
