Patnáctiletý školák Jiří tehdy nemohl pochopit, proč to jeho milovaný otec udělal. S tím činem se nikdy nesmířil. Ani později, když dospěl. Tátovi neodpustil, že se 4. dubna 1969 na jihlavském náměstí Míru (dnešním Masarykově) zapálil jako živá pochodeň.
Člověkem, který tehdy na Velký pátek dobrovolně vzplál, byl devětatřicetiletý reformní komunista Evžen Plocek, náměstek ředitele v podniku Motorpal. Po pěti dnech v nemocnici zemřel na následky těžkých popálenin. Dnes je to rovných padesát let.
„Po dvou třech dnech utrpení, navíc když viděl, že za ním do nemocnice chodí rodina, se prý zdálo, že by to snad chtěl i přežít. Ale to už se v něm praly emoce. Pro jeho psychiku muselo být hrozné dívat se do tváří svých nejbližších,“ povídá čtyřiatřicetiletý vnuk Evžena Plocka Aleš, Jiřího syn. Bydlí ve Staré Říši na Jihlavsku a na dědečka nedá dopustit.
Podle vnuka si Evžen Plocek zasluhuje stejné společenské uznání jako studenti Jan Palach a Jan Zajíc, kteří se ve stejném roce upálili na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy a začínající normalizaci.
„V posledních několika letech se všemožně snažím o to, aby se případ mého dědy dostal lidem do povědomí i na republikové úrovni, nejen v Jihlavě a okolí. Minimálně jedna věc už se ale povedla, podařilo se o dědečkovi natočit a v televizi i odvysílat dokument Příběh třetí lidské pochodně,“ vykládá Aleš Plocek.
Lidská paměť klame a nelze se na ni vždy spolehnout, přesto: vybavíte si alespoň přibližně, kdy jste se dozvěděl, že vaším dědou byl ten Evžen Plocek, který se upálil na jihlavském náměstí?
Úplně přesně to datovat nedokážu, ale já jsem to věděl vlastně od raného dětství. S babičkou jsme pravidelně chodili na hřbitov, obcházeli jsme všechny hroby. A když bylo výročí dědova narození nebo jeho úmrtí, vyprávěla mi o něm.
Babička vám to tedy už jako malému klukovi řekla?
Já jsem se doma odmala pořád na něco ptal a vždycky jsem musel dostat odpověď. Navíc pak na začátku 90. let odhalili v Jihlavě na náměstí dědovi pamětní desku. To už jsem věděl, co se tehdy stalo. Babička však tyhle věci nerada řešila veřejně, nechtěla na sebe nijak upozorňovat. Ale v rodině se o tom samozřejmě mluvilo a já to jako malé dítě vnímal.
Moje matka kdysi pracovala s vaším otcem Jiřím. Jak on na čin svého táty pohlížel? Údajně to jeho sebeupálení vůbec neschvaloval, nechápal ho a byl na mrtvého otce i po těch letech naštvaný...
Ke svému tátovi se moc vyjadřovat nemůžu. On na konci roku 1987, kdy mi byly necelé tři roky, emigroval do Německa. Já na něj fyzickou vzpomínku v podstatě nemám. V Německu chtěl získat politický azyl, situace v Československu se pak ale během krátké doby změnila, přišel Listopad, a tak ho Němci poslali zpátky.
Když se Evžen Plocek upálil, bylo vašemu tátovi patnáct let. To pro něj musel být šok.
Od mámy vím, že tím byl hodně traumatizovaný. Ve škole se na něj všichni dívali jako na chudáka: tobě se stalo něco opravdu hrozného, chlapče... Táta bral dědův čin jako zradu, byl zhrzený. Když jsem se probíral korespondencí, kterou mám, tak je z ní naprosto jasné, že měli s otcem velmi úzký vztah. A najednou ten otec nebyl. Takže pro něj to byla obrovská rána. On ten čin nikdy nepřijal. Neviděl v něm nadosobní zájem a motiv.
S otcem jste v kontaktu?
Po návratu z emigrace se už u nás neukázal a do dnešních dnů jsem s ním neměl možnost mluvit. Zakotvil původně někde ve Františkových Lázních, ale na té adrese už není. Pokoušeli jsme se ho před lety několikrát kontaktovat, aby nám poskytl svědectví o dědovi, ale nebyli jsme úspěšní. Nic o něm nevíme.
Snažíte se o to, aby byl Evžen Plocek vnímán stejně pozitivně jako Palach a Zajíc. Co vlastně odstartovalo tu vaši snahu? Kdy jste si řekl: teď do toho půjdu a budu bojovat za to, aby se dědovi dostalo zaslouženého uznání?
Babička zemřela, když mi bylo osmnáct. Začala se řešit pozůstalost a já jsem si všechny její materiály včetně fotografií vzal k sobě. Od té doby je střežím. V posledních letech jsem pak začal být aktivnější, přesněji byl jsem k tomu okolnostmi donucen. Musel jsem především reagovat na to, co napsal pan Herzán ve své knize Jihlava ve spárech StB. V ní se dosti netaktně a podivně vyjadřuje k činu mého dědy. Rozhodl jsem se, že vystoupím a začnu jeho fantazie konfrontovat s fakty, která mám k dispozici já. Nechci dopustit, aby se ve veřejném povědomí prosadil obraz Evžena Plocka, který prezentoval Herzán ve svém spisku.
Od činu vašeho dědečka uplynulo půlstoletí, to je nesmírně dlouhá doba. Navzdory tomu jste se asi pokoušel vyhledat ty, kteří Evžena Plocka znali čili jeho spolupracovníky, kamarády, sousedy, lidi tvořící živou paměť?
Jasně. Mluvil jsem i se svědky té události, dokonce přímo s člověkem, který se pokusil mého dědu zachránit, uhasit, a při tom se poranil. To nesmírně cenné svědectví mi podal, i když nechce být jmenovaný. Také jsem se spojil s druhou částí naší rodiny v Českých Budějovicích, tedy s příbuznými od Evženova bratra Františka. Ti to také silně prožívali. Dnes je tam ještě naživu paní Plocková, Františkova manželka. Hovořil jsem rovněž se zdravotní sestrou, která měla noční službu na příjmu v nemocnici, když dědu přivezli. Setkal jsem se i se synem pana doktora Juříčka, který tehdy v tom špitálu pracoval, nebo s panem Karlem Němcem, účastníkem dědova pohřbu, a s dalšími lidmi. Svědectví mám spoustu.
Děda si dal panáka nebo dva na kuráž, to přiznal
Ty výpovědi jste si nějak nahrával a přepisoval?
Dělal jsem si poznámky, ale spíše jsem se snažil pochopit, co se stalo. Hlavně jsem těm výpovědím chtěl maximálně porozumět. Zatím to mám všechno více méně jen v paměti, ale jednoho dne by to určitě chtělo kompletně dostat na papír a na světlo světa. Oslovili mě už lidé z Národního archivu v Praze, že by chtěli založit archivní fond Evžena Plocka. S nimi budu spolupracovat.
Nechystáte se ve spolupráci s někým erudovaným o Evženu Plockovi něco napsat?
Ona už jedna docela pěkná kniha před dvěma roky vyšla. Napsali ji Václav Šplíchal a Pavel Bajer (Odkaz Evžena Plocka z Jihlavy, pozn. red.).
Vámi již zmíněný badatel a publicista Herzán i jiní řekněme experti, kteří zpochybňují motivy činu vašeho dědečka, mimo jiné proto, že byl komunista, upozorňují na vysokou hladinu alkoholu v krvi či na to, že po Evženu Plockovi nezbyl žádný dopis na rozloučenou jako po Palachovi a Zajícovi, „jen“ dva lístky: „Pravda je revoluční, napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit - Evžen“...
Ale ony byly zachovány některé jeho projevy a výroky. Třeba slova z konce března 1969, která dokazují, co se v něm odehrávalo. Mám jeho dopisy a jiné písemnosti. Z některých je ještě cítit naděje, odhodlání a přesvědčení, že ta lidská tvář, o kterou mu vždy šlo, přece jen zvítězí... Ale v tom březnu už mluví o tom, že byla velká chyba jít za Sovětským svazem, že tu žijeme jak ve skleníku, že jsme si vybrali špatně a že to s námi špatně dopadne...
A ten alkohol? Popálený Evžen Plocek měl mít v krvi tři promile.
Pravdou je, že děda předtím požil nějaký alkohol, dal si panáka nebo dva na kuráž, na smrtelné posteli to sám přiznal. Nebyl to však čin opilce. V přijímací zprávě od doktora se píše, že pacient je orientovaný, že odpovídá na dotazy, ale že je mírně cítit alkoholem. Nedokážu si představit, že se třemi promile přecházel náměstí a ještě zanechával nějaké vzkazy a podobně. Osobně jsem přesvědčen o tom, že ta hladina alkoholu, o níž píše StB, je chaotický zápis, navíc vytvořený v září roku 1969. Nehledě na to, že jsem přišel ještě na jeden detail: když dědu přivezli do nemocnice, tak byla použita takzvaná Widmarkova metoda na zjištění alkoholu. Její obrovskou nevýhodou však je, že když dojde k jakékoli kontaminaci v prostředí s těkavou látkou, tak to naprosto zkreslí výsledky. A on měl skoro celé tělo kontaminované těkavou látkou.
Váš děda, náměstek ředitele v podniku Motorpal, byl komunista, stranický funkcionář, který se zúčastnil i Vysočanského sjezdu KSČ v srpnu 1968. Pokud se nějak veřejně vyjadřoval, tak byl jistě slyšet...
To ano. Znovu však musím opakovat, že v tom březnu 1969 se v něm něco definitivně zlomilo. Ztratil naději. V jeho slovech je pak už pouze tvrdá kritika.
Vy osobně tedy máte jasno v tom, proč se váš děda upálil? Svůj čin provedl na Velký pátek, kdy byl podle křesťanské tradice ukřižován Ježíš. Byla to náhoda, nebo šlo o vědomé načasování?
Zcela určitě v tom byla symbolika, protože děda, ač komunista, byl paradoxně silně věřícím člověkem. Dnes je Velký pátek státní svátek, podle pana Herzána to ale žádný významný den nebyl... Děda si uvědomil, že ta bitva, kterou vedl, je prohraná. Na konci března prohlásil, že vystoupí ze strany, což by pro něj ale nebylo žádné řešení. Zametli by s ním, skončil by někde u lopaty. Já prostě to, co udělal, beru jako zakončení jeho marného úsilí o to něco změnit a zlepšit. Zjistil, že už nic nemá cenu a že jediným řešením je to poslední vzplanutí, poslední záblesk, jímž lze přece jen, byť naposledy, ještě něco sdělit.
Máte zprávy o tom, že by obdivoval Jana Palacha?
V rodině se povídalo, že se k němu několikrát vyjádřil. Podle něj bylo Palachovo sebeupálení obrovskou obětí, mladý život byl položen na oltář. Jsem si jist, že byl Janem Palachem jednoznačně inspirován.
Myslíte si, že se o svém dědovi ještě můžete z nějakého hodnověrného zdroje dozvědět něco nového?
K ničemu takovému už podle mě nedojde. Já jsem před časem oslovil ministerstvo obrany a to se tím případem opravdu zevrubně zabývalo. Oslovilo všechny možné archivy bezpečnostních složek, národní archiv, zemský archiv a další instituce. A to konečné stanovisko je jasné: byl to promyšlený, pečlivě připravený, politicky motivovaný čin. Takže já mám v ruce definitivní oficiální rozhodnutí. Snad tímto konečně skončí veškeré polemiky a pochybnosti. Asi už není co dalšího dohledat.
Evžen Plocek zemřel v nemocnici pět dní po svém činu. O čem před smrtí mluvil, bylo v jeho slovech nějaké poselství?
Upálil se kolem 18. hodiny a v 21 hodin toho dne už byl dvěma příslušníky Veřejné bezpečnosti podroben výslechu, který byl písemně zaznamenaný. Z toho zápisu vyplývá, že mluvil s rozvahou, že byl při vědomí. Sdělil, že neměl jinou možnost protestu. A kromě jiného pronesl větu: „Hlavně nedopusťte, aby ze mě režim udělal opilce, že jsem to udělal ve stavu opilosti nebo z nějakého opileckého rozmaru.“ Taky řekl, že jediné, co ho mrzí, je, že vlastně pořád ještě není hotovo, tedy že ještě žije. Potom, po dvou třech dnech utrpení, kdy ho rodina stále navštěvovala, prý projevoval známky toho, že by snad i chtěl přežít. Ale to už se zase v člověku perou emoce, když vidí syna a manželku, rodiče... To s psychikou musí šíleně zamávat.
Znovu zažádám o Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Co říkáte na slova prezidenta Zemana: „Plockovi medaili nedám, protože v jeho případě lze úspěšně pochybovat o jeho motivaci.“
To byl dost neomalený výrok. My už jsme dědu zkoušeli navrhnout na vyznamenání při 45. výročí jeho činu, ale náš pokus zůstal bez odpovědi. Přitom jsme si nějakou odpověď určitě zasloužili, ať už by byla jakákoli. Zeman nyní říká, že si nechal udělat posudek nezávislých expertů, ať už lokálních, či celorepublikových historiků. Takže mě zajímalo, kdo byli ti experti a historici, kteří mu to vypracovali... Kontaktoval jsem pana Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten mi řekl, že od nich na Hrad nic nešlo, protože on sám není Zemanovým zastáncem a propagátorem, a tak by pro něj ani žádný posudek nedělal. Můžu být neobjektivní až zaujatý, ale mně z toho zase vyplývá, že ty posudky dělali lidé jako pan Herzán. Konkrétně on má svoji pravdu pravdoucí, protože náhodou narazil na ten estébácký spis, v němž ale není ani zmínka o tom, že by to nebylo politicky motivované gesto. Jen tam ti estébáci pořád dokola omílají, že tam byla nějaká ta hladina alkoholu, o níž já jsem přesvědčen, že nebyla tak vysoká. A ministerstvo obrany je stejného názoru. Každopádně pana prezidenta Zemana už se po jeho výrocích doprošovat nebudeme. Jsem zvědavý, kdo se do úřadu dostane po něm. Pak znovu zažádám o Řád Tomáše Garrigua Masaryka, který si děda zaslouží. A uvidíme, jak se k tomu vyjádří náš nový pan prezident.
A co si myslíte o Jihlavě, o jejích představitelích? Na druhý pokus nakonec těsně prošel návrh, aby se váš děda stal čestným občanem města. Berete to jako pozitivum, nebo to bylo spíš trapné a nedůstojné handrkování?
I když to čestné občanství bylo, jak se říká s odřenýma ušima, je to postoj města Jihlavy a já osobně jsem spokojený. Při prvním podání žádosti to bylo celé takové prapodivné. Nechci se pouštět do nějakých konspirací, ale narychlo se tehdy změnily podmínky pro udělení čestného občanství, najednou se musely sesbírat nominační hlasy zastupitelů. Bylo na svobodné vůli každého z nich. Urna na hlasy stála u vchodu do magistrátu, u hlavních dveří vedle popelníku a květináče, což bylo dost tristní. Ve finále se tam tehdy nasbíralo naprosto mizerné procento hlasů. Přitom ten samý rok udělilo město čestné občanství panu Dohnalovi (bývalému starostovi Jihlavy, prvnímu hejtmanovi Kraje Vysočina a někdejšímu šéfovi NKÚ, pozn. red.) podle mě také kontroverzní osobnosti. Kdo mu ty hlasy dal, k tomu se nechci vyjadřovat. Potom se ta metoda nominačních hlasů opět zrušila a vrátili se k původním podmínkám, tedy že je potřebná nadpoloviční většina hlasů zastupitelů. No, prošlo to, jsem za to rád a dál nad tím nechci spekulovat. Beru to jako určitou satisfakci a je to důležitý krok ke společenskému uznání dědy, o které usiluji.
Zmiňoval jste, jak jste s babičkou jako kluk chodil na hřbitov. Máte nějaký každoroční rituál? Třeba, že přijedete 4. či 9. dubna do Jihlavy a zastavíte se u pamětní desky vašeho dědy na náměstí?
Já spíš udržuju hrob na jihlavském ústředním hřbitově. Ale když jdu někdy přes den po Jihlavě, což poslední dobou není tak často, tak se samozřejmě pokaždé u té desky zastavím a na pár vteřin tam dědovi věnuji své myšlenky. Ten památník má ve správě město Jihlava a myslím si, že se o něj hezky stará. Já rozvážím pečivo, v Jihlavě jsem autem skoro denně, a tak když je výročí, zapálím vždy u morového sloupu brzy ráno svíčku. Letos ovšem do Jihlavy přijedeme i ve středu 10. dubna na oficiální vzpomínkovou akci. Čeká se ode mě, že při té příležitosti také něco řeknu.
Je pro vás dědeček vzorem? Pokud sledujete politiku, neptáte se občas sám sebe, jestli byste také nějakým způsobem vystoupil, kdyby se tu začalo dít něco děsivého...
Děda pro mě určitě vzorem je. Já pociťuji odpor k jakékoli diktatuře. Svoboda je pro jedince nejdůležitějším prvkem života. Člověk se musí cítit svobodný, to je to hlavní. Ale je pravda, že v dnešní době to tu taky není úplně demokracie a že ten vývoj nesměřuje tam, kam by asi měl směřovat. Já v současné době, tady na tom místě, kde žiju, tady a teď, se však svobodně cítím. Ale kdyby se náhodou situace změnila, asi bych neváhal bojovat s tím, co by přišlo, byť ne tak radikálním způsobem a takovou formou jako děda.
O co se vlastně Evžen Plocek kromě politiky zajímal, víte to?
Když byl mladší, tak byl vášnivým trampem. Měl rád přírodu. V mládí boxoval, dělal sport. Pak si pořídil takovou malou zahrádku v Rantířově za Jihlavou. Nakonec se mu ale stala osudnou politika. Taky prý často říkával, ať se lidé učí jazyky, že až budeme moci volně cestovat, ať ve světě neukazujeme na chleba prstem.
