Pátek 10. července 2020, svátek má Libuše, Amálie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 10. července 2020 Libuše, Amálie

Opilí Rusové, rybáři a krutá zima. Cestovatelka brázdila zamrzlou Sibiř

  10:03aktualizováno  10:03
Více než dva roky života už strávila na cestách dvaatřicetiletá Jolana Sedláčková z Jihlavy. Vášnivá cestovatelka, která navštívila šedesát států, se z poslední výpravy vrátila v dubnu. Její cesta autem na Sibiř byla plná zajímavých setkání a nezapomenutelných zážitků. Jen návrat domů se nečekaně zkomplikoval.

Jolana Sedláčková z Jihlavy vystudovala sociální práci a andragogiku. Propadla ale cestování, takže vždy nějaký čas pracuje a šetří, aby mohla vyrazit na další výpravu. | foto: Archiv Jolany Sedláčkové

Kdy jste se k cestování dostala a kam vedla vaše první větší cesta?
Cestuji od dětství. Jako malá jsem s rodiči a bráchou hodně jezdila na kole. Jednou jsme tak jeli i do Rakouska. Moje samostatné cestování začalo skromně a pozvolna. K České republice se přidaly sousední země a pak přibývaly další a další státy. Jezdili jsme vlastním autem, s narůstající vzdáleností jsme potřebovali stále více času. Na svou první měsíční cestu jsme se vydali v roce 2015 a vedla do Střední Asie.

Na kterou z cest nejraději vzpomínáte?
To je těžké říct, těch krásných vzpomínek mám tolik! Ale asi nejsilnějším zážitkem pro mne byla sedmiměsíční cesta napříč Asií. Mít najednou tolik času dává člověku obrovskou volnost a svobodu. Najednou necestuje, ale žije na cestě.

S kým obvykle cestujete? Jak se na cestách přesunujete a kde většinou nocujete?
Nejvíce cest jsem dosud podnikla se svým bývalým přítelem, teď cestuji s kamarády nebo s přítelem současným. Nejraději ze všeho jezdím vlastním autem, a to i přesto, že moc neumím řídit. Miluji být v pohybu a spát každý den na jiném místě. Zbožňuji kempování a vaření v přírodě. Na naší sedmiměsíční cestě jsme spali v hotelu jen třikrát. Na letošní zimní výpravě na Sibiř jsme si naopak užívali pohodlí a tepla v různých typech ubytování a poznávali i místní kuchyni.

Jolana Sedláčková

  • Narodila se v roce 1988 v Jihlavě.
  • Vystudovala sociální práci a andragogiku.
  • Běžnou práci se snaží kombinovat s cestováním, které je pro ni životní vášní a radostí.
  • Lákají ji málo navštěvované země a oblasti, kde hledá divokou přírodu a autentická setkání s místními lidmi.
  • Nejraději ze všeho se vydává do světa svým vlastním autem.
  • Na cestách po Evropě, Asii, Africe a Jižní Americe strávila přes 2 roky života.
  • Píše pro různá média a své fotografie a zážitky sdílí na facebookové stránce Po vlastní ose.

Podle čeho vybíráte cílové destinace? Máte na seznamu hodně různorodé lokality, ale přijde mi, že preferujete spíš hory a divočinu...
Máte pravdu. Do hor mířím asi nejčastěji. Baví mě hledat úžasná místa v přírodě, kam jezdí málo turistů. Ráda ale objevuji něco nového, neobvyklého. Zajímají mě různá sporná území a těžko dostupné destinace. V roce 2018 jsme cestovali po severním Iráku, také ve Venezuele, v době tamější hospodářské krize, kdy tam kromě cestovatele Vítka Vomáčky nikdo nejezdil, a nakonec jsme se na závěr roku dostali i do Sýrie. Nejvíce si ale užívám cestování v mé oblíbené Střední Asii, na Blízkém východě a na Sibiři.

Můžete přiblížit cíl a trasu vaší poslední cesty?
Moje poslední cesta vedla právě na Sibiř. V roce 2017 jsem tam strávila dva měsíce a hrozně moc jsem si přála se tam vrátit. Rozhodla jsem se, že tentokrát cestu zrealizuji v zimě, kdy teploty mohou padat až k minus 60 stupňům. Jeli jsme na trase Praha-Kyjev-Irkutsk-Jakutsk-Magadan a zpět. Cílů bylo hned několik.

Vymyslela jsem si, že bych chtěla přejet zamrzlé jezero Bajkal z jeho jihovýchodního břehu na břeh severozápadní. To se nám nakonec podařilo. Navštívili jsme i oblast pólu chladu se vsí Ojmjakon, nejchladnějším trvale osídleným místem planety. Zastavovali jsme u odlehlých termálních pramenů a v dalších zapadlých koutech Sibiře. Dojeli jsme do Magadanu a zpět. To znamená, že jsme překonali dvakrát celou Sibiř a vlastně i asijský kontinent od západu na východ a od východu na západ.

S kým jste trasu absolvovala?
Tentokrát to bylo trochu netradiční a složitější. Posádku tvořili čtyři lidé. Celých 80 dní jsem z nich ale absolvovala jen já. Ostatní členové se střídali. Cestu jsme rozdělili na čtyři etapy. První dvě se mnou jel můj výborný kamarád Michal Červený, třetí a čtvrtou jsem absolvovala se svým přítelem Tomášem Holým. Ostatní členy posádky tvořili naši kamarádi i cizí lidé, kteří se na tuhle cestu přihlásili přes internet.

Co bylo na této poslední cestě největším zážitkem?
Asi cestování po zamrzlém jezeře Bajkal. Jezdili jsme po té nekonečné ploše asi metr tlustého ledu a objevovali úžasná místa, na která se dá jinak dostat jen lodí. Na březích Bajkalu jsme se koupali i v termálních pramenech pod širým nebem. Všude kolem nás ležel sníh a teploměr ukazoval -30 °C.

Dostali jste se i do svízelných situací?
Svízelných situací nás potkalo hned několik. Silné mrazy nedělají moc dobře autům. Zamrzá palivo, tuhne olej a další provozní kapaliny, akumulátory se velice rychle vybíjí, veškeré díly na podvozku jsou křehčí. V největších mrazech jsme museli na noc kromě ubytování pro nás hledat i teplou garáž pro naše auto. Když se to nepovedlo, museli jsme ho nechat přes noc na ulici nastartované. Pokud bylo trochu tepleji, stačilo jen vyndávat každý večer baterku a nosit si ji s sebou do ubytování, abychom ráno nastartovali. Na východě Sibiře se nám během přejezdu takzvané Cesty kostí zlomily kvůli mrazu několikrát stabilizační tyčky, a dokonce nám praskly i dva zadní tlumiče.

Pohoří Altaj v Rusku
Nejraději Jolana Sedláčková vzpomíná na sedmiměsíční putování napříč Asií. Na...

Jak jste zvládali jízdu po sibiřských komunikacích?
I když silničáři na Sibiři pracují velice intenzivně a s ohledem na zdejší podmínky odvádí skvělou práci, silnice a cesty jsou velmi nebezpečné, pokrývá je v podstatě souvislá vrstva uježděného ledu. Mnoho aut i s místními zkušenými řidiči končí ve škarpách po stranách vozovky. I my jsme dostali několik nepříjemných smyků a auto si odneslo pár šrámů. Naštěstí se nikdo z nás nezranil. Největší škody nakonec vůz utrpěl už téměř v Evropě, když do nás na Urale narazil jeden Rus, který se nepodíval do zrcátka a nevšiml si, že ho předjíždíme.

Na cestách potkáváte i zajímavé lidi. Jak to bylo nyní?
Takováto výprava přináší spoustu zajímavých setkání. V odlehlém koutě na severu Bajkalu se s námi fotili opilí Rusové, kteří nikdy v životě neviděli zahraničního turistu. Mluvili jsme s rybáři, kteří chytali ryby na jezeře Bajkal, i s rybáři na Ochotském moři. Ruští rybáři jezdí v zimě na led, vyvrtají do ledu díry a rybaří takzvaně na dírkách. Někteří na ledu zůstávají i několik dní, mnozí dokonce celou zimu. Tito rybáři si pak staví stany nebo jurty, uvnitř si topí v kamnech a regulérně přímo na ledové ploše bydlí.

V oblasti pólu chladu jsem u jednoho stolu popíjela s řidičem, který pocházel z Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu. Dušanbe jsem v minulosti dvakrát navštívila, takže jsme měli spoustu témat k hovoru. Tento Tádžik se odstěhoval před lety do Ruska, koupil si starý kamaz a začal pracovat jako řidič. Tehdy už týden v mrazech okolo -40 °C opravoval motor. Kamion mu stál venku u cesty, kabinu měl přikrytou plachtou a topil si pod ní v malých železných kamínkách. Jak dlouho mu bude oprava motoru trvat, to nevěděl, ale úsměv z tváře mu nezmizel ani na chvíli.

A nějaká další setkání?
Setkali jsme se i se „stříbrným silničářem“. To je muž, který už 25 let staví a opravuje silnici Kolymu, takzvanou Cestu kostí. Za svoji svědomitou práci pro Ruskou federaci dostal přímo od Vladimira Putina stříbrný metál.

V Barguzinském národním parku jsme se zase seznámili s paní Irinou Ivanovnou, která ochraně přírody zasvětila prakticky celý život. Odstěhovala se z rušné Moskvy do jednoho z nejzapadlejších a nejodlehlejších koutů na Bajkale, do vesnice Davša. V Davše žijí kromě výzkumných pracovníků už jen čtyři poslední stálí obyvatelé. Silnice tam nevede. V létě se do vsi dá dostat za několik hodin lodí. V zimě se tam jede poměrně dlouho po ledu. Paní Irina Ivanovna tu žije odříznutá od civilizace už 34 let. A takhle bych mohla vyprávět dlouho, jsou to desítky lidí, desítky zajímavých osudů a příběhů.

Kolik jste na cestě najeli kilometrů? Jak to zvládlo auto?
Během této cesty jsme urazili téměř 36 tisíc kilometrů. Auto má pár škrábanců, naražené dveře od střetu s dalším autem a potřebuje udělat generálku podvozku. Motor i kola se ale naštěstí ještě točí.

Vaše cesty jsou poměrně dlouhé. Nevládne během nich mezi účastníky ponorková nemoc, když jste spolu od rána do večera?
Na cestách se většinou řeší tolik věcí, pořád se něco děje. Člověk je v takovém zvláštním režimu, potřebuje fungovat jako tým, současně zažívá radost a potěšení z cesty, na ponorku a hádky nebývá prostor, čas ani nálada.

Jak se vám daří kombinovat vaše cestování s prací?
Někdy daří. Někdy nedaří. Kvůli svým cestám jsem za poslední tři roky dala dvakrát výpověď v práci. Hledání způsobu, jak skloubit tyhle dvě věci dohromady, jsem už zasvětila moře času. Většinou to ale u mě funguje tak, že nejprve hodně intenzivně pracuji, šetřím peníze a současně se snažím žít co nejvíce úsporně, abych pak mohla zase odjet a žít na cestách z ušetřených peněz.

Jak vaši poslední cestu ovlivnila světová pandemie koronaviru? Vraceli jste se v době, kdy už mnohé země zavedly nejrůznější bezpečnostní opatření.
Poslední tři týdny cesty jsme začali mít problémy se někde ubytovat. Lidé se nás jako cizinců z Evropy báli. V restauracích si od nás dokonce sedali dál. Většinou ale pomohlo vysvětlení, že jsme v Rusku už přes dva měsíce.

Náš návrat také zkomplikovalo zavírání hranic. Najednou jsme nemohli jet domů přes Ukrajinu a Polsko, jak jsme původně plánovali. Jako jediná možná varianta se ukázala cesta do Estonska, odtud lodí do Německa, odkud už jsme mohli dojet po zemi domů do Česka. Nešlo to už stihnout v plánovaném termínu, a tak naši dva kamarádi museli odletět již z Novosibirsku, aby se stihli domů dostat včas.

Bude z vaší poslední cesty nějaký výstup ve formě knihy nebo přednášek?
Z této cesty asi ne, ale moc bych si přála napsat knihu o té mojí nejdelší, sedmiměsíční cestě. Přednášku zvažuji. Lidé se mě na ni ptají.

Máte už plán na nějakou další cestu? A jaký je váš největší cestovatelský sen?
Já těch snů mám! A plánů! Kam se rozjedeme, záleží hodně na tom, jak se bude vyvíjet situace se zavřenými hranicemi a jak se budou jednotlivé státy zase otevírat světu. Asi pojedu tam, kde se to otevře nejdříve. Jinak dlouhodobý sen je pro mě cesta autem do Pákistánu, Indie a do Nepálu. Moc bych si také přála navštívit Afghánistán, láká mě sever a západ Afriky a snad jednou procestuji i Jižní Ameriku.

  • Nejčtenější

Synovi z Islámského státu poslal z Vysočiny životní úspory, dostal podmínku

S tříletou podmínkou odešel od Krajského soudu v Pardubicích Mohammed Yousef Al Samamarraie za financování terorismu....

Ve Větrném Jeníkově je dalších třináct lidí pozitivních na koronavirus

Dalších 13 obyvatel pozitivních na koronavirus odhalili hygienici ve Větrném Jeníkově na Jihlavsku. Zatím tam...

Následky nehody kamionů na D1 policie odstranila, kolony se rozjely

Řidiči jedoucí po dálnici D1 na Vysočině se ve čtvrtek potýkali s problémy. Způsobila je srážka dvou kamionů nedaleko...

Objednali čtyřicet chlebů, třicet zbylo. Jeníkov kvůli koronaviru osiřel

Nezvyklý klid panuje ve Větrném Jeníkově na Jihlavsku, kde hygienici evidují již čtrnáct obyvatel nakažených...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Brigády ve Sluneční zátoce nechceme, odmítají foglarovce majitelé lesů

Sdružení přátel Jaroslava Foglara před třemi týdny informovalo o neutěšeném stavu Sluneční zátoky u Ledče nad Sázavou....

Snažím se naučit mít jizvy po popálení ráda, říká Týnuš Třešničková

Premium Byl to okamžik. Vteřina, v níž ji ožehly plameny. Vlasy, krk, ruce, obličej... Ten krásný obličej, který ji živí. Jedna...

Největší slabiny ojetých dodávek. Přinášíme přehled nejporuchovějších vozů

Premium Dodávky byly stvořeny pro práci. Najedou mnohem více kilometrů než osobní auta, a to v náročných podmínkách. Ne všechna...

VELKÝ TEST ZOO: přehled cen, zvířat i atrakcí. Přijeďte, pomůžete!

Premium Mají otevřeno 365 dní v roce, ať praží slunce, nebo se žení čerti. Na několik týdnů je zavřel až koronavirus. Chcete...

  • Další z rubriky

Brodu pomohou kompenzace, skatepark ve městě bude podle představ mladých

Skatepark se přece jen začne v Havlíčkově Brodě stavět ještě letos. Vedení města před pár týdny zvažovalo, že ho z...

Brigády ve Sluneční zátoce nechceme, odmítají foglarovce majitelé lesů

Sdružení přátel Jaroslava Foglara před třemi týdny informovalo o neutěšeném stavu Sluneční zátoky u Ledče nad Sázavou....

Ve Větrném Jeníkově je dalších třináct lidí pozitivních na koronavirus

Dalších 13 obyvatel pozitivních na koronavirus odhalili hygienici ve Větrném Jeníkově na Jihlavsku. Zatím tam...

Knihovna v Brodě je téměř hotová, má osm kilometrů regálů a zarostlé stěny

Nová budova krajské knihovny Vysočiny je po dvou letech stavby prakticky hotová. Fasáda už obrůstá suchomilnými...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Princ George je vztahovačný a drzý, tvrdí jeho kmotra

Šestiletý princ George se na oficiálních fotkách tváří jako andílek a britská královská rodina mu pečlivě buduje image...

Penis a ženský orgasmus. Dvacet centimetrů je optimální, říká studie

Na délce záleží a platí, že větší znamená lepší. Ovšem jen do jisté míry. Největší šanci na uspokojení ženy dává...

Maďarka tvrdí, že nemůže pracovat, protože je příliš sexy

Plastiky dvaadvacetiletou Barbie Barbaru Lunu Siposovou z Maďarska stály v přepočtu přes tři miliony korun. Nyní nemůže...

Berenika Kohoutová ukázala postavu po porodu bez retuše

Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová (29) si posteskla, že s pětiměsíční dcerou Lolou se její život otočil o 180...

Výpovědi už se nevyhnete. Nový zákoník práce přinese i spravedlivější dovolenou

Premium Poslední velká novela zákoníku práce za uplynulých devět let začne z podstatné části platit od začátku příštího roku, v...