Téměř celý svůj dosavadní profesní život zasvětil médiím a marketingu. V 90. letech stál v Jihlavě u zrodu Rádia Vysočina, s nímž prožil s krátkými přestávkami skoro třicet let. A v současné době má Bedřich Musil na starost PR oddělení v již skoro hotové Horácké multifunkční aréně.
„Kdybych měl svoji nynější práci popsat jednu větou, řekl bych, že se budu starat o to, aby lidi novou arénu milovali,“ říká brzy osmapadesátiletý rodák z Jindřichova Hradce, který ovšem od svých šesti let žije v Jihlavě.
Jak se propojila vaše životní cesta s Horáckou arénou?
Ještě když jsem byl v rádiu, tak jsme se potkali s manažerem haly panem Lindovským a už tehdy jsme vnímali, že jsme vlastně podobně nastaveni. A když jsem potom z rádia odcházel, potkali jsme se znovu a zjistili jsme, že naše představa o tom, co by aréna měla nejen pro město znamenat, jakou by měla vést komunikaci, se shoduje. Proto jsme si řekli, že spolu zkusíme spolupracovat.
Bedřich Musil
|
Co všechno tedy budete mít na starost?
Vytvořit takovou komunikační strategii s veřejností, aby měli lidé novou arénu rádi, aby ji vzali za svou, aby ji zkrátka vnímali jako součást veřejného prostoru, v němž žijí. Jde o to, že hala by měla být živá, tepat a předávat svoji energii. A já se budu starat o to, aby ten způsob komunikace byl lidem blízký.
Ne všichni jsou však z nové arény nadšeni, spoustě lidí je doslova trnem v oku. Především její pořizovací cena a pak také pochyby o tom, zda se dokáže uživit…
Nebudu zabíhat do ekonomické stránky, od toho tam budou jiní. Já se pokusím udělat všechno pro to, aby co nejvíc lidí bralo halu jako pozitivum. Aby rodiče věděli, že do ní mohou přivést děti na sport, aniž by jejich potomek musel cestovat bůhvíkam – od arény jezdí každou chvíli městská hromadná doprava. Nebo se někdo přijde podívat na nějaký zajímavý zápas. A to nejen uvnitř – máme připravenou i projekci na promítání. Na příští rok například chystáme letní kino… Těch možností využití je celá řada.
Nedávno jste odtajnili program slavnostního otevření Horácké multifunkční arény, ovšem popravdě řečeno, mnozí možná čekali mnohem zvučnější jména. Samozřejmě nic proti Ewě Farné, to je hvězda bez debat…
My se ale nechceme upínat jenom k jednomu večeru, to bude série několika akcí, které potrvají čtvrt roku. Aby si každý našel toho svého umělce, aktivitu či vystoupení, u kterého vydechne: Wow! Co se týká slavnostního otevření, chystáme důstojný večer, který bude určitě hezký, ale bude především o komunitě. My ten dům chápeme jako něco, co bude komunitu posilovat. Proto tam také vystoupí desítky umělců, z nichž naprosté gros budou hvězdy právě odsud. Lidi, kteří ve svých oborech něco znamenají, protože je to stavba pro Jihlavu a pro Vysočinu.
Horáckou multifunkční arénu slavnostně otevře Zlatá slavice Farna |
Proto lze v programu najít kapely XIII. století či Pio Squad...?
Přesně tak. Ale hlavní hvězdou by i tak měla být samotná aréna. Chceme ji lidem ukázat v celé kráse, co umí, co dovede, aby každý, kdo přijde, žasnul: sem se chci vracet znovu a znovu. Třeba jen zajít na dobré kafe, nebo si vyrazit zaběhat nahoru na ovál či do fitness centra.
Lidé také mohli jít už příští rok v lednu na Světový pohár v judu, ale Jihlavě chybí ubytování pro větší počet závodníků, tudíž o tuto akci přišla. Nebojíte se, že k podobným zádrhelům bude docházet častěji?
Jasně, akce ve stylu mistrovství Evropy či světa v početnějším sportu mohou být problematičtější. Tedy pokud bude podmínkou ubytování na jednom místě. Ovšem co není, může být. Většinu promotérů jsme schopni bez problémů obsloužit. Například produkce Lord of the Dance jsou desítky a desítky lidí a je to v pohodě.
Opravdu věříte, že se najednou kvůli aréně začnou v Jihlavě stavět hotely a otevírat restaurace?
Já tomu věřím. Samozřejmě nejsem schopen posoudit, jak rychle, ale ve chvíli, kdy něco takového postavíte, dá se na to nalákat spousta dobrých věcí. Vždyť i nový majitel hokejové Dukly Jihlava se nechal slyšet, že Horácká aréna byla důležitá při jeho rozhodování. Jen si vzpomeňte na starý stadion, tam když se trochu zesílil zvuk, tak hrozilo, že spadne střecha. (usmívá se)
Když už jsme narazili na hokej, vy sám jste fanouškem Dukly?
Až do svých maturitních let jsem nevynechal jediný její domácí zápas. Chodil jsem do kotle, a jestli si někdo vzpomíná na ten nenáviděný rachot plechového sudu plného matiček, tak tím jsem třískal já. (směje se)
Vím naprosto přesně, o čem mluvíte. Je skoro s podivem, že jste vy sám nepřišel o sluch…
Já byl obrovský hokejový fanda a vlastně jsem pořád, za ty roky jsem ale přišel na chuť i jiným sportům. Každopádně se těším, až bude hrát Dukla v novém prostředí. I když špatné nebyly ani roky, kdy jsme na starém zimáku slavili tituly, běhali jsme za hráči na led a pořadatelé nás vyháněli...
A kdo nepřišel na zápas aspoň hodinu předem, mohl si o lepším místě tak leda nechat zdát…
Přesně tak. (usmívá se)
Nová jihlavská hala hvězdy láká, nabídka služeb ve městě však potenciál sráží |
To vše, o čem se tady bavíme, se dělo v 80. letech, tedy za vlády komunistů. Pokud si dobře pamatuji, právě vy jste v té době byl v Jihlavě dost výrazný. Mám na mysli váš vzhled absolutního rebela s nezbytným čírem na hlavě. Byl jste skutečný rebel?
Na první pohled možná jo, ale já jsem se nijak rebelsky nevnímal. Byla to spíš nějaká moje umělecká... ne snad stylizace – ale postoj, který vycházel z hudby a kulturního vnímání. Měl samozřejmě své atributy, do nichž patřil i design, navíc jsem byl v pubertě, takže to byl takový jeden velký celek. Na druhou stranu, jsem celoživotní abstinent, tak co jsem mohl být za rebela. (směje se)
Každopádně tak vás lidé v Jihlavě a tehdejší Sbor národní bezpečnosti vnímali…
Právě to je na tom to nejhorší, že vás lidi posuzují podle toho, kam si vás zařadí. Přitom to většinou nemá s realitou nic moc společného. Nemyslím si, že bych byl rebel, prostě jsem měl jenom něco rád, chtěl jsem nějak žít a taky jsem tak v nějaké omezené podobě žil. Ovšem s určitou nálepkou.
Proti nálepkování je člověk většinou bezbranný, souhlasíte?
Buď s tím můžete bojovat, což ale většinou nemá smysl, nebo necháte lidi, ať si myslí, co chtějí.
Což ovšem například ve škole mohlo být dost nebezpečné…
Jo, byl jsem rád, že mě vůbec pustili k maturitě. Ale nebylo to zadarmo, musel jsem se ostříhat. Každopádně na vysokou už mě nepustili, tu jsem si dodělal až mnohem později. A ve finále jsem za to byl rád, protože už jsem aspoň věděl, co chci. V 18 letech to doopravdy ví jenom málokdo.
Je pravda, že jste chtěl jít na DAMU?
Je to tak, i když úplně původně jsem si vybral konzervatoř. Důvod byl jasný, celé dětství jsem hrál divadlo. Od úplně malého chlapce až právě po maturitu.
Měli jste divadelnictví v rodině?
Ne, to ne, ale uměleckého ducha ano. Můj strejda hrál ve filharmonii a předtím v Bratislavě v komorním orchestru, je to skvělý violista. A teta je zase výborná violoncellistka, prastrýc dirigent a děda celoživotní muzikant a řezbář. Ale šašek jsem byl první já. (směje se)
Z DAMU u vás nicméně sešlo, přesto jste jednoho herce v rodině nakonec měli, protože vaším nevlastním otcem byl Otmar Brancuzský. Mám pravdu?
Je to tak, přišel do mého života, když mi bylo nějakých 12 let. Když mi bylo 13, narodil se brácha. S Otmarem jsme vycházeli výborně, měli jsme skvělý vztah. Asi taky proto, že zas o tolik starší než já nebyl, moje maminka si prostě našla mladého přítele. A je taky fakt, že díky Otmarovi jsem se dostal ke kytaře, hráli jsme spolu.
O Otmaru Brancuzském se vždycky mluvilo jako o velkém herci malých rolí…
Ano, byl to herec z lidu, bez škol, ztělesněný bohém. Škoda, že už tady s námi není. Ve věku, kdy umřel, by lidi odcházet neměli. Bohužel, on šel smrti naproti, to mě na tom nejvíc mrzí, že nedbal na to, co jsme mu všichni říkali – aby se o sebe víc staral.
2. června 2025 |
Pojďme se na chvilku věnovat roku 1989 a listopadové sametové revoluci. Na demonstracích v Jihlavě jste vystupoval se svými proslovy, zapojil jste se do Občanského fóra (OF) a pomáhal šířit informace o jeho požadavcích vůči totalitní moci komunistů. Do politiky jste však nikdy nevstoupil, proč?
Protože politika není pro mě, nemám na ni žaludek ani nervy. Nejsem na ni stavěný. Ale pozor, na druhou stranu jsem člověk, který politiku hluboce respektuje pro její nezastupitelnou roli ve společnosti.
Takže ji aspoň sledujete?
Přesně tak, někdy až moc. Už také proto, že jsem mimo jiné sociolog a politika je součástí vzdělávacího programu, který jsem nastavil, vymyslel a založil před jedenácti lety. Věnuje se práci s informacemi a zvyšování mediální gramotnosti mezi pedagogy, studenty atd.
Spousta lidí u sledování politických diskusí a zpráv poměrně často nadává. Patříte mezi ně?
Asi už ne. U mě to není o rozčilování. V poslední době je to spíš taková směsice úžasu, co všechno je ještě možné. Nepřestává mě udivovat, jak nenapravitelní jsme jako lidstvo a společnost. Jak si nevážíme a nejsme schopni pochopit, že pokud nebudeme ctít a držet pilíře, na kterých jako společnost stojíme, ztratíme základní pojivo, nedomluvíme se a rozpadneme se. Pak budeme vydáni na pospas tomu, kdo přijde a chytře nás podle svých pravidel začne ovládat.
Aréna se stane symbolem Jihlavy, věří architekt. Červenou si lidé zapamatují |
Nemáte někdy pocit, že v 80. letech jsme žili pod komunistickou kuratelou, ale vnitřně jsme téměř všichni věděli, co je zlo, a rozuměli si? Teď to vypadá, že skoro nevíme, čí jsme, a hádají se i lidé v jedné rodině…
Víte, já si nejsem tak úplně jistý, že jsme všichni věděli, co je zlo. Já v tomto souhlasím s Petrosem Michopulosem, který má podcast Kecy a politika, a ten říká: My jsme nikdy nechtěli kapitalismus, my jsme chtěli jen takový ten zaprděný husákovský socialismus, akorát s výjezdními doložkami, možnostmi cestovat k moři a plnou peněženku. A mě děsí, že to tak opravdu je, že nám stačilo takhle málo.
A jak se díváte na fakt, že aktuálním prezidentem České republiky je Petr Pavel, člověk s problematickou komunistickou minulostí? Možná kdyby vás tehdy v roce 1989 potkal na demonstracích s čírem na hlavě, neváhal by vás praštit pendrekem…
Jednak nevím, jestli by mě opravdu pendrekem praštil, a potom nechci generalizovat. Já jsem se za ty roky dospívání a dospělosti naučil nedělat závěry na základě nějakých stereotypů. Pro mě je daleko důležitější to, co ten člověk dělal v posledních třiceti letech, jak se profiloval z hlediska hodnot, které zastával, a norem, které pomáhal vytvářet. Jsem poslední, kdo by někoho soudil, nenosil jsem jeho boty. Když vyrůstáte v rodině kariérních vojáků a je vám 18, 19 let, není snadné se rozhodovat sám. Jasně, že nehýkám nadšením, ale nebudu spekulovat, co by dělal, kdyby... Prosím, suďme činy, nechme mluvit výsledky jejich práce.
Rozumím, prezident Pavel několikrát zmínil, že v nějakých 18 či 19 letech ho formovalo přesvědčení otce, že byl příliš mladý na to, aby pochopil, jak se věci mají. Jenže zároveň by klidně nechal volit už šestnáctileté děti, není to tak trochu protimluv?
Máte pravdu, jde to proti sobě. Ani já sám nejsem zastáncem toho, aby volili už tak mladí lidé. Myslím, že v 16 letech, a to říkám jako někdo, kdo i s těmito studenty pracuje, nevěnují pozornost politickým kontextům. I když lidé se mění, je rozdíl mezi šestnáctiletými tehdy a nyní. Každopádně s tím vnitřně také nesouhlasím. A dokonce si ani nemyslím, že by k těm volbám ve skutečnosti šli. (usmívá se)
Unikátní sportovní a kulturní aréna v Jihlavě: rozpočet se dodržel! |
Vy se už spoustu let pohybujete v médiích, stál jste mimo jiné u zrodu Rádia Vysočina a nyní pořádáte semináře na téma mediální výchova, protože považujete mediální gramotnost ve společnosti za velmi důležitou. Existuje u nás podle vás nějaké opravdu nezávislé médium? Přece každé má dnes nějakého svého vlastníka, a tudíž může být ovlivňováno...
To je ta nejtěžší otázka, kterou dostávám: Čemu máme věřit? Vlastnictví médií u nás vnímáme jako problematickou věc, venku jsou na to zvyklí. Zkrátka je potřeba oddělit dvě věci: Vlastním médium, proč by na tom mělo být něco špatně, je to byznys jako každý jiný. Podstatná je míra zasahování do obsahu. A důvod, proč si to médium pořizuji. Buď chci dělat obchod, ovšem u nás se v médiích moc nevydělává, nebo mohu mít jiný důvod a tím může být to, že chci ovlivňovat obsah. Ať už pro politické, nebo ekonomické cíle. Já vždycky říkám: podívejte se, kdo které médium vlastní, a dejte si to do kontextu oboru, ve kterém dále tito lidé podnikají nebo jak se případně politicky angažují. To jsou důležité znaky.
Proto podle mě mají stěžejní roli veřejnoprávní média, která zaručují stabilitu informačního prostoru. I když i tam se samozřejmě někdy dělají chyby, jako ve všech oborech. Všichni jsme jen chybující lidé. A jinak máte pravdu, mediální gramotnost je skutečně velmi důležitá, proto považuji za nutné ji neustále zvyšovat.
