Už skoro sedmdesát let uplynulo od doby, co skončila druhá světová válka. I přesto se 87leté jihlavské rodačce Doris Grozdanovičové, která strávila necelé čtyři roky v koncentračním táboře v Terezíně, při vyprávění vzpomínek třese hlas a také ukápnou slzy.
Grozdanovičová, rozená Schimmerlingová, jinak také jedna z posledních pamětnic, se vrátila na otočku do Jihlavy, kde strávila od roku 1926 prvních šest let života.
Přijela se podělit o vzpomínky a zážitky se studenty manažerské akademie.
"Hrozně jsem se sem těšila," usmívala se při příchodu do jedné z učeben stále čilá žena. Od svých šesti let totiž v současném krajském městě nebyla. "Takže se chci taky podívat na svůj rodný dům, jestli tady ještě je," prozradila. A ten také našla.
Jela jedním z prvních transportů
Ze svého současného bydliště v Praze dorazila především kvůli dvouhodinové diskusi, při níž nechyběl redaktor MF DNES. Hlavním tématem byl její životní osud.
Grozdanovičová, která se z Jihlavy přestěhovala s rodinou do Brna v šesti letech, byla v lednu 1942 jedním z prvních transportů poslána do Terezína. "Vůbec jsme netušili, co bude," vzpomínala na osudný den.
Společně s další tisícovkou lidí, která vždy naplnila jeden transport, ji odvezli do Bohušovic, odkud šli poté vězni pěšky. "Dodnes si vzpomínám, že tam jsem viděla poprvé v životě ztuhlou mrtvolu," říkala o hrůzných zážitcích.
To však netušila, že zemřelých uvidí ještě několik tisíc.
"Lidé v koncentráku umírali jako blechy, to bylo strašné," líčila jednu z dalších vzpomínek žena, jež pracovala v zahrádkách terezínského ghetta, kde pěstovala zeleninu, dále třeba pásla husy a ovce.
"Díky tomu jsem byla chráněna před cestou transporty do koncentračních táborů na východ," pověděla. Ačkoliv velká většina vzpomínek na Terezín je tragická, v paměti jí zůstaly i ty opačné.
"Měla jsem tam kamarády. Bez přátelství se nedá žít a tam jsme si s kamarády pomáhali. Ale tedy žádný chlapec se mi tam nelíbil," usmívala se Grozdanovičová.
Po návratu z Terezína Doris Grozdanovičová vystudovala Masarykovu univerzitu v Brně.
Navzdory pokročilému věku se ještě stále věnuje překládání z cizích jazyků, tlumočí z angličtiny a také z němčiny. A velmi ráda cestuje. Docela často poslední roky navštěvuje i Terezín. "Bohužel. Ze špatných vzpomínek z téměř čtyř roků tam strávených si pamatuji všudypřítomný zápach, katastrofální hygienu, dřinu od rána až do tmy... Ale vůbec nejhorší pro mě byla smrt maminky a ti umírající kolem," doplnila se slzou.
Možná právě onen hrůzný osud Doris Grozdanovičovou v tamním ghettu posílil – a třeba i proto je stále ve svých 87 letech ve velmi solidní kondici.
"Jsem členkou Terezínské iniciativy, scházíme se a už nás je opravdu hrozně málo," vyprávěla studentům v Jihlavě. O to více si organizátoři besedy považovali, že do krajského města přicestovala.
