Když se Tonda před jedenácti lety narodil, byl zdravé miminko. „Alespoň tak nám to lékaři tvrdili,“ říká Lenka Nekolová. Že je něco jinak, si začala uvědomovat, když se její Toník ani ve třech letech nerozmluvil.
„Býval podrážděný a jeho vývoj nebyl podle mě úplně standardní. Lékaři mě ale stále ujišťovali o tom, že je vše v pořádku a vývoj se po nástupu do školky sjednotí s ostatními vrstevníky,“ vzpomíná.
A tak šel Toník v září do běžné mateřské školy. „Nastalo peklo na zemi. Něco, co jsem si neuměla ani ve snu představit,“ vypráví Nekolová.
Její syn se ve velkém kolektivu dětí necítil dobře a plně se rozvinul jeho problém. „Přestal udržovat tělesnou hygienu, utíkal, plakal a začal se sebepoškozovat,“ vzpomíná na krušné období.
Tehdy si poprvé uvědomila, že problém s jejím synem bude vážnější, než si ostatní připouštějí. Objednala ho na konzultaci do speciálně pedagogického centra.
Za hodinu slyšela Toníkovu diagnózu - dětský autismus a středně těžká mentální retardace. Ač je zdravotní sestra, o diagnóze autismus toho moc nevěděla.
„Sama jsem měla co dělat, abych se s tím smířila a aby to přijala i rodina,“ přiznává.
Ve speciální škole se chlapec nerozvíjel
Odborníci jim doporučili speciální školku s malým počtem dětí a specifickým přístupem. „Když jsem se s tamním prostředím seznámila, začala jsem pochybovat, zda právě toto je správný start do života mého chlapce,“ přibližuje Nekolová.
Po čase ale bylo jasné, že Tondovi malý kolektiv dětí vyhovuje. Ve speciální školce se uklidnil, ani v pěti letech ale nemluvil a sociálně se neposouval.
Pak si Lenka našla organizaci Apla-Vysočina, která pomáhá dětem s autismem. Toník začal chodit na terapie a postupně začal povídat. V té době se rodina malého chlapce začala rozmýšlet, kam ho zapíše do školy.
„Když začal mluvit, chtěla jsem pro něj zkusit klasickou základní školu. Několik jsem jich oslovila, nicméně to nakonec nevyšlo,“ posteskne si.
A tak rodině nezbylo nic jiného než dát chlapce do speciální školy. „V nevelké třídě bylo málo dětí s různým postižením a hodně dospělých. Tři pedagogové, stážisté a dobrovolně povinná osobní asistence. O výuce jsme se mnoho nedozvěděli. Děti chodily na vycházky, smažily řízky a hranolky. Ale Toník se tam nerozvíjel. Za dva roky se naučil pět písmenek a napočítat do tří. Ředitelka mne dokonce vyzvala, abych mu napsala léky na uklidnění. To jsem ale odmítla,“ poznamenala.
Měli štěstí na učitelku
To byl impulz, který Toníkovu maminku dovedl k rozhodnutí, že se pro syna bude snažit najít klasickou základní školu.
„Jednu po druhé jsem je všechny obvolávala. Dopadlo to tak, že ani jedna z jihlavských škol ho nebyla ochotna přijmout. Nakonec se na nás usmálo štěstí kousek za Jihlavou v Puklicích,“ vzpomíná na první setkání s tamním ředitelem základní školy.
Toník nastoupil v devíti letech do první třídy běžné základní školy, kde mu nastavili individuální vzdělávací plán.
„Měli jsme skvělou paní učitelku Kremláčkovou, která se této výzvy nezalekla, a štěstí jsme měli i na asistenta pedagoga a učitelský sbor. Také rodiče spolužáků neměli žádný problém, nebo o tom alespoň nevím,“ líčí Nekolová.
Posun v Toníkově vývoji byl podle jeho matky obrovský. „Už v pololetí uměl všechna písmenka, napočítal do pěti a rozeznával odečítání a sčítání.“
Největší posun však vnímá Lenka Nekolová v rozvoji a posílení sociálních dovedností. „Našel si kamarády, zvyká si na dospělé lidi, rozlišuje, komu tykat a komu vykat. Začal zdravit. Je radost ho vidět, jak rozkvétá. Život se mu začíná otevírat,“ říká.
A jakou si představuje pro syna budoucnost? „Tímto naším zcela svobodným rozhodnutím, že začal chodit do klasické základní školy, je jeho budoucnost mnohem otevřenější a směřuje k samostatnosti. Sice musíme každé ráno vstávat v pět hodin kvůli autobusu, ale nelitujeme. Stojí to za to,“ dodává Nekolová a vzkazuje rodičům, že inkluzivní vzdělávání není žádný strašák. Podle ní se ho nemusí bát rodiče dětí s postižením ani těch zdravých.
 |
