Už na první pohled je zřejmé, že se v budově usilovně pracuje. Z jedné strany jezdí nahoru a dolů v pravidelných intervalech výtah s dělníky, staveniště je odděleno zábranami a celkový dojem doplňuje i neustálé vrtání a bouchání.
Jedna věc tady ale přece jen nesedí. Chybí totiž obvyklá oblaka prachu z rozbitých zdí a popadané suti. „Od toho tady máme tenhle sací bagr,“ vysvětluje správce nemocničních budov Jozef Pavlík a ukazuje na nenápadný stroj namontovaný na podvozku nákladního auta.
Pro lepší představu přirovnává bagr k velkému vysavači. A hned poté, co si ho všichni narychlo zevrubně prohlédneme, nás vede dovnitř budovy k výtahu, abychom se podívali přímo na staveniště.
Kabina se zastavuje ve čtvrtém patře, kde oddělení překvapivě funguje bez zjevného omezení. O rekonstrukci tady začali pacienti pohybující se zrovna po chodbách uvažovat možná teprve ve chvíli, kdy nás viděli vystupovat z výtahu s helmou na hlavě.
Potrubí obřího vysavače je až padesát metrů dlouhé
„Teď musíme ještě dvě patra po schodech,“ upozorňuje nás průvodce. A o chvíli později už otevírá dveře do prostoru, který připomíná všechno možné, jen ne nemocniční pavilon.
Zčásti či úplně rozbořené zdi, všude spousta suti, rozbitých cihel, zeminy, kabelů... Mezitím se ve zdejším labyrintu s naprostou samozřejmostí pohybují dělníci.
My „vetřelci“ si raději ještě důkladněji utahujeme helmu a držíme se pokud možno na jednom místě. „Přišli jsme právě ve chvíli, kdy se plný kontejner odstavuje mimo areál, takže musíme počkat, než nám vysavač znovu pustí,“ vysvětluje Pavlík.
Zatím tedy postáváme u potrubí, které leží na podlaze, je pospojované z několika trubek, na některých místech ohnuté a celkově prý dosahuje délky zhruba padesáti metrů. Včetně části spuštěné dolů z budovy přímo do bagru.
Velké kusy had nespolkne, vyřeší to rány kladivem
„Tak můžeme začít,“ hlásí o pár minut později vedoucí zednické party. Trojice dělníků okamžitě sahá po lopatě a začíná s krmením „plastového hada“. „Počkat, někde se to v ohybu zaseklo. Kolikrát jsem vám už říkal, že tam nemůžete dávat moc velké kusy,“ ozývá se výtka.
Po několika úderech kladivem se nakonec suť přece jen pohne a pak už jde všechno bez problémů. Velké kusy se těsně před vhozením do potrubí rozbíjejí a jedna pořádná hromada zdiva rychle mizí.
„Do pátku by takhle měly zmizet i všechny ostatní. Pak bagr odejde a vrátí se, až budeme dělat další patro,“ vysvětluje Pavlík.
Bez sacího pomocníka by podle něj práce trvaly jednak výrazně déle a najmout by se také muselo mnohem více dělníků. Především by však byla opravovaná nemocniční budova po většinu času zahalena v obrovském dýmu prachu.
