„Pro mě, stejně jako pro většinu kněží, je advent především dobou služby. Letos jsem v době adventní dával také několik duchovních obnov a přednášek na téma adventního času. A to je veliká pomoc i pro můj osobní život, protože se sám musím nad prožíváním adventu zamyslet dříve, než budu druhým něco říkat. Zpětně mě to pak ovlivňuje,“ říká Vojtěch Kodet, rodák z Malého Beranova u Jihlavy.
I kněz nepochybně vnímá, co se před Vánoci a o Vánocích děje „venku“, za zdmi kostela či kláštera. Mám na mysli všechno to nákupní běsnění, třeštění, napětí až stres, rozeřvané akce na náměstích, komerce a reklama, kam oko pohlédne, obžerství... Existuje ještě něco takového jako skutečný duch Vánoc? Nebylo jeho pravé poselství dávno ukradeno? Nejsou Vánoce jen směšnou parodií na svátky, o nichž většina lidí možná ani pořádně neví, proč se vůbec slaví?
Může se stát, že mnoho lidí už dnes ani neví, proč se Vánoce slaví. Současně se ale v mnoha rodinách stále drží silné povědomí svátků narození Ježíše Krista. Myslím, že záleží hodně na každém z nás a na našich vztazích s nejbližšími, jak moc si necháme advent nebo i Vánoce s jejich vnitřním obsahem ukrást. Spíše mi přijde někdy líto, že se i v křesťanských rodinách mnohdy klade více důraz na lidové tradice spojené se slavením Vánoc než na jejich vnitřní obsah, který je důležitý pro všechny.
Ve veřejném prostoru se velice často hovoří o hodnotách západní civilizace, jež vyrostla na křesťanských základech. Bez těchto základů, bez těchto kořenů by Evropa nebyla Evropou. Jsou podle vás tyto hodnoty ve společnosti pořád živé, nebo kořeny uschly a víceméně se vyskytují už jenom ve slovech?
Kořenem takzvaných hodnot západní civilizace je křesťanská víra, ale ne náboženská ideologie vyšlá z křesťanství. Tyto hodnoty budou živé, pokud se lidé budou držet Krista a žít s ním v důvěrném vztahu lásky a věrnosti. Chceme-li, aby tyto hodnoty vyšlé z křesťanských základů byly a zůstaly živé, musíme se opět obrátit ke Kristu. My sami jsme voláni k tomu, změnit život. Každá skutečná změna začíná uvnitř, v srdci každého z nás. A určitě nejde bez Boha.
Upřímně, není víra v převážně ateistickém Česku nezadržitelně na ústupu? Může tu Ježíšův příběh stále silně oslovit větší skupiny lidí a, řekněme, fakticky působit i při jakési duchovní obnově státu, tedy dokud tu ještě suverénní stát máme?
Možná jsou na ústupu neživé křesťanské tradice a pojetí křesťanství jako náboženského přesvědčení. Ale s vírou to tak podle mého názoru není. Víra je dar a Pán si k víře volá, koho chce. A co se týká duchovní obnovy státu, je třeba si uvědomit, že posláním Ježíšových učedníků na prvním místě není změna jakéhokoli politického systému, ale život v následování Krista uprostřed tohoto světa a pak zvěstování radostného poselství o Boží lásce a záchraně v Kristu.
Co dnes nejvíc chybí modernímu člověku, jemuž na první pohled nechybí skoro nic? Vždyť takhle materiálně bohatí lidé, navíc v takovém množství, zde snad nikdy předtím nežili...
Všem nám chybí moudrost. Vždyť všechen materiální pokrok by měl sloužit k tomu, abychom mohli pokojně žít a také myslet na druhé, kteří jsou na tom hůře než my. Bohužel však často vidíme, jak přemíra věcí a možností spíše zavírá lidská srdce a vede nás k odcizenosti sobě i druhým.
Cyril Vojtěch Kodet
|
Křesťan miluje, měl by milovat svého bližního jako sebe sama – a jeho bližním je v podstatě každý člověk... Do Evropy se v posledních letech dostaly statisíce, přesněji miliony převážně nekřesťanských uprchlíků, prchajících ze svých zemí na Středním východě a v Africe za lepším životem. Pravda, České republiky se to zatím dvakrát netýká, ale i naše země přece leží v Evropě. A nechová se „křesťanská“ Evropa v otázce masové migrace až sebevražedně? Je správné a rozumné „zachraňovat“ lidi odjinud, mnohdy na úkor bezpečí a nejrůznějších ústupků ze strany vlastních občanů?
Na to asi není jednoduchá odpověď. Je důležité rozlišovat mezi lidmi a rodinami, které jsou na útěku před pronásledováním a násilím, a mezi těmi, kteří jsou označováni za ekonomické migranty a kteří jdou za vyšší životní úrovní a komfortem. K otevřenosti pro přijetí těch druhých nikdo nemůže být nucen. A pokud se Evropa masově otevře této skupině lidí, je to krok ke zničení sebe sama.
Jak vy osobně pohlížíte na islám, který mimochodem uznává Ježíše za proroka? Vidíte v tomto náboženství pro západní civilizaci potenciální či reálné nebezpečí? Papež Jan Pavel II. kdysi políbil korán, současný papež František je vůči muslimům také vstřícný...
Něco jiného je vstřícnost k lidem jiného vyznání, úcta a ochota k dialogu, a něco jiného je ochrana vlastní civilizace před násilnou konfrontací s jinou kulturou nebo náboženským fanatismem. Křesťanství hlásá pokoj a odpuštění, zatímco islám hlásá džihád, boj na život a na smrt a spojuje náboženskou moc s mocí státní. Opuštění islámu je trestáno smrtí. Pokud někdy v dějinách žili pokojně vedle sebe křesťané a muslimové, tak vždy jen po tu dobu, než se k moci dostali zastánci militantní formy islámu.
Všiml jsem si, že vás sem tam někteří „praví“ věřící na webu podezřívají z kacířství a bludařství... Například z toho důvodu, že jste našel pozitivní slova pro buddhismus... Může člověk dojít poznání a spasení, i když jde životem jinou cestou než tou, kterou ukazuje Ježíš Kristus?
Spása je pro všechny, protože Ježíš zemřel za všechny. Proto i lidé jiné víry a náboženské tradice jsou svým hledáním na cestě k poznání Krista. Pokud ale někdo opustí víru v Krista ve prospěch jiné náboženské tradice nebo se bude snažit s křesťanstvím spojit jiné náboženské praktiky a nauky, stane se mu to léčkou a pokušením odpadnutí od víry.
Co si myslíte o tzv. politické korektnosti, možná lépe řečeno hyperkorektnosti, jež se kromě jiného projevuje i tak, že činí ústupky tam, kde je to skoro neuvěřitelné? S dovolením uvedu dva názorné, až křiklavé příklady: už loni jeden italský kněz navrhl, aby už na místním hřbitově v Cremoně nebyl tradiční a mezi lidmi oblíbený vánoční betlém, protože by mohl urážet city muslimů a ateistů. Letos na katolické střední škole v americké Kalifornii zase přišli s nápadem odstranit sochy Ježíše a Panny Marie, neboť by mohly působit negativně na studenty jiného než katolického vyznání. Je něco takového normální?
Nevím, jak tyto postoje a taková rozhodnutí pojmenovat. Přinejmenším je to ztráta soudnosti, ale zároveň i nebezpečný trend. Tolerance k lidem jiného vyznání nesouvisí se zradou a opuštěním vlastní víry ani jejích symbolů. Na katolickém hřbitově a katolické škole jsou křesťanské symboly jejich nedílnou součástí.
Povězte, pokouší Bůh člověka? Co si myslíte o nedávných výrocích papeže, že by měla být biblická pasáž „... a neuvoď nás v pokušení“ v modlitbě Páně přeložena lépe: „... a nenech nás upadnout v pokušení“?
Bůh člověka určitě nepokouší. Apoštol Jakub ve svém listě píše: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ Co se týká změny překladu modlitby Páně, to není tak jednoduché. Je to biblický text, který nejde překládat výkladem jen proto, že mu špatně rozumíme a že k jeho pochopení potřebujeme výklad. To bychom za chvíli potřebovali přeformulovat celou Bibli, místo toho, abychom ji chtěli pochopit, přijmout a žít. Papež upozornil na možnost nesprávné interpretace a to stačí. Kdo se chce dozvědět více, může si k danému tématu přečíst pasáž z katechismu katolické církve.
Vy jste i exorcista. Jak jste se vlastně k vymítání ďábla dostal?
Velmi prostě. Bylo to v roce 1993, kdy bylo třeba ujmout se jedné ženy s velkými duchovním obtížemi, a kněží, kteří ji znali a doprovázeli, se v té věci obrátili na mne. Dostal jsem k modlitbě exorcismu za tu ženu dovolení biskupa – a už to bylo.
Ve svých kázáních tvrdíte, že „Boží nepřítel existuje“. Kdo či co jím je? Existuje ďábel? Dají se nějakým způsobem a snesitelně popsat manifestace zlých sil?
S manifestací temných sil se každý exorcista ve své službě setkává poměrně často. Ovšem není to nic pěkného k publikování. Zla je kolem nás ažaž. Stačí, že víme, že zlo existuje, že je rafinované a zvrácené a že se snažíme, abychom s ním nespolupracovali.
Používáte internet, máte vlastní webové stránky, voláte mobilním telefonem. Něčemu se zkrátka člověk nevyhne, aby v dnešní době mohl plnohodnotně fungovat. Přesto, nejsou moderní technologie nenápadnými zotročovateli člověka, který se na nich stává snadno a hluboce závislým? A asi bude i hůř...
Všechny technické vymoženosti se mohou stát v našem životě pomocníkem, anebo otrokářem. Záleží především na každém z nás, jak se s nimi naučíme zacházet. Pokušení, že jim budeme věnovat více času a pozornosti, než nám prospívá, je ale veliké. Hůře je všude tam, kde s nárůstem možností neroste naše morální a lidská zralost.
Psáno jest: „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“ Vaši dva bratři působí ve veřejném životě, dělají v Jihlavě politiku. Vy ji jako občan sledujete? Chodíte k volbám? Nebo je to pro vás ztráta času?
K volbám chodím, protože si vážím svého hlasu v souvislosti s možností ovlivnit veřejné dění. Za nejdůležitější však pro sebe považuji modlit se za ty, kteří jsou v politice, abychom, jak učí apoštol Pavel, mohli žít pokojným životem.
Pocházíte ze vsi u Jihlavy. Jak často se z Prahy, kde působíte, dostanete domů na Vysočinu?
Ve svém rodišti se zastavuji spíše jen na chvíli při svých cestách. Abych navštívil maminku, pokud se nesejdeme na nějaké rodinné oslavě. Často ale jezdívám do našeho kláštera v Kostelním Vydří, kde jsem také léta působil. Je to náš mateřský klášter, kde probíhá mnoho duchovních programů, letní tábory pro mladé a současně je to krásné poutní místo.
Studoval jste také v Římě. Potom jste se z Kostelního Vydří přemístil do Prahy. Mohl byste ještě nastínit, co přesně jste v Římě studoval a proč jste nezůstal na Vysočině?
V Římě jsem studoval postgraduální studium v oboru spirituální teologie na Papežské teologické fakultě Terezianum v letech 2000 až 2005. Byl to pro mne velmi důležitý čas pro osobní zrání. Seznámil jsem se tam zblízka se světovou církví a v neposlední řadě jsem tam nabyl vědomosti, které bych u nás, v naší vlasti získat nemohl. Nehledě na to, že jsem ještě měl to štěstí setkat se osobně s žijícími teologickými legendami v tomto oboru. Během posledního roku doktorandského studia jsem byl jmenován představeným našeho společenství, proto jsem se přestěhoval do Prahy. Poslední léta jsem byl ustanoven představeným pražské komunity karmelitánů v Praze-Liboci. Co bude dál, je v rukou Božích. Třeba se někdy do našeho kláštera na Vysočině ještě vrátím. V každém případě tam moc rád jezdím, protože je to velmi krásné místo plné Božího pokoje.
