Psal se rok 1953. Komunistický svět se loučil se Klementem Gottwaldem a Josifem Vissarionovičem Stalinem, první člověk vystoupil na nejvyšší horu světa Mount Everest a na svět přišla herečka a později první dáma Dagmar (Veškrnová) Havlová.
A tento rok také vkročil do promítací kabiny kina v Lukách nad Jihlavou tehdy patnáctiletý chlapec a poprvé promítal. Jmenoval se Miroslav Zadina.
„V Lukách nad Jihlavou bylo tehdy první širokoúhlé kino v okrese Jihlava a promítal v něm můj bratr. Tak jsem tam za ním chodil…,“ zavzpomínal na své začátky Zadina. A jak sám říká, nebyly úplně nejlehčí. „Jednou mi vzplanula promítačka, ale naštěstí to dopadlo dobře,“ usmívá se 77letý muž.
I když od jeho promítačské premiéry uběhlo už více než šedesát let a vybavení kinosálů se za tu dobu výrazně proměnilo, promítá dál.
Už ovšem nepracuje v Lukách nad Jihlavou, jeho domovským sálem je nyní Dukla, nejstarší fungující kino v Jihlavě. To právě letos slaví kulaté výročí – před 100 lety se v něm promítalo poprvé. A u oslav tak významného jubilea nemohl chybět ani veterán jihlavských promítačů.
Přitom právě Dukla měla podle Zadiny téměř všechny předpoklady k tomu, aby zanikla skoro jako první. Ve své době bývala tím nejhorším kinem ve městě. „Měla půlkulatý strop, špatnou akustiku, říkali jsme jí tunel,“ usmívá se uprostřed promítačské kabiny.
Ta se od jeho začátků výrazně proměnila. A byť by moderní technika měla lidem život hlavně zjednodušovat, jsou chvíle, kdy ho Zadinovi spíše ztěžuje. Takové okamžiky nastávají zejména při neočekávaných poruchách.
„Drtivou většinu života jsem promítal z filmového pásu a na staré analogové promítačce jsem si dokázal leccos sám spravit. Když ale vyplivne ta digitální, musím zavolat někoho, kdo to dokáže dát dohromady. Úplně vypadla manuální práce promítače, u digitálu jenom zmáčknete knoflík a film jede. A když ne, tak je po kině…,“ krčí rameny Zadina.
I když začal pracovat v kině už v roce 1953, oficiální promítačské zkoušky složil až o 19 let později. A prvním snímkem, který pak pustil divákům, byla Aladinova lampa.
Fronty až na roh k hospodě a boj o vstupenky
Miroslav Zadina zažil dobu, kdy se v Jihlavě na lístky na filmová představení běžně stávaly dlouhé fronty. Prim v tom hrálo zejména dnes už zrušené Kino Vysočina, které bylo ve velkém sále Legiodomu. Svého času to byl technicky nejlépe vybavený biograf ve městě, na konci 60. let totiž začal jako první promítat 70mm filmy.
„A to byl formát!“ líčí nadšeně Zadina, který právě ve Vysočině pracoval a do Dukly přešel až po uzavření Vysočiny v 90. letech. Formát umožňoval promítat výpravné americké spektákly, po nichž byl mezi lidmi velký hlad.
„Sál byl plný, fronty se táhly až na roh k hospodě a o vstupenky býval obrovský boj. Největší návaly byly na filmy, jako byla například Bitva v Ardenách, Létající Clipper nebo My Fair Lady. Lidé chodili nejraději na zábavné filmy, které byly dobře udělané. Vzpomínám si na Mackennovo zlato, nádherná kovbojka na velkém plátně,“ připomněl zlatou dobu jihlavských kin Zadina.
