Všichni její předci, které si Anna Hubená pamatuje, se věnovali stejné práci. I...

Všichni její předci, které si Anna Hubená pamatuje, se věnovali stejné práci. I ona pokračuje v tradici dávného kolotočářského rodu. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Na poutích se za socialismu sehnalo všechno, vzpomíná žena od kolotočů

  • 40
Sedmnáctý listopad v roce 1989 znamenal velkou změnu i pro světské, kteří vozí v sezoně každý týden kolotoče a atrakce od jedné vesnice do druhé. Za socialismu byli kolotočáři vítaní. U střelnic se dalo sehnat atraktivní zboží, které jinak k dostání nebylo. Pocházelo z Tuzexu za bony od veksláků.

Pomerančové žvýkačky či bonbony, které kromě Tuzexu nebyly jinde k sehnání. Taky kouřící ježci, opičky na gumě, fotky Sandokana i Vinnetoua. I to lákalo především děti před rokem 1989 ke střelnicím. Jízda na řetízkovém kolotoči tehdy stála dvě koruny, za autodrom se platila pětikoruna.

„Dřív, když jsme přijížděli do vesnice, tak už nás děti vítaly. Teď omezuje účast na poutích internet, na vsích bývá pusto. Lidé si to nechávají na neděli,“ popisuje Anna Hubená.

Její rodina jezdí s kolotoči a střelnicemi po poutích už po několik generací. Když společně pátrali v archivech, jednu větev svého rodu prozkoumali až do roku 1740. „A nikdo nedělal nic jiného, než co děláme my dodnes,“ říká hrdě.

Zboží do střelnic před Listopadem kupovali v Tuzexu. Bony sháněli různě od veksláků. Využívali různé známosti, a tak měli ve střelnicích i vzácné angličáky, které byly jinak nedostatkovým zbožím.

„Tenkrát v obchodech nic moc nebylo, tak se to muselo shánět různými způsoby. Vždycky jsme věděli, kam pro co jezdit,“ vzpomíná Anna Hubená.

Za socialismu posílali odvody Parku kultury a oddechu

Každodenní život lidí od kolotočů se oproti minulosti hodně změnil. Dříve neměli v maringotkách tekoucí vodu. Museli ji nosit v konvích a chodit na veřejné toalety. Dnes disponují jejich vozy veškerým komfortem s koupelnami, myčkami i pračkami. Jsou to vlastně pojízdné byty.

Kdo si chtěl před rokem 1989 objednat kolotoče na pouť v okrese Jihlava, musel požádat organizaci s názvem Park kultury a oddechu (PKO). Dnes se na radnicích pořádají výběrová řízení, kde zpravidla rozhoduje cena.

Za socialismu světští posílali měsíčně na PKO finanční odvody. „Prakticky jsme ten podnik finančně táhli,“ popisuje Hubená. Hned po převratu si rodiny od kolotočů pořídily živnostenské listy a začaly podnikat s atrakcemi na vlastní triko, což jim přijde lepší.

Jsou ale náměstí, kam už se dnešní atrakce nevejdou. Mezi ně patří třeba to v Telči s historickými branami. Ty jsou příliš malé. „Tam jsme byli naposledy někdy před rokem 1980, když jsme ještě branami projeli,“ usmívá se Anna Hubená.

V Jihlavě stavěli za socialismu kolotoče na Heulosu v rámci mírových slavností nebo i přímo na náměstí, když se našel volný termín. První autodrom, který provozovali za minulého režimu předci Anny Hubené, byl vyroben ve žďárském podniku ŽĎAS.

Růže z papíru ze střelnic můžou být brzy už jen historií

Pro rodinu Hubených začíná sezona dva týdny po Velikonocích v Nížkově a skončila právě o uplynulém víkendu na martinské pouti v Třešti. Za nejlepší pouť roku považují tu v Polné, sami žijí v Dobroníně.

Starší návštěvníci poutí si rádi vybavují, jak se kdysi lepily ve střelnicích na špejle fotky zpěváků. Velký zájem byl třeba o „Kissáky“ či Drupiho. K mání byly i hřebínky s ženskou postavou, přívěsky žiletek na kůži, kapslovky či šerifské hvězdy. Taky indiánské obleky, tvrdé balonky na gumě, frkačky a samozřejmě růže z krepového papíru.

„Bohužel dámy, které nám je vyrábějí, stárnou. Dělala je i moje maminka, která bohužel loni zemřela. Pomalu, ale jistě můžou být růže z papíru brzy historií,“ míní Anna Hubená.

Kdo má na střelnicích špatnou mušku, může si i dnes dokoupit nové špejle, aby získal věc, kterou si vybral. A střelci do válečků dobře vědí, že musí mířit do toho prostředního dole, aby byli úspěšní.

„Rozhodně neohýbáme hlaveň vzduchovek, jak je někdy vidět ve filmech,“ směje se žena, která žije na poutích odmalička. Dnes na nich pouští do reproduktorů výhradně českou hudbu, za což ji děti někdy kárají. Za to pravidelně platí roční taxu Ochrannému svazu autorskému.

Roky na cestách po Rusku. „Už bych tam nejela,“ tvrdí

Anna Hubená prožila se svou rodinou i pět roků na cestách po Rusku. V devadesátých letech tam zažívali i pětidenní přejezdy v písečném terénu. „Ale doma je doma, už bych tam nejela,“ říká.

A je ráda, že s nimi dodnes po štacích jezdí i její dědeček, jenž příští rok oslaví devadesátiny. Ten kdysi na poutích hrával i loutkové divadlo.

„Děda má u nás stále poradní hlas. Stejnou práci dělali jeho prarodiče i praprarodiče. Čím déle byli aktivní, tím déle byli zdraví,“ uzavírá Anna Hubená.

Dnes má její rodina 18 atrakcí, jejichž údržbě se bude přes zimu věnovat.