Dvacítka z nich jsou odsouzenci, kteří se vyhýbají nástupu do vězení. A čtyřicítka dalších je na útěku z různých ústavů a zařízení.
V době úmrtí mohlo být tomuto muži mezi 20 až 30 lety. Byl vysoký 165 až 175 cm, měl hnědé rovné vlasy, velmi špatné, téměř neošetřované zuby. Policie pátrá po jeho totožnosti.
Pohřešovaných, u nichž je důvodná obava o zdraví, je okolo desítky v celém kraji. „Nejdéle pohřešovanou osobou na Vysočině je aktuálně Jan Mašek, narozený 31. října 1953, trvale bytem Vysoké Studnice. Pátrání po něm bylo vyhlášeno už 18. října 1995,“ uvedla krajská policejní mluvčí Dana Čírtková.
Proč už není v databázi také Daniela Němcová, matka dvou dětí z Velkého Beranova, která coby třicetiletá zmizela v roce 1994? (více zde)
„V jejím případě jednak uplynulo od zmizení víc než dvacet let, a navíc byla prohlášená za mrtvou,“ vysvětlila Čírtková.
Jedním dechem však dodává, že to neznamená, že by policie poznatky, které mohou v souvislosti s Němcovou kdykoliv přijít, neprověřila. „Nicméně databáze má svoje daná pravidla,“ doplnila.
Dvě vlády, dva parlamenty
Kolem Pavla Hrůzy, který loni zmizel v Libyii, je aktuálně velké ticho. Ministerstvo zahraničí vydává pouze suchá prohlášení ve smyslu, že případ má prioritu a tvrdě na něm pracují především zpravodajské služby. Bez zmínky, zda se ví, kdo Hrůzu unesl a jestli je naděje, že je naživu. Zarytě mlčí i rodina.
Vyučený kuchař Hrůza je pohřešovaný od loňského března. Pátrá po něm i Interpol. Jako zaměstnanec společnosti VAOS pracoval v neklidné Libyi coby koordinátor stravování pro několik ropných společností.
Tři mrtví bez totožnostiV současné době policisté v Kraji Vysočina stále pátrají po totožnosti tří zemřelých mužů. V březnu roku 1998 byl nalezen neznámý oběšenec u Leštiny u Světlé nad Sázavou na Havlíčkobrodsku. Jednalo se o muže, kterému mohlo být v době nálezu těla mezi 50 až 60 lety, měl Policisté stále pátrají také po totožnosti muže, jehož tělo bylo nalezeno v prosinci 2005 na železniční trati mezi stanicemi Malý Beranov – Luka nad Jihlavou.Zemřel po srážce s vlakem. Bylo mu mezi 40 až 50 lety, měl Neznámou mrtvolu muže, který zemřel násilnou smrtí, vyhrabali divočáci v říjnu 2008 v nedaleko Kožichovic na Třebíčsku. V době úmrtí mohlo být muži mezi 20 až 30 lety, byl vysoký 165 až |
„Proces vyjednávání je dlouhodobý a my ani nevíme, zda opravdu probíhá. Není rozhodující měřítko, jak to dlouho trvá, ale úspěch. Byť pro daného člověka tam a rodinu tady to musí být peklo,“ říká bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes soukromý bezpečnostní poradce Andor Šándor.
Úspěchu při osvobozování uneseného člověka se podřídí všechno kolem. „V Libyi to bude opravdu složitá věc. Země má dvě vlády, dva parlamenty. Jejich autorita nad územím je pochybná. Vždy v té zemi šlo o boj osmnácti kmenů mezi sebou. Neochota podřizovat se je tam velmi silná.“
Šándor prý osobně nezaregistroval, že by se k únosu Pavla Hrůzy někdo oficiálně přihlásil tak, že by s tím seznámil i veřejnost.
„Samozřejmě existují tendence věřit, že to byli Islamisté, ale mohl to být někdo z mezikmenových bojůvek. Důvodem zřejmě mohlo být výkupné. Když dojde k únosu takovéhle osoby, je důležité se dozvědět, kdo ji má. Může se přihlásit rodině, oficiálním orgánům dané země. Pak je potřeba najít kontakt, s kým vyjednávat. Ze strany Libye, která je rozpadlá a bezpečnostně složitá, budou únosci vyjednávat se státem, s Českou republikou,“ popsal obecně obvyklý proces Šándor. Podle něj se bohužel zároveň nedá vyloučit, že je Hrůza po smrti.
Odborníci říkají: Lepší by bylo, kdyby únos řešila rodina
„Navenek jsou signály států, že nechtějí platit výkupné, ovšem předpoklad je takový, že výkupné se platí. Snaha únos zpeněžit je pro uneseného dobře, protože má šanci na přežití. Pokud se do toho stát vloží, vyhrazuje si právo o všem rozhodovat a rodině určuje, co smí a nesmí říct,“ vysvětluje Šándor zatvrzelé mlčení příbuzných Pavla Hrůzy.
„Jsou lidé z mé oblasti, kteří zastávají názor, a já to někdy úplně nerozporuji, že nejhorší, co se vám může přihodit, je, když se do vyjednávání okolo únosu vloží stát. Protože má někdy tendenci víc použít sílu. Třeba při vysvobozování. Není nic překvapivého, že při násilných osvobozováních bývají rukojmí často zabiti,“ podotýká Šándor.
Podle jeho zkušenosti jsou odborníci na tuto oblast, kteří říkají, že je lepší, aby vše řešila rodina. „Je ovšem problém, že rodina nemusí mít dostatek peněz na výkupné. A tím, že věc předá státu, se pak dostává do pozice toho, kdo striktně plní příkazy. Navíc nemá jistotu, že věc dopadne dobře.“
Na druhou Šándor tvrdí, že pokud lidé, jako Pavel Hrůza odjedou do nebezpečné a nestabilní země, musí vědět, že se něco takového může přihodit. „A že pak stát nemusí být vždycky schopen je z té šlamastyky dostat. Něco jiného je, pokud jsou unesení lidé původně do takové země vysláni státem. Což ale nebyl případ pana Hrůzy,“ dodal.
