Sobota 23. ledna 2021, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 23. ledna 2021 Zdeněk

Doutníky jsou zatím jen koníček, říká muž, který rozjel byznys v Karibiku

  9:37
Coby elektrikář havlíčkobrodského podniku jezdil do práce na mopedu. Na území USA se Milan Prchal z Macourova vypracoval v úspěšného podnikatele, jehož byznys je rozkročený na obou amerických kontinentech a také jednom karibském ostrově. Vlastní stavební a developerskou firmu i podnik na výrobu doutníků.

Milan Prchal pochází z malé vesnice u Přibyslavi. Když se vydal za prací do světa, bylo mu osmadvacet let. Poprvé zpátky domů se podíval až po osmi letech, teď se vrací dvakrát ročně. | foto: Jiří Bárta, 5plus2.cz

Před více než třiadvaceti lety se Milan Prchal z Macourova u Přibyslavi vydal do světa. Z vyučeného elektromechanika, který znal základy angličtiny, vyrostl ve Spojených státech amerických během dvaceti let úspěšný self-made man.

Ve státě New York vybudoval stavební firmu, která nyní zaměstnává kolem stovky lidí. Ovšem zalíbilo se mu také v Peru a hlavně v Dominikánské republice, kde nedávno otevřel novou továrnu na výrobu doutníků.

Proč jste tehdy v roce 1996 odletěl do Ameriky? Neměl jste práci?
Měl, v havlíčkobrodském Zetoru, ale už začínala vlna propouštění. Byl jsem tam nejdřív jako elektrikář, jsem totiž vyučený elektromechanik pro stroje a zařízení, po zaškolení jsem přešel na podnikovou čističku. Dohromady jsem v Zetoru strávil asi dvanáct let. Když se snižovaly stavy, byl jsem jeden z nejmladších a nechtěl jsem, aby vyhazovali někoho před důchodem. A jelikož jsem uvažoval o práci v cizině, tak jsem šel sám.

Měl jste tehdy v Americe nějakého známého?
Odletěl jsem se svým kamarádem Láďou Velehradským. Jemu tehdy bylo asi pětačtyřicet let, mně osmadvacet. Dostali jsme vízum, ale museli jsme mít peníze, na to jsem si dokonce vzal doma půjčku. Zrovna mě po příletu kontrolovali, jestli mám dost financí. Můj ručitel v Česku, kolega z práce, měl hrozný strach, volal mi pořád, jestli jsem živý.

Milan Prchal

  • Dvaapadesátiletý českoamerický podnikatel pochází z Macourova (místní části Žižkova Pole) na Havlíčkobrodsku. Je svobodný.
  • Začínal jako elektrikář v havlíčkobrodském Zetoru, v roce 1996 se rozhodl odejít do Spojených států amerických.
  • Postupně se prosadil ve stavebnictví, se svým peruánským společníkem Juanem Paredesem napůl vlastní firmu New York Stucco & General Construction. Nyní má kolem stovky zaměstnanců, patří ve svém oboru k největším ve státech Connecticut a New York.
  • Jejich firma se specializuje na obálku budov - fasády, okna, dveře, kompletní zavření a zateplení budov. „Ještě jsme k tomu nově přibrali recyklaci použitého polystyrenu, pořídili jsme si na to speciální mašinu,“ říká Prchal.
  • Kancelář má v Ossiningu, poblíž známé věznice Sing Sing, ve státě New York. Spoluvlastní také developerskou firmu v peruánském hlavním městě Limě.
  • V Dominikánské republice spoluvlastní firmu M&L Cigars, která nedávno otevřela novou továrnu s produkcí kolem 500 tisíc ručně vyráběných doutníků měsíčně.
  • Některé prstýnky na jeho doutníky se tisknou v jedné žďárské firmě.
  • Prchalova továrna patří mezi největší výrobce v proslulé oblasti Tamboril.

Jak jste za mořem začínali?
Měli jsme kontakt na známého v Pensacole na Floridě. Doma jsem chodil dva roky na angličtinu, pár slov jsem znal. Samozřejmě, když na mě spustili na letišti, rozuměl jsem každé páté slovo.

První dojem z Ameriky?
Vzpomínám si, jak jsem byl zmrzlý z klimatizace v autobusu, kterým jsme cestovali. Vedle Ládi seděl starý indián, který na něm začal usínat, Láďa neměl kam uhnout (směje se). A když jsme vystoupili na Floridě, říkali jsme si, že tam nemůžeme dělat, protože bylo strašné vedro. První práci jsme získali v hotelu Marriott ve Fairhope v Alabamě, který zahrnoval velký resort s restauracemi a marinou. Zrovna slavili 150. výročí založení a potřebovali hodně lidí. Začínal jsem jako pomocný číšník neboli busboy, což je těžká práce. Zůstal jsem necelý rok a lítal po place. Pak jsme se na ně vykašlali.

Proč?
Nechovali se k nám férově, hlavně moje šéfová. Zaměstnavatel nám po zátahu policajtů odmítl zaplatit. Všichni, kteří tam byli načerno, se totiž začali bát a utekli. My jsme však měli i sociální pojištění. Šéf ovšem hledal záminku, aby nám nemusel zaplatit. Naštěstí jsem dostával dýška, takže jsem nějaké peníze měl našetřené.

Kam jste se vrhli pak?
Než jsme si našli další práci, udělali jsme si dovolenou. Všimli jsme si poutače, že hledají dělníky na stavbu chemičky Mitsubishi na polysilikony, chtěli experty na systém „habel“. Přijeli jsme na místo, parkoviště tam bylo velké jako celý Havlíčkův Brod. Trošku drze jsme řekli, že s tím máme zkušenosti. Vzali nás, měli jsme zadělávat obrovské díry v panelech na budově před další úpravou. Vyfasovali jsme holínky, přilby, černé brýle, dělal jsem ve velkém teple na výsuvných žebřících. Ze třiceti si nás nakonec nechali čtyři, viděli totiž, kdo toho kolik zvládl.

Polepšil jste si?
Manažer stavební firmy se mě po nějakém čase ptal, jestli bych u firmy zůstal dál a cestoval s nimi po celém východním pobřeží. Ale chtěli jen mě, ne mého parťáka. To jsem jim odmítl, nakonec nás ale vzali oba. Pracovali jsme od Michiganu po Floridu, například jsme dělali i novou budovu v areálu Georgia Tech v Atlantě. Po chvíli jsme se dostali do Baltimoru, kde jsme s Láďou a dalším pomocníkem předělávali hotel. Postupně jsem se vypracoval, pod námi dělalo třicet Mexičanů.

V té době jste asi procestoval půl Ameriky, že?
Znal jsem každou dálnici. (směje se) Ale samozřejmě i města. Třeba v Memphisu, kde jsme stavěli stáčírnu Coca-Coly, je každý rok velký festival grilování. Celá Amerika vedle řeky Mississippi soutěžila, kdo umí líp barbecue.

Kdy jste se poprvé podíval zpátky domů?
Až po osmi letech! Pořád bylo co dělat. Nejdřív jsme stavěli veřejné stavby jako školy. Také kostel v Carolině, který jsme vyztužili na poslední chvíli před blížícím se hurikánem.

Fotogalerie

Vybavíte si, co jste dělal 11. září 2001 při teroristickém útoku v New Yorku?
Řídil jsem přes vysílačku jeřábníky a je dost možné, že jsem některé z unesených letadel viděl. Stavěli jsme tehdy obrovský dům jednomu bankéři v Greenwichi v Connecticutu, kudy vedl letecký koridor z Bostonu (tam dvě unesená letadla startovala - pozn. red.). Ten bankéř se rozešel ve zlém s majitelem stavební firmy a požádal mě, zda jeho dům dostavím. To byl takový mezník, asi nejdůležitější rozhodnutí. Z firmy jsem nakonec odešel: majitel byl sice výborný inženýr, ale špatný manažer. Bankéřův dům jsme pak dostavovali ještě dva roky. Z našetřených peněz jsem začal nakupovat svoje vlastní stroje.

Jak se vám dařilo?
Měl jsem dobré kontakty, jeden kamarád mi začal dohazovat první stavby. První dům na klíč jsme stavěli pro spisovatele a pilota Dennise Clancyho. Náš vůbec první samostatný dům jsme stavěli v městečku Milan, to je symbolické. V začátku jsem měl čtyři až šest kluků, z Uruguaye, Ekvádoru a Peru, dělal jsem na stavbách s nimi. Jedním z vůbec prvních byl Juan Paredes, můj současný obchodní partner. Spojili jsme se v krizi, a tak vzniklo New York Stucco. Nejdřív jsme měli každý svoji malou firmu a menší kšefty. V krizi jsme obchodovali se stavebními stroji, které jsem nakupoval v dražbách ve Spojených státech. Díky pomoci investora jsem je pak prodával v Jižní Americe.

Kdy vás zaujala Dominikánská republika?
Asi v roce 2005 jsem poprvé letěl na dovolenou, můj obchodní partner měl z Dominikány přítelkyni. Pořád jen makáš, pojeď na dovolenou, říkal mi. Asi napočtvrté jsem se nechal přesvědčit, aspoň na čtyři dny. Pak jsem tam začal létat častěji, líbilo se mi tam. Je to jen o kousek dál než na Floridu. Byl jsem tenkrát ubytovaný nad fabrikou na doutníky. Ty se tam dělají na každém rohu, v každé garáži. V jedné kavárničce tam pracoval jistý Felix, kterému jsem začal říkat Diablo - Ďábel. Už mu to zůstalo a podle jeho přezdívky jsem dokonce později nazval svoje první doutníky. S Láďou Velehradským, se kterým jsem v Americe začínal a který se po čase vrátil domů, jsme začali spřádat plány, že to zkusíme s tabákem. Já seženu doutníky díky svým kontaktům, on je bude prodávat v Česku.

Takže vaše vášeň pro doutníky vznikla takhle nenápadně?
Ano, ale byl to zlom. Nejdřív jsem začal nakupovat u různých výrobců.

A svoji vlastní značku jste začal vyrábět kdy?
To přišlo až se Silvestrem Nunezem, kterého jsem znal asi od roku 2005. Jedna krásná dívka mě seznámila právě s ním, v té době už dělal ve fabrice na doutníky. Nepohodl se tam, spolu jsme začali dělat svoji značku M&L Cigars Tabacalera Don Dinero. Přibrali jsme nedávno ještě třetího společníka, experta na tabák Horacia, se kterým ale spolupracujeme už dlouho. Nejdřív jsme koupili jednu budovu pekárny a začali balit doutníky. Přicházeli jsme s novými a novými značkami, až jsme se rozhodli postavit novou fabriku. Tu jsme otevřeli před dvěma měsíci. Je to ruční výroba, ale pořídíme také dvě mašiny na malé doutníčky, které je mnohem efektivnější vyrábět na mašinách.

Kolik toho vyprodukujete?
V „pekárně“ jsme měli kapacitu sto tisíc doutníků za měsíc, teď budeme mít 500 tisíc. To mluvím jen o ruční výrobě. Plus mašina zvládne osm tisíc malých doutníků za směnu. Naše fabrika je druhá největší v Tamborilu, kterému se říká světové hlavní město doutníků. Na příjezdu do města je dokonce brána s tímto nápisem. A nepřehání. Jinak jsou na ostrově mnohem větší výrobci, ale většinou dělají jen doutníčky.

Jak si vedete ve srovnání s Kubou, jinou doutníkovou velmocí?
Dominikána jasně vyhrává. Na Kubu je uvaleno embargo, ale Kubáncům také dochází kvalitní tabák, těží hlavně ze své značky. Když se podíváte na kubánský a dominikánský tabák, vidíte ten rozdíl. Někteří se mě ptali, proč jsem neinvestoval právě na Kubě. Ale proč bych to dělal? Nedávalo by to smysl.

Kolik tabáku máte ze svých plantáží a kolik ho musíte nakupovat?
Momentálně většinu kupujeme. Silvestrova rodina, táta i bratr, pěstovali tabák a mají obrovské pozemky. Pro naši potřebu bude sloužit tak deset procent plochy. Je to oblast, která má skvělé podmínky, roste tam silný tabák. Výhoda je, že tam téměř neprší, déšť totiž dokáže listy zničit. Rostliny se zavlažují ke kořenům čistou vodou z řeky. Ve druhém patře fabriky chceme připravovat samotný tabák a prodávat ho jiným firmám. Plánujeme zkusit produkovat také dýmkový a cigaretový tabák.

Jak dlouho vůbec rostlině trvá, než vyroste?
Od zasetí do sklizně čtyři až pět měsíců, je to jednoletka, pěstitelé plochy střídají, je to tak podstatně lepší.

Umíte sám balit doutníky?
Zkoušel jsem to, nedopadlo to moc dobře, ale dalo se to kouřit. Ovšem designově se nepovedl. (směje se) Know-how Dominikánců se dědí z generace na generaci. Když se to chcete pořádně naučit, trvá to dlouho.

Proslulý je také dominikánský rum. Na jeho výrobu zálusk nemáte?
Na rum ne, to je zbytečně složité. Ale začínáme dělat kávu a kakao. Na úplně jiných pozemcích, víc v horách a divočině, kde jsou příhodné podmínky.

Co vás víc baví: požitkářský byznys na Dominikáně, nebo stavby v Americe?
Stavebnictví dělám kvůli živobytí, doutníky jsou pořád zatím jen koníček, než se to pořádně rozjede. Ale letos už budu mít kromě svého kamaráda Ládi ještě jednoho prodejce pro západoevropské země.

Naučil jste už sousedy v Macourově kouřit doutníky a pít karibský rum místo tuzemáku?
Některé ano (směje se). V létě jsme udělali pro vesnici takový malý festival, kde hrálo několik kapel, plánujeme další ročník. Řekl jsem si, že bychom z toho mohli udělat každou první sobotu v srpnu takovou tradici. Na Macourov mám skvělé vzpomínky: na mopedu Stadion jsem jezdíval do Brodu do práce, pili jsme pivo a pekli berany a prasata v mlíkárně pod kopcem. Byla to tady sranda, ale jsem rád, že jsem zvedl kotvy.

Jaké máte další plány?
Připravuji se na to, že bych se pomalu ze stavebnictví stáhl. I když mi dříve horko na Floridě vadilo, zimu bych rád trávil v Dominikánské republice. Od jara do podzimu bych střídal New York a Česko. Většinou jezdím po stavbách, do kanceláře se dostanu tak jednou za dva dny.

Jak se podle vás za ty roky, co žijete za mořem, Amerika proměnila?
Mění se neustále, například se tam strašně rychle staví. Obzvláště ve srovnání s Českem. V Americe by asi koukali, jak se tady staví dálnice… Lidé jsou tam kamarádští, ale když se začne mluvit o politice, může se to naráz změnit. S některými se proto o politice bavit nemůžu, jinak bychom už kamarádi nebyli.

Autor:

Jarní prázdniny

Týdenní jsou na základních a středních školách rozloženy v termínech od 1. února do 14. března. Přinášíme úplný přehled prázdninových termínů podle okresů. Jednodenní pololetní prázdniny jsou v pátek 29. ledna.

  • Nejčtenější

Ostřílený pirát silnic se po D1 řítil dvoustovkou, hrozí mu další zákaz

Téměř dvousetkilometrovou rychlostí se v úterý odpoledne řítil po D1 na Vysočině řidič luxusního mercedesu. Přistihla...

Otužilec překonal světový rekord v půlmaratonu. Polonahý, bos a na sněhu

Padesátiletý otužilec a učitel duchovních nauk Josef Šálek z jihočeských Vodňan v neděli v Pelhřimově vytvořil nový...

Plánovaná cyklostezka „odnikud nikam“ by měla začínat uprostřed lesa

Dlouhých patnáct let to trvalo, než Chotěboř konečně uspěla. Po nekonečných jednáních s armádou a několika ministerstvy...

Nákladní auta slisovala osobák, řidička jako zázrakem vyvázla s oděrkami

Hrozivě vypadající dopravní nehoda se ráno stala u Zvonějova na hlavním tahu z Havlíčkova Brodu do Jihlavy. Dvě...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Subtropický ráj na Vysočině. Mezi kopci rostou pomeranče i mandarinky

Premium Jeho skleníky jsou nyní zasypané sněhem. V nich se však ukrývá subtropický ráj, jaký se v Česku u soukromých pěstitelů...

Poslali jste životopis a marně čekáte na reakci. Proč jiným odpovědí, ale vám ne

Premium Jak žádají o práci bílé límečky a jak ty modré? Na koho nasazují personalisté robota? A proč se zájemcům o práci z...

Malý stěhovák pro rodinu. Měřili jsme, který kombík je ten nejlepší

Premium Ve velkém testu jsme srovnali tři kompaktní kombíky, které mohou být alternativou populární octavie. Navíc nejsou tak...

Jak bude za času Vodnáře? Býci se dočkají lásky, dařit se bude Pannám

Premium Vládu na nebi si jednotlivá znamení zvěrokruhu předávají podle toho, jak do nich vstupuje Slunce, což bývá vždy kolem...

  • Další z rubriky

Vystavení neobvyklého Kosinkova dědictví připomíná nekonečný příběh

Vedení Žďáru nad Sázavou představilo záměr, jak naloží s takzvaným Kosinkovým dědictvím. Jde o značný počet obrazů,...

Studium herectví musel přerušit, komunistický režim ho poslal kopat uhlí

Nejznámější rolí herce Aloise Liškutína byl chalupář Kos v komedii Na samotě u lesa, jenž si najal zedníka Lorence,...

Otepluje se a led na rybnících taje. Opatrně, radí strážníci i záchranáři

Stačilo pár dní mrazů a bruslaři houfně vyjeli na zamrzlé vodní plochy na Vysočině. Na některých rybnících bruslily i...

Kde žijí krajští radní, tam se daří. Výhod se může dočkat Jihlava i Telč

Město či region, odkud pocházejí radní Kraje Vysočina, vzkvétají. Už několikrát v minulosti se tento trend potvrdil....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Vytetovaná sexuální instrukce zaráží i mého gynekologa, líčila dívka

Nesedí k ní, ale onen vulgární sexuální povel má na podbřišku opravdu vytetovaný. Vznikl jako rozpustilá, hrdá,...

Analytik: Evropa byla od blackoutu setiny. Bez ČR by to Rakousko nezvládlo

8. leden 2021 se mohl stát skutečným „černým dnem”. Evropě totiž hrozil blackout, tedy masivní výpadek dodávek...

Dalibor Janda leží ve vážném stavu v nemocnici na koronární jednotce

Dalibor Janda (67) byl hospitalizován v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Zpěvák leží ve vážném stavu na...

Žiji s manželem v polyamorii. Jen o sex nejde, říká Těžká z dokumentu V síti

Terezu Těžkou (25) znají diváci jako jednu z hlavních představitelek náctiletých dívek v dokumentu o sexuálních...

Hráč vytvořil v Minecraftu Everest v měřítku 1:1, na vrchol lezl čtyři hodiny

S využitím skutečných geografických dat vytvořil streamer G0ularte virtuální kopii nejvyšší hory na Zemi a poté vylezl...