Být doba před třiceti lety, období kolem Velikonoc by se odbývala převážně v duchu bujarého popíjení, pár babiček by ze zvyku zašlo do kostela, ale křesťanský akcent by se tolik nezdůrazňoval.
Schylovalo by se k oslavám kulatých dubnových narozenin Vladimíra Iljiče Lenina. Všude by se povinně oprašovaly sochy a busty tohoto komunisty, pionýři by nacvičovali stokrát omílané verše.
Ta doba už je dávno pryč a s ní i různé podobizny Stalina, Lenina, Gottwalda či Klimenta, které obývaly veřejný prostor.
Kde dnes jsou?
Zlomek těch, které „zdobily“ kanceláře výborů komunistické strany či prostranství, spravuje Muzeum Vysočiny Třebíč. V depozitáři ve Šmeralově rodném domě v Cyrilometodějské ulici jsou na nádvoří na podstavci v bronzu vyvedení předválečný levicový politik a novinář Bohumír Šmeral a poválečný exministr průmyslu Gustav Kliment.
Nadživotního Svobodu do bronzu už nikdo neodlil
Uvnitř pak - tam, kde tisíce Třebíčanů za socialismu slavnostně přebírali červený zápisníček s názvem občanský průkaz - je před deštěm a vlhkem schovaná sádrová podobizna někdejšího prezidenta socialistického Československa Ludvíka Svobody v nadživotní velikosti. Do bronzu už ji nikdo neodlil.
„Jejím autorem je sochař Jan Habarta, vznikla v roce 1987, pak stála v Hroznatíně v rodném domě Ludvíka Svobody v jeho památníku. V roce 2003 byla socha převezena do našeho třebíčského depozitáře“ vysvětlila kurátorka výtvarných sbírek muzea Lucie Pálková.
Zajímavé je zastavit se u sochaře, který Svobodu vypodobnil. Jan Habarta měl jako kunovický rodák v počátku své kariéry, tedy ve 40. letech minulého století, potřebné mecenáše. Rodinu Abrhámových, kteří v Kunovicích vlastnili cihelnu. Tehdy mu coby nadějnému umělci poskytli ateliér a byt a mladý Habarta mimo jiné vytvořil plastiku Pískající chlapec. Neztvárnil nikoho jiného než dnešní českou filmovou hvězdu Josefa Abrháma s jeho tehdy typickou grimasou. Malý Josef si totiž pořád pískal.
Oblíbený rituál - cestou z čaje políbit Klimenta
Ale vraťme se už zase na nádvoří depozitáře muzea v třebíčské Cyrilometodějské ulici. Stojí tam ještě jedna socha od Habarty, tentokrát bronzový Šmeral. Ten míval své místo před „Gagarinkou“, dnešní základní školou v Benešově ulici v Třebíči. Nyní v tom místě po Šmeralovi stojí dům s lékárnou.
Jeho soused v depozitu - předválečný třebíčský starosta, posléze poslanec a po roce 1948 ministr průmyslu Gustav Kliment - původně stál na prostranství v Borovině.
Když se režimu znelíbilo jméno Baťa, dostala znárodněná fabrika na boty v Třebíči přídomek právě po Klimentovi. Bronzová skulptura od roku 1974 trůnila před stejnojmenným závodním klubem, kde bývaly mimo jiné oblíbené taneční večírky - čaje.
„V Třebíči koloval tehdy populární drb, že Husák nenáviděl Klimenta, proto nepřijel na odhalování. Co je na tom pravdy, nevím. Každopádně naši ‚fans‘, když odcházeli z čajů, mívali rituál: po cestě domů políbili Klimenta,“ vzpomíná třebíčský hudebník Pavel Hlaváč.
Socha autorů Miroslava Pangráce a Františka Radvana v roce 1992 bez velkých emocí putovala do depozitu v Cyrilometodějské ulici. Stojí tam i s přimalovanou rudou hvězdou a vyznamenáním. Kdo malůvky dělal, to se neví.
Nečekané vztahy mezi plastikami? Jen náhoda kvůli místu
Druhý depozitář je v Kosmákově ulici. Tady na první pohled příchozího zaujme kontext uložených věcí. Mají tu v nejzazší místnosti na polici v rohu vyskládáno několik sádrových glazovaných bust Lenina, Stalina či Gottwalda. Nad nimi je patro s posmrtnými maskami rodičů rodáka z Biskoupek, básníka Vítězslava Nezvala.
Na vše shlíží ze zdi obří Kristus na kříži. Tyto busty pocházejí z Moravských Budějovic, do muzea se dostaly počátkem 90. let. Jsou tu jako doklad doby, zájem o ně dosud nikdo zvenčí neměl.
„Nečekané vztahy, které se mezi sbírkovými předměty utvořily, vznikly náhodně, především z prostorových důvodů,“ podotkla kurátorka třebíčského muzea Lucie Pálková.
