Na hnojišti se kronika neocitla náhodou. V kozím chlívku ležela od roku 1940. Tatínek Václava Flesara ji tady schoval před nacisty.
Autorem originálních zápisků byl Václavův dědeček Moric Flesar. Ten je coby úředník vytvořil ve své kanceláři v letech 1915-20 na základě dobových dokumentů na tehdy poměrně vzácném psacím stroji. Zemřel v sedmdesáti letech v roce 1929.
Dědeček byl levobočkem knížete
Právě jeho bohaté životní zážitky patří v knize k těm nejčtivějším. Byl totiž "levobočkem" knížete Eduarda Collalto z Brtnice a jeho komorné Františky.
I když jeho otec - hrabě zemřel, když mu byly teprve tři roky, zanechal mu věno několik tisíc zlatých, za něž se mu dostalo vzdělání ve Vídni a v Salzburku. Poté celý život spravoval rodinný majetek Collaltů.
"Ze zámku ho někdy v jeho dvaceti letech vyhnali, protože si nevzal majetnou dámu z rodu Šporků. Což chápu. Bylo jí totiž 52 let. Pak odmítl i princeznu Aglaju z rodu Auersperků. Ta sice byla hezká, ale bylo jí jen čtrnáct. Později toho také litoval, když si vzala hraběte Kinského, a až do její smrti s ní pak udržoval intenzivní kontakty.
Na truc si vzal chudobnou ženu. Měli spolu devět dětí
Nakonec si na truc vrchnosti vzal hezkou, mladou, ale chudobnou manželku Kateřinu z Brzkova u Polné a měli spolu devět dětí, mezi nimi i mého tatínka," zmiňuje autor přepisu.
Kronika nazvaná příznačně Kořeny věků popisuje v letopočtech život rodu Flesarů od roku 1423 až po rok 1923. Nezkompletovat události až do současnosti byl záměr.
"Nechtěl jsem psát o těch, co ještě žijí. Možná by se jim to nelíbilo," vysvětluje autor.
Jeho předkové přišli na Žďársko pravděpodobně z Itálie někdy po roce 1380. Zápisy do rodinné kroniky začali pořizovat po roce 1420. Ne všechny se ale dochovaly.
"Psali o rodinných událostech, kdo si koho vzal, kdy umřel, ale i o tehdejší době. O robotě, náboženství, válkách, nebo zprávy, co se kde událo. Podle historických pramenů to hlavní souhlasí. Nejde ale o dokument doby, jsou to rodové zápisy, a jestli je to všechno pravda, nevím a ani to netvrdím," podotýká Václav Flesar.
Při pročítání dědečkových strojopisů před ním ožívaly příběhy a tehdejší nelehký život. "Zaujal mě například ten náboženský. Moji předkové byli hlavně nekatolíci a tíhnuli spíše k husitství. Až po rekatolizaci jich většina pod tlakem přistoupila na katolictví," zmiňuje Flesar.
Po porodu na pole. Ženy to neměly lehké, ukazuje kniha
Toho zaujal také popis robot spojený s útlakem vrchnosti. "Vrchnost byla stejně jako všichni špatná, ale i dobrá. Nejhorší ale byla nerovnoprávnost žen ve společnosti. Žena byla součástí majetku manžela, musela se sama starat o celou rodinu a ještě robotovat. Vrchnost neměla slitování, takže ženy prakticky druhý den po porodu musely zpátky na pole," popisuje kronikář.
Zápisy zachycují i válečné doby a popisují charaktery armád, které se na území v té době pohybovaly. Zajímavý je i popis toho, co lidé tehdy jedli, jaké pěstovali plodiny, jak se oblékali, nebo jaké používali nástroje.
"Průměrný věk v rodině byl mezi čtyřiceti a padesáti lety. V rodině bývalo kolem deseti patnácti dětí, asi polovina ale do pěti let zemřela na podvýživu. Umíralo se na dnes zcela banální nemoci, i rýma byla smrtelná," říká Flesar.
Životní úroveň Flesarů podobně jako jiných prostých rodin se zvedla s pěstováním brambor, které pomohly zažehnat hladomor. "Bylo víc jídla a už se pak tolik neumíralo," míní autor.
Vyučeného keramika, který se po dodělání maturity živil jako vychovatel a v důchodu jako restaurátor a malíř, zaujaly i charaktery členů rodiny. "Když to porovnám s dneškem, tak lidé tehdy byli skromnější i upřímnější a tolik si nezáviděli majetky. Asi se měli i radši. Můj strýc byl například bohatý sedlák a otec měl jen zlomek toho co on, ale nezáviděli si to. Rodina byla víc pospolitá, víc si hráli, bavili se tím, co sami vytvářeli," uzavírá rodinný historik.
Doufá, že v dopsání posledních sto let historie rodu budou v budoucnu pokračovat jeho potomci. Má tři dcery a syna.
