Před dvaceti lety se nechal přemluvit od kamaráda, aby si k němu občas zašel vyzkoušet bojové umění. Oba však byli v tomto oboru úplnými amatéry, takže se brzy začali poohlížet po někom, kdo by jim thajbox přiblížil podstatně víc.
„A objevili jsme Karla Kaisera, který ho tehdy v Brně trénoval. Tak jsme za ním začali s kamarádem dojíždět,“ vzpomíná na své úplné začátky osmačtyřicetiletý třebíčský rodák Petr Ottich, který se postupem času vypracoval až na post prezidenta asociace českého thajboxu.
Po jak dlouhé době jste založil třebíčský Thai-Box Devils?
Do Brna jsem nakonec jezdil za Karlem zhruba nějaké dva roky. Dohodli jsme se, že mi zpočátku pomůže a já pak povedu v Třebíči svůj vlastní klub. Oficiálně se to povedlo v roce 2001. Do té doby jsem si ale musel udělat trenéra druhé třídy.
Byl od začátku o thajbox v Třebíči zájem?
Na to je trochu složitější odpověď. Zájemců bylo dost, jenže z přihlášeného počtu vždycky zůstalo tak deset procent. A tak je to v podstatě pořád. Thajbox totiž hodně bolí. Není to bojové umění, kde se vedou údery jenom jako nebo do prázdna. Tohle je plně kontaktní sport.
Vás také bolel, nebo máte dostatečně posunutý práh bolesti?
Jasně, že bolel. Ale jak říkáte, velkou devízou je, když máte práh bolesti jinde. Oni u tohoto sportu vydrží i lidé, kteří ho nemají zas tak daleko, ale prostě dokážou přestát bolest. Většina ovšem po dvou až třech měsících skončí.
A ty, co vydrží, pak nesrazí ani rýma či kašel? Zlé jazyky přece tvrdí, že u chlapů jde o vůbec nejhorší nemoci...
(usmívá se) A v případě thajboxu je to dokonce velká pravda. Já kdysi hrával hokej a v něm, když má jeden hráč rýmu, tak se to na ledě ztratí, protože jsou tam další. Jenže při thajboxu si nikdo netroufne nastoupit do ringu, pokud se necítí připraven na sto deset procent. Když máte rýmu, nemůžete dýchat a to je konec. Nejhorší, co může chlapa potkat, je, když dostane pořádný nářez.
O to větší motivaci by měl potom při odvetě. Nebo ne?
Kdepak, v thajboxu určitě ne. Jak jednou s někým prohrajete, jste bitá, tak už se s ním podruhé potkat nechcete. V tom je obrovský rozdíl například oproti tenisu nebo ping-pongu.
Pojďme tedy zpátky k vám. Jste trenér, manažer a teď i šéf České Muay Thai Asociace. Dá se tohle všechno stíhat?
Je to zápřah. A nejvíc to odnáší rodina. Jde o práci na plný úvazek. Toho papírování kolem je strašně moc. Navíc všechna ta setkání, semináře, mítinky... Jsem rád, že vůbec stihnu třikrát do týdne vést tréninky v Třebíči. Zvlášť když jsme zařadili i thajský box pro děti.
Vaše dcery na něj také chodí?
Samozřejmě, obě. Jak ta jedenáctiletá, tak i devítiletá. Nejsem pro, aby jezdily na zápasy, ale mají to jako sebeobranu. Aspoň se pak nebudeme muset bát je někam pustit.
Takže vaše manželka s tím neměla problém?
Ne, protože ona chodí na tréninky taky. (směje se) Začala s thajboxem v roce 1996 se mnou. Vlastně se dá říct, že v rámci našeho mladického chození jsme spolu objížděli turnaje po Evropě.
Já už se lekla, že řeknete, že jste spolu v rámci mladického chození bojovali...
(směje se) To určitě ne, my jsme úplně v pohodě.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Jak byste sám sebe charakterizoval? Jste spíš cholerik, nebo kliďas?
To je těžké říct. Jsem hodně impulzivní, ale hned se zase dokážu zklidnit. Moje rozčilení nikdy netrvá dlouho. Právě i trénink je k tomu, aby se člověk vybil. Pak už nemáte potřebu to zkoušet jinde. (usmívá se)
Vy se asi taky nebojíte jít někde v noci po ulici...
(usmívá se) Ne, to se opravdu nebojím. Ale konflikty určitě nevyhledávám. Myslím, že kdyby k něčemu došlo, raději bych asi odešel. Dnes nemají nějaké rvačky smysl.
Hodně jste toho s thajboxem určitě také procestoval. Dá se říct, kde se vám líbilo nejvíc?
Rozhodně v Thajsku, to je pro mě země zaslíbená. Byl jsem tam už šestkrát, a nejen že na vás kouká thajbox úplně odevšad, ale celkově tam žijí úžasní lidé. S takovou vstřícností a ochotou se setkáte málokde na světě.
Když už jsme u světa, jak je na tom český thajbox v porovnání s konkurencí?
Ještě před šesti lety, kdy jsem přebíral post prezidenta asociace, byla naše úroveň mizerná. V posledních letech jde ale rapidně nahoru. Důkazem je třeba i titul mistra Evropy, který Jakub Klauda získal před měsícem v Chorvatsku.
A vy osobně jste také dosáhl nějakého cenného úspěchu?
Já začínal s thajboxem, když mi bylo osmadvacet let, takže nějaký zápas jsem si taky vyzkoušel. Nikdy to ale nebylo na výsledky, o kterých by se mělo psát. Už jsem byl prostě starý.
