Štístko Křížek: Až po letech nám došlo, že další Nagano už být nemusí

Bývalý sportovní masér a kustod Pavel Křížek si v dalším díle olympijských vzpomínek z Vysočiny pochvaluje tři generace hokejistů, které potkal v národním týmu. A na dálku i poblahopřál k padesátinám Jaromíru Jágrovi.

Od Innsbrucku 1976 do Salt Lake City 2002. Tak dlouhou cestu ušel s hokejovým národním týmem na olympijských turnajích sportovní masér a kustod Pavel Křížek.

Muž, kterému se přezdívá Štístko, se tak mimo jiné podílel na jedné zlaté (1998 – Nagano), dvou stříbrných (1976 – Innsbruck, 1984 – Sarajevo) a jedné bronzové (1992 – Albertville) medaili.

„Osm olympiád, 26 let celkově. To jsou hrozná čísla,“ usmívá se Křížek. „Ale jinak to bylo štěstí. Zažil jsem tři generace: situace, kdy se z hráče stal trenér a později i funkcionář. A mě si tam stále nechávali.“

Pavel Křížek

• Bývalý sportovní masér a kustod se narodil v 31. března 1947 v Zákupech u České Lípy.
• Hokejové Dukle Jihlava mezi lety 1967 až 1991 pomohl k zisku všech jejích 12 mistrovských titulů, nejvyšší hokejovou soutěž později vyhrál také s Olomoucí (1994), dvakrát se Vsetínem (1998 a 1999) a Spartou Praha (2000 a 2002).
• S národním týmem se v letech 1976–2002 účastnil osmi olympijských turnajů, v roce 1998 se podílel na prvenství při zlatém „turnaji století“ v japonském Naganu.
• V osmi případech s hokejovou reprezentací slavil titul mistrů světa. 
• Aktivní masérskou kariéru končil u fotbalistů FC Vysočina, jimž v roce 2012 pomohl k postupu do nejvyšší domácí soutěže.

Říká se, že nezapomenutelná je první olympiáda. Jaká byla?
Vzpomínám na krizové momenty. V Innsbrucku nám omarodilo mužstvo, hráči se střídali s vysokými horečkami. Třeba pět z nich hrálo s teplotou. Nedostali to asi čtyři lidi: Chalupa, Šťastný, Martinec a já. Takže jsme jen po pokojích roznášeli čaje a paraleny.

To asi nebyla zrovna jednoduchá situace.
Nejhorší na tom bylo, že Rusové měli vždy v osm ráno rozcvičku. My na ně koukali z okna, počítali je a jich bylo vždycky stejně – dvacet. Pak si ale doktor nechal z Prahy poslat speciální prášky na chřipku, situace se uklidnila a my skončili druzí. To nebylo špatné.

Druzí jste skončili také na olympiádě v Sarajevu o osm let později. Ale při Turnaji století v japonském Naganu 1998 už to vyšlo: nikdo lepší se nenašel.
To je ten největší a nezapomenutelný zážitek. Přitom, abych pravdu řekl, tak nám to po Naganu vůbec nedošlo. Další dva tři roky se vůbec nemluvilo o nějakém velikánském úspěchu. Až teprve po letech nám zpětně došlo, že už žádné podobné Nagano ani nemusí být.

Český hokej už dlouho čeká na medaili nejen z olympijských her, ale také z mistrovství světa. Jak to vnímáte?
Hlavně je to o hráčích. Já měl štěstí, že jsem zažil hodně dobrou generaci, tu nejlepší. S nimi jsem mohl to všechno prožít. Teď jsou ale ti kluci, kteří hrají v NHL, taky velmi dobří. Špičkoví hráči. Jenom je dát dobře dohromady. A já věřím, že to zase přijde.

Už jste zmiňoval, že jste měl s reprezentací štěstí na super hráče. Na koho z nich nejraději vzpomínáte?
Hlavně na dukláky. Zaprvé jich bylo hodně, zadruhé jsem s řadou z nich v Jihlavě narukoval a pak jsme spolu prožili první tituly. Zajímavé bylo potkat i děti jednotlivých hráčů, ať to byl syn Franty Výborného David, oba synové Franty Kaberleho nebo Patrik Augusta, syn Pepíka Augusty, který se k nám později dokonce přiženil do rodiny. (usmívá se)

Během tří desítek let u hokejové reprezentace jste asi na vlastní oči mohl sledovat, jak se tento sport a jeho zázemí mění.
To máte pravdu. Vzpomínám na dobu, kdy nějaké rozcvičky před tréninkem nebo zápasem nebývaly. Hráči přišli, dokouřili a šli na to. Pak se Hlinka, Bubla a další kluci dostali do Kanady. A když se vrátili do národního mužstva, říkali jsme si, kde jsou. Začali jsme je hledat a našli jsme je, jak se v chodbě rozcvičovali a protahovali. Říkali jsme jim: snad si nic neuděláte. A oni, že se to musí, že to jinak nejde. (usmívá se). A se servisem to bylo podobně.

Povídejte.
Tady byli všichni zvyklí, že si zabalili věci, hodili tašku přes rameno a šlo se. Stačil jeden masér, nebo jeden kustod na tým. Když se ale kluci vrátili z Kanady, najednou po nás chtěli, aby to trošku vypadalo. Už si nenosili bágly, byli zvyklí, že vše mají připraveno.

Co na to říkali trenéři?
Trenér Bukač taky jezdil na stáže a semináře do Ameriky a Kanady, hlavně do Calgary. Při olympiádě v Sarajevu se zranil Milan Kajkl, měl něco s kotníkem. A Bukač řekl, že zavolá kanadského fyzioterapeuta, aby mu kotník zatejpoval. My jsme to tady nikdo nedělal, jen Harry Martínek, který byl u nároďáku přede mnou, páskoval hráče izolačkou. Tenkrát přišel borec, Kajklovi zatejpoval kotník, což je na zatejpování jedna z nejhorších věcí, a Kajlk mohl zápas odehrát.

To asi byla dobrá příležitost něco okoukat.
Pak nás Bukač vzal do jejich kabiny. Tam nebyly žádné pytle, žádná rozvěšená ribana, aby věci uschly. Nic podobného. Tak Bukač řekl: A teď to takhle bude i u nás. Namísto jednoho maséra a kustoda proto nově jezdili lidé tři. Abychom stihli kabinu připravit a hráči dostali to, na co byli z Kanady a Ameriky zvyklí. Takhle to všechno začalo. A proto klobouk dolů před současným realizačním týmem. Protože když přijdete do kabiny dnes, je vše parádně nachystáno.

Olympijské vzpomínky z Vysočiny

Rozhovorem s Pavlem Křížkem pokračuje olympijský seriál vysočinské redakce MF DNES. V minulých dílech už vyšly vzpomínky běžkyně na lyžích Dagmar Hromádkové, hokejisty Milana Chalupy, lyžaře Lubomíra Buchty, hokejisty Patrika Augusty a biatlonistky Ireny Česnekové.

Práce hokejového maséra a kustoda je docela řehole. Při podobných turnajích, jako je olympiáda se určitě nenudí.
To ne. Hraje se skoro každý den, nebo obden, vždy se musí trénovat. Navíc hlavní hala a tréninková bývají často jinde, musí se hodně cestovat. Z olympiády tak často poznáte jen stadion a jídelnu v olympijské vesnici.

A jak probíhá jednotlivý den?
Dvě hodiny před tréninkem by měli být maséři v kabině. Teď už se hráčům připravuje čaj, kafe, svačina, před zápasem se chystá tabule, na stole jsou banány, všechny ty energetické pasty. To vše se musí nachystat. V minulosti se při mistrovstvích světa a olympiádách také pralo, třeba na Kanadském poháru měli Kanaďané v kabině čtyři pračky, tak nám třeba dvě nechali. Ti to měli úžasně propracované od začátku. Za mě se ještě dělaly i takzvaně pohotovostní masáže, před zápasem se prohřály svaly. To dnes už moc není, dozvěděl jsem se, že tak před deseti lety se to odbouralo.

Říká se, že správný masér v klubu funguje často i jako psycholog. Byl na podobných krátkých turnajích také čas se s hráči pobavit o věcech, které je trápí?
Já jsem si asi nejvíc popovídal s hráči v klubu. Do Dukly přišli mladí kluci, kteří byli dva roky na vojně, bez maminky a tatínka. Dostali se do různých stresových situací, něco provedli, šli po nich trenéři, nebo se řešily i vztahy. Někdy z toho byli špatní, snažili jsme se o tom dost mluvit. Takže se při masáži dost povídalo, samozřejmě hlavně o ženských. Ale psychologii ne, od toho tam byli psychologové. V reprezentaci za hráči docházel Marian Jelínek. Dělaly se i různé testy, jeden rok se při mistrovství světa hodně pilo, pak se pilo málo, hráči měli jíst hodně slané, pak zase sladké. Zkoušely se různé věci, než se všechno vychytalo.

Jaké to bylo, když jste u národního týmu skončil? Nechybělo vám, podívat se na podobné akce jako olympiáda či mistrovství světa?
Na poslední olympiádě jsem byl v roce 2002, to už jsem dělal ve Spartě. V roce 2004 jsem byl ještě na mistrovství světa v Praze. A pak jsem dostal nabídku od pana Vaculíka jít k jihlavskému fotbalu. Hráli druhou ligu, chtěli to úplně zprofesionalizovat a postoupit. Měl jsem toho hodně, navíc jsem měl nemocného otce, kterého jsem brával do Jihlavy. Tak jsem si říkal, že u hokeje skončím a budu se věnovat místnímu fotbalu. Už tam byla trošičku jiná generace a já jsem na sobě cítil, že už mě to dost unavuje. Byl jsem starší. Tak jsem to už jen na dálku sledoval.

Chodíte na hokej i v Jihlavě?
Teď, když byl covid, mě paní nechtěla moc pouštět. Ale jinak to Béďa Ščerban (jednatel Dukly, pozn. red.) na zimáku v Jihlavě udělal dobře. Na hráče, kteří prošli Duklou, se vzpomíná, potkávají se společně na hokeji. Je tam vždycky legrace.

Otázka, jak se těšíte na novou halu, je tedy trochu zbytečná.
Říkají, že do tří let by to mělo být. I když tomu moc nevěřím. Ještě snad nemají ani výběrové řízení na to, kdo starou halu zbourá. Teď to bude zapeklité, jestli se na hokej bude jezdit to Pelhřimova. Bude to náročné. Uvidíme, jak to kotel skousne.

Přeje si, aby padesátník Jágr překonal Howea

Na konci března Pavel Křížek oslaví významné jubileum. Legendárnímu masérovi spojenému nejen s hokejovou Duklou Jihlava, ale i s fotbalovým FC Vysočina, bude 75 let.

„Je šílené, jak rychle to uteklo,“ usmívá se nejslavnější rodák ze Zákup u České Lípy. Žádné velké oslavy prý ale nechystá. „Pořádně jsme oslavili šedesátku, sedmdesátku, tak si počkáme, až bude osmdesátka,“ má jasno.

Zatímco Křížkovi bude brzy třičtvrtěstoletí, Jaromíru Jágrovi bylo včera o pětadvacet let méně. Nejúspěšnější český hokejista v historii NHL oslavil padesátku.

„Měl štěstí, že narozeniny často prožil na olympiádě. Takže nemusel dělat žádnou velkou akci,“ usmívá se Křížek. „Nějaký ten dort se vždy našel, nebo se nechal udělat, takže ho rozkrájel a měl hotovo. To s padesátkou to bude asi horší,“ usmívá se Křížek.

Toho nepřekvapuje, že i přes vyšší věk Jágr stále ještě válí českou extraligu. „Fyzicky i psychicky na tom byl vždy velmi dobře. Navíc je svobodný, neměl žádné starosti s rodinou. Takže jsem určitě čekal, že bude hrát dlouho,“ tvrdí Křížek.

Osobně Jágrovi přeje minimálně ještě dvě sezony. „Mluvil o tom, že chce překonat Gordieho Howea,“ zmiňuje kanadskou ikonu, která hrála NHL do 52 let. „V Kanadě to Jardovi už raději ukončili, aby Gordieho nepřekonal. Na to jsou Američané a Kanaďani hrozní,“ myslí si. „Tak mu přeju, aby udělal rekord a byl nejstarší aktivní hráč na světě.“

Když už zmiňujeme Jágra, vybaví se Křížkovi nejedna vzpomínka. „Při mistrovstvích světa a olympiádách chodil po večeři běhat, vracel se kolem desáté večer. A jak byl dlouho v Americe a Kanadě, byl blázen do starých českých filmů. V masérské místnosti nemohli chybět v televizi Burian či Werich,“ prozradil Křížek.