Jenže… kdo vlastně ti parníkáři jsou? Jsou to tvůrci modelů lodí s funkčními parními stroji. Dohromady v Česku a na Slovensku je jich asi jen osmnáct. Ostatně jejich spolek se tak nazývá: Českoslovenští parníkáři.
Není totiž snadné stát se parníkářem. Co všechno musí ten člověk zvládnout?
To máte: modelařinu, nátěry, rozumět parním strojům, zvládat přesné obrábění kovů v miniaturních rozměrech, umět opracovávat dřevo a umělé hmoty, rozumět elektronice, ovládat rádiové ovládání… nebát se vody…
Být všeumělem a trpělivým hračičkou zároveň.
Učit se a bojovat, protože konkurence je silná.
Není divu, že je parníkářů málo. Proč o nich mluvíme?
Protože na rybníku Řeka u Krucemburku mají už několik let základnu pro své mítinky a soutěže. Nedávno tam měli jubilejní dvacátý sraz. Jeden z nich pochází z Vysočiny – a zrovna ten nejlepší: Vladimír Šrámek z Havlíčkovy Borové. Že je nejlepší, to může být třeba i trochu oblíbená parníkářská latina – každý z nich je totiž v něčem nejlepší...
Protože parníkáři o sobě navzájem mluví s respektem, tak snad každý z nich umí něco od fochu velmi dobře. „Mirek Šrámek je náš nejlepší závodník, každý rok vyhraje. A je nejlepší nástrojař,“ tvrdí pořadatel setkání, parníkář Petr Stejskal.
Dva roky na parníku
Vladimír Šrámek je profesí strojař a k parníkářům se přidal před osmnácti lety. Dnes je tvůrcem a majitelem pěti parníků. Pro ilustraci – každé plavidlo dělá modelář většinou dva roky.
„Snažil jsem se vždycky uspět v závodech a několikrát jsem opravdu vyhrál. Dnes hodně dbám na váhu parníků. Můj první měl 19 kilo, a to už se hůř vyndává z auta. Tak jsem dělal lehčí a lehčí, tenhle má už jen 14 kilo,“ říká Šrámek.
Parníkářem se stal, když před lety na setkání této party na Vyžlovce potkal Jiřího Voráčka – letos 78letého „guru“ českých a slovenských parníkářů. „Od té doby to s nimi táhnu,“ usmívá se Šrámek.
Parní stroje v modelech parníků se dělí na dva typy. Jednodušší se nazývají oscilační, ty pokročilejší, složitější a náročnější na seřízení jsou šoupátkové. „Oscilační stroje jsem ale nikdy nepoužíval, nemají takový výkon,“ vysvětluje Šrámek.
Na tradičním parníkářském mítinku na Řece byli i dva mistři světa – Michal Šenekel a Ivan Hořejší, či nejlepší fotograf parníkářů Petr Kašpárek, který tráví den v neoprenu a parníky fotí z úrovně hladiny po krk ponořený v rybníku.
Stačí mžik a loď je pod vodou
Cesta k miniatuře skutečného parníku není jednoduchá. Buď parní stroj pracuje, loď pluje a je ovladatelná rádiem, anebo nikoli. Parníkáři jezdí jednak závody na rychlost a jednak hromadné plavby. Při těch bývají kolize.
„Nevěřil byste, že potopení parníku se odehraje ve vteřině, mžik a loď je pod vodou. Proto jsou na lodích kindervajíčka s navinutým provázkem, to je vlastně bójka, za kterou pak loď vytáhneme,“ směje se Stejskal. Majitel parníku, který se potopí, dostává putovní cenu, tzv. Titanic.
Na parním stroji podle Stejskala už nelze nic vylepšit. „To byla technologie například na posledních parních lokomotivách dotažená k naprosté dokonalosti,“ přemítá.
Jiná věc je, že na miniatuře parníku je ten funkční parní stroj veliký třeba 15 centimetrů... „Nám se líbí, že zatímco elektrický motor zapnete a on pak stále stejně běží, parní stroj je tak trochu živá bytost, kterou oživujete,“ říká Stejskal.
