Naposledy byla delší dobu zavřená na konci 60. let, když se přestavovala. Opatovská hospoda U Kmentů měla nezaměnitelnou atmosféru.
Patřil k ní speciální traktůrek pro děti z dílny místních kutilů, kteří ho sestrojili v 80. letech. Plnil v hospodě úlohu dětského koutku. Dodnes tam uchovávají i ohříváček na pivo, který se vkládal do půllitrů.
K opatovskému hostinci patřil i tajný vzkaz svařený do mříží vstupních dveří. Proč tajný? To bylo tak.
V hospodě se kdysi po sérii krádeží rozhodli, že vstupní dveře opatří ozdobnou a pevnou mříží. Tehdy tam čepoval pivo hostinský, který měl přezdívku Andílek. Moc se mu to ale nelíbilo.
Nápis se objevil díky místní tradici. Ráno hned bylo veselejší
A tak místní recesisté dostali nápad. Když vyráběli kroucenou mříž, tak do její horní části vpašovali docela velká písmena, z nichž složili slovo Andílek. Nebylo to ale patrné na první pohled. Nevšiml si toho ani hostinský a pochválil tvůrcům jejich mříž, jak se jim krásně povedla.
Co mříž skrývá se výčepní dozvěděl až jednou ráno na prvního máje. V noci totiž chodili Opatovem recesisté a bílou barvou plnili místní zvyk - před domy psali různé vzkazy jejich obyvatelům. Přišli i k černé mříži před hospodou a bíle na ní zvýraznili nápis Andílek.
Ráno pak bylo před hospodou „veseleji“ než obvykle, výčepní nebyl rád. Slovo Andílek se tam dá vyčíst z mříží dodnes.
Hospoda patří poslední čtvrtstoletí Františku Paulasovi, který ji také do podzimu provozoval. O zavření uvažoval už loni na jaře, když se dozvěděl, že už mu nemůže pomáhat kolegyně. Nakonec ještě letní provoz zvládl. „Bylo to ale s vypětím všech sil, Už jsem to nemohl utáhnout,“ popisuje.
Jeden kotouč uhlí padl na rozpálení kotle, topilo se až druhým
Před zimou pak zavřel. Provoz už se mu nevyplácel mimo jiné proto, že hospoda má nákladné a složité vytápění. „Když to tady chcete zahřát, tak jeden kotouč uhlí jde jen na rozpálení kotle. Až tím druhým se topí. Víte, kolik by se muselo vytočit piva, aby se to vyplatilo? Já už to otevírat nebudu. Stále ale věřím, že se najde nástupce, kterému to předám,“ popisuje. Sám nyní pracuje v zemědělství.
Je si vědom, jak dlouhou historii má hospoda v Opatově. Důkaz o tom našel jednou, když zateploval strop lokálu. Tehdy objevil mezi trámy starodávné lahve od piva.
Hostinec provozovala velkou část minulého století rodina Kmentova. Za socialismu se ho chopila Jednota, ale budova dál patřila Kmentům. Ti tam nabízeli hostinské služby i uzenářské výrobky už od začátku minulého století. Byl tam také pokoj pro hosty.
„Nám to patřilo po generace. Určitě už v roce 1906, možná i dříve. Je mi z toho smutno, že je hospoda zavřená,“ vzpomíná Antonín Kment. Dnes mu je 78 let a žije na Vyškovsku. Do Opatova jezdí na chatu se zahradou. Hospodu po předcích provozoval díky restitucím krátce po roce 1990. Tehdy se tam vařilo ve velkém.
Komunisté maminku zavřeli za poslech rozhlasu v okně
Pak vše prodal Františku Paulasovi. Kmentovi tam kdysi vedle hospody měli i řeznictví a uzenářství. „Dělaly se salámy, udilo se, vedle toho bylo hospodářství, jak to bylo na vesnici běžné,“ vzpomíná Kment.
Jenže po roce 1948 přišly špatné časy. Maminku Antonína Kmenta v roce 1950 zatkli za poslech zahraničního rozhlasu při otevřeném okně. „Bylo to na Vánoce, zůstal jsem doma sám, tak si mě vzala teta,“ vzpomíná Antonín Kment. Máma zůstala v jihlavském vězení půl roku.
Hospodu pak zabrala Jednota, Kmentova otce tam ale nechali pracovat. Družstvo zpočátku rodině ani neplatilo žádný nájem, později už něco ano.
Když otec Antonína Kmenta na konci 60. let zemřel, po rekonstrukci se stal dlouholetým hostinským Jednoty Miroslav Píša. Vydržel tam až do roku 1990.
Co se nesehnalo v hospodě, nebylo nikde, vzpomínají místní
Lidé z Opatova dodnes vzpomínají, jak vždy v létě čekali, až vytáhne před dveře ceduli s obrázkem zmrzliny. To znamenalo pozvánku, že už se dává kopečková do kornoutu, což tehdy na vsi byl malý svátek.
Ale nebylo vždycky všechno idylické, jak už to u hospod bývá. I do té opatovské docházeli v minulosti jedinci závislí na alkoholu. „Jejich životní konce pak byly předčasné a nepěkné,“ říká žena stojící na návsi před hospodou.
V posledních letech chodilo nejvíc lidí do opatovské hospody v neděli. Lidé se tam potkávali, bavili se o společných plánech. Když někdo potřeboval doma něco udělat, našel tam pomocníky. „Co se nesehnalo v hospodě, to už se nesehnalo nikde jinde,“ vzpomíná jeden ze štamgastů. Nejvíc lidí ale bylo ve výčepu vždy o letní pouti.
Nejlepší časy zažívaly opatovské hospody v 19. století. Tehdy jich bylo v obci díky sklářské huti, která tam fungovala, jedenáct. Obec měla díky prosperujícímu provozu dvě tisícovky obyvatel. Dnes žije v Opatově necelých 800 lidí.
