Opakovaně dokázal, že se umí skvěle připravit na velké akce. Běžec na lyžích Martin Koukal získal po titulu mistra světa z Val di Fiemme 2003, kde vypálil favoritům rybník v bruslařské padesátce, o dva roky později také bronz v Oberstdorfu ve sprintu dvojic a nakonec i hodně cennou „placku“ z olympiády, když se ve Vancouveru 2010 dočkala úspěchu ve štafetě silná generace běžců.
Martin Koukal
|
Závodil jste na čtyřech olympiádách. Berete bronzový Vancouver jako největší úspěch?
Určitě, Vancouver se povedl. O olympijské medaili sní asi každý sportovec, který se dostane na určitou úroveň. Tím, že už jsem byl mistr světa a měl jsem také bronz ze šampionátu, byla olympiáda dalším reálným cílem. Ve Vancouveru se to sešlo ve štafetě celému týmu.
Ale vaše generace si na štafetový úspěch musela počkat, že?
Aspiranty na medaili jsme byli už od roku 2005, jezdili jsme na stupně vítězů ve Světovém poháru, dokonce jsme jednu štafetu vyhráli. Na vrcholných akcích, ať už to byla olympiáda v Turíně 2006, nebo šampionáty v letech 2007 a 2009, se to z různých důvodů nepovedlo. Rok 2010 byl završením práce.
Když jsem mluvil s Dagmar Hromádkovou (Švubovou), stříbrnou hrdinkou ze Sarajeva 1984, i členky československé štafety musely nějaký čas „čekat“, než se jim to na velké akci sešlo...
Předtím se nám vždycky něco nepovedlo. V Turíně to byla špatně vyplněná přihláška do štafet, v Sapporu 2007 jsem se přimotal do hromadného pádu ve skiatlonu, se zraněným ramenem jsem pak byl dokonce na operaci. V Liberci 2009 to zase nevyšlo někomu jinému. Aby byla šance, musí to sednout nejen všem čtyřem závodníkům, ale i servisnímu týmu. A ve Vancouveru se to sešlo. Důležitá byla výborná volba lyží na klasiku, při které jeli kluci na mikrokontakt. Závod se vyvíjel tak, že jsme jeli o medaili od druhého úseku a vydrželi až do konce.
Na vás vyšel finiš, v závěru čtvrtého úseku jste jel s Francouzem Jonnierem. Nevyčítal vám pak, že jste ho nevystřídal?
To bylo jinak. Byli jsme odskočení na čele se Švédy a Francouzi, dohodli jsme se se Švédem Hellnerem, že budeme spolupracovat. Jenže Jonnier se vezl a vůbec nestřídal. Francouzi jsou zkrátka žabožrouti, jsou zvláštní. Hellner, který měl formu a vyhrál tam už skiatlon, za to pak vzal a ujel nám. Zůstal jsem s Francouzem, v tu chvíli jsem věděl, že už se blíží zezadu Petter Northug, takže jsem si řekl, že se sebou zamést nenechám.
Co vám problesklo hlavou, když se za vámi objevil právě fenomenální sprinter Northug?
Udělal jsem chybu v předposledním sjezdu, že jsem nešel dopředu, protože Francouz projel blbě takovou terénní vlnu se zatáčkou, kvůli čemuž jsem za ním musel skoro zastavit, Northug nás v tu chvíli dojel. Nechtěl jsem původně nechávat finiš na cílovou rovinku, ale zkusit to v kopci před cílem. Když nás Nor dojel, soustředil jsem se na Francouze. Pro mě cesta k medaili vedla přes něj, protože porazit Northuga bylo málo pravděpodobné, byl v té době v závěrech jasně dominantní. Podjel jsem Francouze, abych se dostal za Nora, a pak už jsem věděl, že to v cílové rovince nepustím.
Francouzskému finišmanovi se to nestřídání nakonec vymstilo.
V cíli byl nešťastný, pak říkal, že takovou taktiku nastavil trenér. Kdyby s námi střídal, mohli jsme mít medaili všichni tři. I Hellner přiznal, že kdybychom střídali všichni, zkusil by únik až později a Northug by nás nejspíš nedojel.
Pojďme ještě o čtyři roky zpět. Už jste nakousl Turín a administrativní chybu manažera reprezentace Květoslava Žalčíka. Byl bronzový Vancouver satisfakcí?
To asi nemůžeme brát jako satisfakci. Rád bych měl doma dvě medaile z olympiády, a ne jen jednu, navíc Milan Šperl, který měl finišovat v Turíně a vinou chyby se do sestavy nedostal, už ve Vancouveru chyběl. A tu medaili mohl mít, protože v Turíně jsme o ni jeli. Nikdo neví, jak by to dopadlo s Milanem, ale rozjeté to bylo dobře.
Hodně se to v mančaftu řešilo během olympiády i po ní, byla z toho spousta zlé krve, že?
Chybovat je lidské, ale na olympiádě to bolí dvojnásob a nedá se nad tím mávnout rukou. Jiné je to v individuálním závodě, ve štafetě je to mnohem složitější, protože chyba jednotlivce padá na všechny v týmu. V Turíně jsme byli všichni poražení.
Nejblíže individuální medaili jste byl na královské padesátce v Turíně, kdy jste dobruslil sedmý. Proč to nevyšlo?
Chyběl kousek, bude mě to vždycky mrzet. Na medaili jsem měl, ale zamotal jsem se do pádu dva kilometry před cílem. Z osmého místa jsem se propadl až na dvacáté. A i když jsem ztrátu dojel a zapojil se do boje o medaile, v posledních sto metrech mi došlo a spadl jsem na sedmé místo. Mrzí mě, že jsem si to nepohlídal a musel jsem dohánět deset patnáct vteřin.
Je znát, že máte v hlavě i po šestnácti letech detaily z finiše.
Takové chyby si člověk dobře pamatuje. Pak už jsem nikdy neměl takovou výkonnost a šanci, abych byl v podobné situaci a vyřešil to lépe.
Váš hvězdný okamžik se ovšem odehrál o tři roky dříve na šampionátu ve Val di Fiemme, kdy jste nečekaně vyhrál padesátku volně s intervalovým startem.
Skejtové padesátky mi obecně seděly. V roce 2003 jsem vyhrál, v Turíně jsem byl sedmý, na šampionátu v Liberci (2009) zase sedmý. Asi jsem ty padesátky uměl.
Odbočím z Val di Fiemme do Žďáru nad Sázavou, kde jste vyrůstal. U Pilské nádrže tam po vašem úspěchu vznikl skiareál pojmenovaný po vás a začalo se s úpravou tratí, takže vlastně můžete za rozvoj běžkování, kterému tady holduje spousta lidí.
Po šampionátu se podařilo pořídit rolbu, k čemuž se využilo moje jméno. Historicky byly žďárské lyžařské tratě na Dolinkách, kam ale není přístup autem. Vymyslely se proto tratě u Pilské nádrže, název se vžil. Fungovala rolba a skútr, teď i čtyřkolka. Tratě jsou tam fantastické, přál bych všem na Vysočině, aby zimy byly aspoň takové jako ta loňská a mohli tratě využívat. Když zavítám do Žďáru a je zrovna sníh, jdu si tam rád zalyžovat. Profily jsou tam ideální pro rekreační lyžování.
Našel jsem zmínku, že jste se podílel i na pořízení rolby. Je to pravda?
Pomáhala s tím tehdy marketingová agentura, která mě zastupovala. Využili jsme kontakty. Jirka Bradáč (Koukalův mládežnický trenér - pozn. red.) byl další, který se v tom angažoval, bez něj bych nikdy nebyl mistr světa, a nebýt jeho nadšení, nebyla by ani rolba. Já to zaštítil jménem.
Ještě pojďme zpátky k olympiádám. Která se vám nejvíc líbila?
Hrozně moc se celkově povedl Vancouver, samozřejmě úžasný zážitek bylo Nagano, kdy mi bylo devatenáct a jel jsem tam se dvěma medailemi z juniorského šampionátu. Zlato hokejistů se pořád připomíná, dost lidí si i pamatuje, co při finále dělalo. Já můžu říct, že jsem stál v naganské hale za střídačkou.
Od Nagana měli hokejisté medaili naposledy v Turíně. Pak byli nejblíže úspěchu minule, kdy skončili čtvrtí. Pro vašeho bratra Petra to byla jediná šance získat placku.
Byl hodně zklamaný. Vzhledem k věku věděl, že žádnou další šanci už asi mít nebude. Tým měl sílu, aby uspěl. Když se něco nepovede ve dvaceti, máte pocit, že šancí bude ještě dost. S přibývajícím věkem pochopíte, že to tak není.
Nedobíráte si bráchu, že mu v bohaté sbírce úspěchů na rozdíl od vás chybí právě medaile z olympiády?
Ne, to vůbec. Mě to taky mrzí, chápu, jaké to je, když chybí kousíček a nevyjde to.
Matně si vybavuji, že jste o jedny hry málem přišel kvůli autonehodě, že?
Ano. Asi čtyři dny před odletem do Salt Lake City, měl jsem nehodu na konci dlouhé rovinky mezi Žďárem a Radňovicemi, vyvázl jsem z toho s několika stehy na obočí. Jinak dobrý, což byla klika. A teď se nebavíme o tom, zda jsem mohl letět na olympiádu, ale že jsem vůbec tady.
Do Koreje si jel pro placku, domů se vracel zdrcený Petr Koukal a jeho vítězný nájezd ve čtvrtfinále olympijského turnaje s USA. Hokejista Petr Koukal, o čtyři roky mladší sourozenec lyžaře Martina, hned na začátku telefonátu prohodil: „Se mnou bude probírání olympiád rychlejší než s bráchou.“ Přestože totiž odchovanec žďárského hokeje odehrál za reprezentaci 124 zápasů a v roce 2010 získal i titul mistra světa, startoval na jediné olympiádě - před čtyřmi roky v jihokorejském Pchjongčchangu. Výběr Josefa Jandače tehdy dosáhl pouze na čtvrté místo a útočník královéhradeckého Mountfieldu nesl neúspěch dost těžce. „Je to největší sportovní zklamání v životě,“ hodnotil tehdy. „Zbytečné tři týdny. Čtvrté místo je úplně nejstupidnější věc na světě,“ ulevil si před reportéry a přidal i několik expresivních výrazů. „To je docela možné, ale už si to přesně nevybavuji. Ale bylo to tak, jel jsem tam pro medaili, kór když se nám povedlo uhrát čtvrtfinále,“ připomněl postup s Američany na nájezdy, který kromě bezchybného gólmana Francouze zařídil právě Koukal, jenž jako jediný vyzrál na amerického gólmana. Češi vyhráli svoji skupinu, když na nájezdy - v nichž Koukal také ukázal svoje šikovné ruce - udolali Kanadu, zvládli i čtvrtfinále. Pak ale přišla porážka 0:3 s Rusy a zápas o bronz s Kanadou (4:6). „Po olympiádě zase začal obvyklý život, ale když začaly hry v Pekingu, zase mi to naskočilo,“ svěřil se. Bratr mu prý neúspěch nepředhazuje. „Když se potkáme, nebavíme se ve stylu: Tak jaký to bylo ve Vancouveru, ty pašáku?“ usmívá se. „Brácha by taky určitě mluvil jinak, kdyby česká štafeta ve Vancouveru neskončila třetí, ale čtvrtá,“ porovnává. „V tom závodě nezbyla medaile na Francouze a já jsem také ve skupině sportovců, kteří to nezvládli.“ Tak rád by měl doma vedle tří extraligových titulů a zlaté medaile ze šampionátu v Německu i tu olympijskou. „V posledních letech jsou tak krásné,“ zasnil se. Teď se soustředí na extraligu. Jeho Mountfield se v tabulce přetahuje o čelo tabulky s Třincem a ambice chce potvrdit i v play off. |
