Masakr v Leskovicích začal velmi nenápadně. Ve vsi, která ležela na strategické silnici, jež spojovala Pelhřimov s Táborem, převzal 5. května 1945 vládu revoluční národní výbor. Vše probíhalo bez problémů. Místní německá posádka se vzdala a odevzdala zbraně. Vojáci se začali stahovat. Pak se však stalo něco, co není dodnes přesně doloženo. S největší pravděpodobností někdo z místních zahájil palbu na ustupující Němce.
Jiná verze tvrdí, že parta ozbrojených místních mladíků se jala zastavovat projíždějící armádní kolonu. Ať už to bylo jakkoliv, do pelhřimovského hotelu Slávie, kde bydleli němečtí důstojníci, mezi nimiž byl i Hauck, letěla zpráva, že v Leskovicích se něco děje. Oddíly SS se vydaly na cestu, aby ve vsi vykonaly krvavou pomstu.
Obec obsadily a začaly vyvražďovat obyvatele. „Přijela tři nákladní auta. Jedno zastavilo u přejezdu, jedno proti našemu domku a třetí na křižovatce na Moraveč – a začali střílet,“ popsala pro Českou televizi pamětnice Ludmila Peňázová.
Místní se snažili chvíli bránit, ale proti německým veteránům neměli šanci. Jednotky SS vesnici obklíčily, začaly střílet obyvatele, kteří nestačili utéct, a podpalovaly domy. Řádění trvalo až do dalšího dne. Po esesácích přijely do vesnice řadové oddíly wehrmachtu, které naopak začaly společně s hasiči likvidovat požáry.
Hauck hrozil srovnáním se zemí i Pelhřimovu
Nechybělo málo a běsnění esesáků se mohlo přenést také do Pelhřimova. Hauck ve vypjaté době konce války zakázal shromažďování více než dvou lidí. Dokonce vtrhl na radnici, kde vyhrožoval střelbou.
„Když odcházel, chtěl si jej místní reportér Říčanský vyfotit. Vystrašený Hauck se však domníval, že šlo o výstřel. A hned nechal zahájit palbu tím směrem. Střelbou byl usmrcen náhodný chodec, syn cukráře Koláře,“ popsali závěrečné dny války ve městě autoři historické publikace Pelhřimov.
Vynervovaný Hauck se poté vrátil na radnici a nechal pozatýkat úředníky a členy revolučního národního výboru. Celkem šlo o 28 lidí. Čtyři ženy pak propustil, muži museli čekat na dvoře s rukama nad hlavou. Nakonec byli i oni propuštěni. Hauck však vyhrožoval, že za jakýkoliv protiněmecký incident srovná město se zemí. Teprve o půl šesté ráno 9. května opustili poslední opilí příslušníci SS město i se svým velitelem.
Hauck, kterému v té době bylo 26 let, nebyl nikdy kvůli svému konání na Vysočině postaven před soud. I přesto byl oficiálně odsouzeným válečným zločincem, kterému dokonce hrozil trest smrti. V roce 1949 jej totiž Francouzi v Lille odsoudili za masakr v městečku Ascq. Při něm bylo v dubnu 1944 zavražděno 88 mužů a chlapců. Jejich popravu nařídil právě Hauck, který si za tento čin od soudu odnesl rozsudek: trest smrti.
K exekuci však nikdy nedošlo. Verdikt soudu byl později zmírněn na doživotí a v roce 1956 byl Hauck propuštěn. Vrátil se zpátky do Německa, kde v roce 2006 zemřel. Československá justice se snažila případ opakovaně neúspěšně otevřít. Německo jí však nikdy svého občana nevydalo.
S Hauckem se v roce 2000 setkal český publicista Stanislav Motl. „Bojoval jsem za Německo, všichni jsme bojovali za to, co naši dědové v letech 1914–1918,“ citoval Hauckova slova Motl v knize Cesty za oponu času.
