Více než čtyřicet metrů vysoký železniční most přes Libušino údolí v Třebíči je ikonické místo sebevrahů. Téměř každý rok tam nejméně jeden člověk ukončí svůj život skokem do údolí, přičemž v nejtragičtějším roce 2000 to byli dokonce čtyři lidé. Mezi třemi desítkami obětí od generální rekonstrukce v roce 1987 převládají muži. A bylo tomu tak i předtím. Údolí překlenuje most pro vlaky už od roku 1886.
Sebevrazi zpravidla volí lávku pro pěší, jež je součástí mostní konstrukce. Naposledy zde zahynula žena z Třebíče minulou středu.
Most má ve městě stejnou pověst, jakou míval před instalací účinných zábran Nuselský most v Praze. O podobné opatření by stáli i v Třebíči, jenže zatím po něm volají marně.
„Požadavek na lepší zabezpečení lávky pro pěší jsme vznesli už před mnoha lety a stále trvá,“ konstatuje starosta Pavel Janata.
Jako obecně dobré řešení vidí zábrany také primář Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy Pavel Mohr.
Instalovat zábrany smysl má, říká odborník
„Instalovat překážky rozhodně smysl má. Už jen z psychologického hlediska může hrát každé ztížení přístupu významnou roli,“ zdůrazňuje. Podle jeho zkušeností nejsou lidé v mnoha případech zcela rozhodnutí, váhají. „Velmi často jsou myšlenky skoncovat se životem impulzivní. Ztížit pak takovou možnost může být velmi efektivní,“ myslí si erudovaný psychiatr.
Třebíč se však zabezpečení lávky nejspíš nedočká ani v nejbližších letech. Vyplývá to z reakce mluvčího Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) Marka Illiaše.
„SŽDC neplánuje na tomto mostě budovat žádné nové oplocení. Podle našeho názoru je most zajištěn dostatečně. Lidé, kteří se tam pohybují, svým jednáním porušují zákon o drahách,“ reagoval.
Symbol, který přitahuje
Podle správců trati, na níž se most nachází a která v současnosti prochází revitalizací za jednu miliardu korun, není možné vyřešit konstrukci oblouků zábran tak, aby nevadily projíždějícím vlakům. Instalaci zábran v rámci současných oprav navíc považují za zbytečnou, protože sebevrazi by pak podle jejich názoru šli skočit rovnou pod vlak.
Psychiatr Mohr ovšem takové zjednodušování odmítá. „Lidé, kteří zvažují sebevraždu, jsou často ambivalentní (mají protichůdné myšlenky a postoje – pozn. red.). Myšlenky na smrt si mohou vyčítat. I vůči svým blízkým. Tehdy může zafungovat krizová intervence nebo i jednoduchá zábrana – překážka. Také to nefunguje tak, že by člověk po neúspěšném pokusu hned šel a hledal jiný, účinnější způsob,“ poznamenává Mohr.
Je tedy otázkou, zda by potenciální sebevrah po neúspěšném pokusu překonat zábrany zůstal u kolejí a třeba hodinu čekal, než přijede vlak.
Prostředky, které člověk volí ke skoncování se životem, se velmi liší podle diagnóz. Jinak na to jde člověk s depresí, jinak s psychózou. Záleží i na osobnostních charakteristikách, ale také na pohlaví.
„Muži zpravidla sahají k více smrtícím prostředkům, jako je střelná zbraň, skok z výšky, oběšení, zatímco ženy nejčastěji volí otravu léky. ,Mosty sebevrahů‘ se však mohou stát určitým symbolem a pak paradoxně přitahovat další následovníky. Takže pokud tomu zabráníme, tím lépe,“ zdůrazňuje primář z ústavu v Klecanech Pavel Mohr.
