Kéž by bohatá Evropa chtěla ukrojit kousek svého jmění pro nahou Asii! Takto zvolal v jednom ze svých dopisů z Mariánských ostrovů do Čech v roce 1682 jezuitský misionář Augustin Strobach.
Myslel své provolání doslova, ale můžeme si domýšlet, že současně snad i trochu v žertu. Musel se vyrovnat s tím, co nemohl poznat takřka žádný z jeho vrstevníků: s přirozenou nahotou přírodních národů - „divochů“.
Byl pravděpodobně prvním Jihlavanem, který se setkal s domorodci Mariánských ostrovů Guam a Rota, ochutnal kokosy, banány a papáju, byl svědkem mučení a popravy vraha jiného misionáře a posléze byl sám v roce 1684 zavražděn při povstání mariánských domorodců Chamorrů proti Španělům.
Byl prohlášen za mučedníka víry. Jeho ostatky se od roku 1884 nacházejí v rodné Jihlavě, kde jsou uloženy ve schráně v sakristii chrámu sv. Ignáce. Přestože dnes jeho jméno málokomu něco říká, může se to změnit, pokud by například byl obnoven a završen proces blahořečení, už jednou neúspěšně započatý v minulém století.
Faráře fascinuje odvaha Strobacha k cestě přes půl světa
I tak je ale mnoho důvodů se o osudy jezuity Strobacha zajímat. „Osobně mě na jeho osobnosti nejvíce zaujala odvaha, se kterou se ve druhé polovině 17. století odhodlal jít na strastiplnou cestu na druhý konec světa na ostrovy v Tichomoří. Dnes by si člověk řekl, že si koupí letenku tam a zpět, ale tehdy šlo o rozhodnutí na celý život: být smířen, že se z té misie už nikdy nevrátíte zpět,“ říká jihlavský farář Petr Ivan Božik, pod jehož správu patří chrám sv. Ignáce.
Jak viděli Strobachovu smrt |
Augustin Strobach se narodil před 370 lety 12. března 1646 v domě na nynější jihlavské adrese Matky Boží 19. Snad podle svého jména si zamiloval svatého Augustina; při křtu dostal jako druhé jméno Ignác na paměť světce, k němuž se modlila jeho matka před porodem a který, jak věřila, jí dopřál lehký porod. Třetím jménem se na vlastní žádost budoucího mučedníka při biřmování stal Aloysius.
Po vzoru sv. Aloysia byl Strobach nejen horlivým ministrantem, ale také „tělo své posty, mrskáním a žíněným opaskem trýznil, až mu v tom rodiče a zpovědlníci bránili“, jak zaznamenal jeden ze Strobachových životopisců, brněnský biskup František Saleský Bauer.
Roku 1667 byl Strobach přijat do jezuitského řádu. O jedenáct let později se vydal s první českou výpravou na misie přes Španělsko na Filipíny a pak na Mariánské ostrovy.
Dopisy, které ze světa do české provincie řádu posílal, dnes patří mezi perly barokního písemnictví – v případě Strobacha i pro jeho jemný humor, který se zdá mezi řádky psaní prosvítat.
Misionář zemřel po ráně domorodce kyjem do hrdla
Pro ilustraci se vraťme ke zmínce v úvodu tohoto textu, kterou Strobach glosoval fakt, že domorodé ženy na Mariánách vlivem působení misionářů zakrývají svou nahotu nikoli už jako dříve listem nebo mušlí, ale při cestě na veřejné prostranství či do kostela „komickým závěsem“ z vláken jakýchsi plodů, připomínajících konopné nitky.
Nápis na skříni v sakristii, v níž je schrána s ostatky.
„A tak – náš svatý otec Ignác odpustí – museli jsme zde na ostrovech pozměnit jedno z řádových pravidel pokory, které nám přikazuje chodit se sklopenýma očima. Je totiž radno hledět raději poněkud výše, aby naše nevinné zraky nedošly újmy,“ napsal Strobach v jednom z dopisů, které přeložil do souborného loňského vydání Pavel Zavadil.
Pravděpodobně 27. července 1684 na ostrově Tinian byl Strobach zabit domorodci ránou kyjem do hrdla poté, co jimi byl zajat během povstání. „I předveden byl před úhlavního nepřátele křesťanů na ostrově, kterýž palicí ve chřtán jej uhodil, tak že ihned ducha vypustil. Bylo to v předvečer sv. Augustina, patrona pátera Strobacha,“ napsal životopisec.
Poté, co Španělé povstání potlačili, byla Strobachova lebka a některé kosti převezeny do Prahy a 11. (či snad 14.) prosince 1702 uloženy v Jihlavě v jezuitském chrámu u svatého Ignáce. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byly ostatky přepraveny na Svatou Horu u Příbrami. Odtud byly 27. srpna 1884 - měsíc po výročí Strobachovy smrti - slavnostně dopraveny opět do rodné Jihlavy, kde odpočívají dodnes.
