Výrobce je zkrátka udělal tak, aby švadlenám a ševcům vydržely sloužit navždy. Zatím má Miloš Pokorný ve své sbírce třicet strojů. Z toho dvacet už prošlo pod jeho rukama restaurováním a příležitostně je vystavuje.
„Protože na ně nemám dost místa, mám je v bytě, v garáži a ve sklepě rozmontované na části. Rád bych je vystavil natrvalo. Mám v Brtnici slíbené prostory, snad to vyjde,“ říká třiapadesátiletý sběratel, vlastní profesí automechanik.
Jaký stroj byl vůbec první ve vaší sbírce?
Na začátku mě nejvíc uchvátily masivní stroje na prošívání silné kůže například při výrobě bot či opasků. Začal jsem stroje shánět a restaurovat. Jeden z prvních byl stroj značky Minerva, firmy založené českými podnikateli v rakouskouherské Vídni. Je typický robustními koly – jedno má funkci setrvačníku, na druhém jsou zlatá písmena: PATENT ELASTIC. Všimněte si, že písmeno N je tam obráceně.
Jaké pro to máte vysvětlení?
Viděl jsem stroje stejného typu, které mají ten nápis správně. Takže tehdy možná vytvořili ve slévárně špatnou formu, kde písmeno otočili. Možná to byl i záměr, jak nápisem zaujmout a odlišit se, to se stěží dozvíme. Každopádně je to zajímavý detail. Váže se k němu taky pěkný příběh. Údajně byly na tomto stroji ušity boty pro maršála Malinovského, když v květnu 1945 s Rudou armádou postupoval Moravou. Je to možné. Stroj jsem koupil v Domašově, kde ho měli ve stodole a ten příběh mi říkali. Studoval jsem to v mapách a Malinovskij přes Domašov opravdu táhnout mohl.
Na to, že jste začal sbírat stroje před pěti lety, se vám sbírka solidně rozrostla.
Ano, chytlo mě to a nelituju času. Většina mých strojů je zhruba z let 1890 až 1910. Sháním je po celé republice a pak renovuju doma v garáži. Opravuju ale vlastně jenom litinové stojany a dřevěné stoly a kryty. Vlastní hlavy (tedy tu část stroje, která je nahoře na stole) jen opatrně čistím od koroze a špíny. Zlacení a zdobení barvami či perletí neopravuji, to zatím neumím a spíš bych ho poškodil. Snažím se jenom zachovat, co z něj zbylo. Ty stroje jsou malá umělecká díla. Velmi se tehdy dbalo, aby dobře vypadaly, protože šlo o stálé součásti domácnosti, které se neuklízely někam do skříně jako dnes, ale naopak tu domácnost i reprezentovaly.
Co je na obnově strojů nejtěžší?
Nejvíc práce je s restaurováním dřevěných stolů, protože na ně lidé často staví květináče a tím je znehodnocují. Jinak je to pomalé pečlivé čištění. Narazíte také na zajímavé neobvyklosti. Například firma J. Kral odlévala pouze stojany, ale hlavy strojů do nich dávala od firmy Singer, protože ty zřejmě sama nedokázala vyrobit. Podobnou zajímavostí je dobový způsob opravy pryžových koleček, na kterých se navíjely cívky spodních nití. Protože kožené řemeny, jehly a tato pryžová kolečka byly snad jediné poruchové části strojů, nahrazovali lidé ta kolečka například malými pneumatikami z dětských autíček.
Sám jsem už dvakrát řešil, co se starým šicím strojem: jak se ho zbavit, když je tak krásný. Co ale v případě, že bych ho chtěl naopak koupit, kolik si musím připravit peněz?
Obecně se dá říct, že jsou lidé, kteří nabízí starý šicí stroj za deset tisíc korun, což je ale podle mého cena, za kterou ho asi neprodají. Přijatelná je poloviční cena, ale stejně tak můžete koupit stroj i za tisícovku. Já jeden takový koupil a dovezl si ho domů na kotouči. Byl samozřejmě v dezolátním stavu, ale zrestauroval jsem ho. Za pět let, co se strojům věnuji, už jsem zpozoroval trend, že je stále těžší nějaký zajímavý stroj sehnat. Navíc platí, že čím starší, tím je stroj dražší.
Umíte na stroji šít?
To samozřejmě umím. Ale popravdě se věnuju raději strojům samotným než tomu šití.
