Cesta Milana Šindeláře na profesionální jeviště rozhodně nebyla přímočará. Jako malý kluk se chtěl stát farářem. Ještě po roce 1989 byl elektrikářem a nadšeným ochotníkem.
Být u divadla bral už v mládí jako vzdálený sen. „Tatínek dělal amatérské divadlo, tak jsem k tomu čichnul. Hrál jsem už ve škole. Pak od šestnácti let pořád až skoro do čtyřicítky,“ zavzpomínal. Jeho první role byla František v Podskalákovi.
Zhruba ve čtyřiceti se rozhodl, že zkusí stát se z ochotníka profesionálním hercem. Bylo to zrovna v době, kdy se v Jihlavě chystalo otevření nové budovy divadla. Díky festivalům v Třešti se znal Milan Šindelář s Milošem Stránským, tehdejším ředitelem divadla.
„Tenkrát jsem dělal elektrikáře - údržbáře v kamenoprůmyslu. Pak se to začalo rozpadat, kluci odcházeli. Řekl jsem si: co budu vymýšlet nějaké zaměstnání, které by mě nebavilo! Já to prostě zkusím! A vydal jsem se do Jihlavy. Jenže já jsem zároveň zbabělec, který by nešel přímo do divadla. Tak jsem to nechal na pánubohu. Řekl jsem si: jestli potkám Miloše Stránského na ulici, tak se ho zeptám,“ popsal.
A měl štěstí. Když tak bloumal centrem Jihlavy, spatřil najednou na Benešově ulici právě ředitele Stránského.
„Povídám mu: Miloši, nepotřebuješ starýho dědka do divadla? A on: Já ti to na ulici neřeknu, ale brnkni mi zítra. Hodil by ses mi. Tak to začalo,“ doplnil herec, jak se dostal k vysněné práci.
Bez školy si hraní na jevišti musel „pochytat“ sám
Začínal ve hře Smrt v císařském domě, kterou se divadlo tehdy otevíralo. To měl ještě roli bez textu. Přestože už byl zkušeným ochotnickým harcovníkem, na profesionálním jevišti se mu najednou trochu třásly nohy. Časem ale získal na jistotě.
Přesto uznává, že s hereckou školní průpravou to má člověk na jevišti lehčí. „Je to jako v autoškole, kde vás naučí základy. Bez školy si to člověk musí různě ‚pochytat‘. Kdysi jsem to na JAMU zkoušel, ale nedostal jsem se,“ doplnil. Nezahořkl, a čtyři roky se pak učil jezdit zpívat k jedné paní profesorce, aby se zlepšil. Považuje to za šťastné setkání.
Za součást své práce považuje dojíždění z Třeště do Jihlavy. Někdy i dvakrát za den. Nyní zkouší komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku. A těší se na dobu, až se divadlo opět otevře. Má totiž nazkoušené role v dalších pěti jihlavských inscenacích.
I mimo divadlo je akčním člověkem. Má za sebou režírování ochotnických představení. Věnuje se turistice, geocachingu, disc golfu. Baví ho fotografování i jízda na kole.
A divadlo ho těší stále, přestože už pro něj není jen koníčkem, ale i prací. „Zaplaťpánbůh za to. Je velké štěstí, když člověk může dělat, co celý život chtěl a co ho baví,“ dodal.
