Což je v případě umělce neobvyklé, ale u Oldřicha Blažíčka to svůj smysl má. „Můj dědeček se narodil v pazderně, která stávala v těsné blízkosti zbrojnice,“ připomíná malířova vnučka Naděžda Blažíčková Horová.
Původní skromný domek Blažíčkových už dávno nestojí, dokonce ani slavný český krajinář - když po letech do rodné obce přijel - marně hledal příbytek, kde v lednu 1887 přišel na svět.
Rád prý vzpomínal na své dětství. „A to přesto, že se narodil v pastoušce a v jeho vzpomínkách najdeme větu, že mu byl do 12 let krajíc černého chleba velkou vzácností,“ zavzpomínala vnučka.
Chlapec z chudých poměrů začínal jako malíř pokojů
Oldřich Blažíček zakotvil v Praze, kde navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění a pak se brzy stal profesorem kreslení a malby na Českém vysokém učení technickém. Přitom se chlapec z chudých poměrů vyučil malířem pokojů a začínal u svého staršího bratra Vincence.
Na rodnou hroudu se však už jako uznávaný umělec často a rád vracel. Do Slavkovic, kde se narodil, do Veselíčka, kam se rodina brzy přestěhovala, a hlavně do Rožné, kde trávil většinu dětství. Jeho vnučka má v živé paměti, jak si hrávala s vnuky dědečkova celoživotního přítele, mlynáře Jana Cimbálníka, na jejich mlýně v Rožné.
To vše se promítlo i na Blažíčkových plátnech.
„Vysočinu, kterou můj dědeček tolik miloval, nazýval láskou svého srdce. I devadesát procent jeho tvorby bylo věnováno této krajině,“ připomíná. Hodně však také cestoval i po světě a maloval Alpy nebo třeba slavné italské chrámy.
Syn se musel vydat jinou cestou
Další generace Blažíčků zůstaly v Praze. Malířem se však nestal nikdo z pokračovatelů rodu.
„Můj otec sice chtěl malovat, ale dědeček mu to nedovolil, že by to nedělalo dobrotu. Chtěl být ilustrátorem, nakonec dělal dějiny umění, věnoval se baroku. Já si vybrala stejný obor, ale 19. století, to je po všech stránkách moje láska. I v hudbě a literatuře,“ vyznává se bývalá ředitelka sbírky 19. století, která pro Národní galerii pracovala bezmála padesát let.
Svého dědečka si velmi živě vybavuje, i když zemřel v době, kdy jí bylo jedenáct let. „Byl to veselý člověk, plný optimismu, totéž platilo o jeho tvorbě. Skladatel Josef Bohuslav Foerster řekl, že Oldřich Blažíček byl malířem radosti. A skutečně celý život rozdával radost,“ říká.
Prosadil se nejen díky talentu „od pánaboha“, ale také díky své píli a vytrvalosti. Namaloval zhruba dva tisíce obrazů. „Žádný den kromě neděle nemohl být bez práce,“ přidává další vzpomínku Naděžda Blažíčková Horová, která o svém dědečkovi napsala monografii, jež čeká na vydání.
