Nejlepší běžkaři světa se měli tento víkend sejít ve Vysočina Areně u Nového Města na Moravě. Kvůli protikoronavirovým opatřením a blížícímu se mistrovství světa však byl před týdnem závod odvolán. Uskutečnit by se mohl snad v březnu.
To ale nic neubírá na zajímavosti osudu jeho zakladatele. Mimochodem, v pondělí 22. února uplyne 135 let od jeho narození.
Většinu svého života sice Josef Jílek prožil v Praze, ale narodil se v Rovečném, obci na severovýchodě dnešního Kraje Vysočina.
„Josef Jílek pocházel z početné zemědělské rodiny, narodil se 22. února 1886. Z vyprávění mého otce, který byl o čtyři roky mladší než Pepík, vím, že to byl pravý a správný venkovský kluk. Chytrý a bystrý, podnikavý a nebojácný, trochu rošťácký, takový, jaký se ve světě neztratí,“ popsal svého strýce Jan Jílek v almanachu vydaném v roce 1988 k 50. ročníku Zlaté lyže.
Už před první světovou válkou se Josef Jílek usadil v Praze a stal se členem 1. českého lyžařského klubu pražského. Často jezdil do Krkonoš, kde také závodil. „Byl přímým účastníkem tragického závodu na 50 kilometrů v březnu 1913, při němž v Krkonoších zahynuli Hanč a Vrbata,“ připomněl Jílek osudný závod na hřebenech našich nejvyšších hor.
Hastrmánka, modrý baret a unikát v černém pouzdře
Podle vzpomínek svého příbuzného na rodnou vesnici nikdy nezapomněl a několikrát do roka se tam vracel. „Většinou přijížděl se svou otevřenou škodovkou Š 430, které jsme říkali Hastrmánka. Vidím dosud živě, jak v bílém plášti a typickém modrém baretu vystupuje z auta, zdraví se s tatínkem, maminkou a s námi kluky,“ vzpomínal Jan Jílek. Každému vždy prý něco přivezl a jeho příjezd byl pro rodinu svátkem.
Jílkovi příbuzní žijí v Rovečném dodnes a starají se o rodný grunt. „Josef byl bratr mého dědečka, vyrůstal na stejném statku jako já. Když odešel do Prahy, koupil tam firmu Řezáč na výrobu čerpadel,“ vzpomíná pro MF DNES Josefova praneteř Eva Jílková, která žije v nedaleké Bystřici nad Pernštejnem a do Rovečného pravidelně jezdí, stejně jako její bratr.
Jan Jílek před lety také živě popsal strýčkův příjezd v listopadu 1933, v rodině si tuto historku předávají jako památný okamžik dodnes.
„Z aktovky vytáhl černé pouzdro a položil ve světnici na stůl. Naše zvědavost se proměnila v úžas. Otevřel kazetu a na bílém mramoru zářila malá zlatá lyže z ryzího zlata, precizně vymodelovaná i s fungujícím vázáním typu Huitfeldt,“ vylíčil.
Nechyběl znak svazu lyžařů a kovová destička s nápisem Zlatá lyže Českomoravské vysočiny. Druhý den jel Josef Jílek se svým bratrem předat trofej zástupcům novoměstského klubu.
Vzorem byla cena udělovaná ve švýcarském Davosu
Této události předcházela památná schůze v Praze, klíčová pro novoměstské lyžování. „Deset zlatých dukátů vysázel na jedné valné hromadě Svazu lyžařů ČSR jeho jednatel inženýr Josef Jílek na stůl před Karla Hlaváče, který tu zastupoval Nové Město na Moravě. Hlaváč byl ředitelem novoměstského panství a duší všeho, co se na Horácku sběhlo v lyžování a kolem něho,“ napsal před lety novinář Lev Vašíček.
Jílkovy vzpomínky si „písmáci novoměstského lyžování“ před jeho smrtí zaznamenali na magnetofonový pásek. „Nezapomněl ani na vznik Zlaté lyže a oněch deset zlatých rakouských desetikorun, které před Karla Hlaváče pohotově vysázel, aby mu nevyčítal, že na Horácko zapomněl. A protože pohárů a trofejí jim podobných už tenkrát ve třicátých letech bylo na tucty, vzal si inženýr Jílek příklad ze závodů Parsenn derby o zlatou lyži v Davosu,“ odkázal Vašíček na tradiční závod ve Švýcarsku, který se jezdí už od roku 1924.
Za první republiky byl rodák z Rovečného členem Československého olympijského výboru, jednatelem svazu lyžařů i mezinárodním rozhodčím pro skoky na lyžích. I kvůli svým povinnostem hodně cestoval.
„Byl v Rakousku, Francii, Itálii, dokonce až ve Španělsku. Svým vozem jel na zasedání olympijského výboru v Barceloně. Hodně jezdil i s našimi lyžaři jako rozhodčí nebo funkcionář. Byl na prvních zimních olympijských hrách v Chamonix i na druhých v roce 1928 ve Svatém Mořici,“ připomněl Jan Jílek.
Ze slavných světových středisek posílal domů pohlednice. Nechyběl na žádných velkých závodech Mezinárodní lyžařské federace FIS, dobrou pozici měl jistě i díky tomu, že uměl perfektně německy a částečně italsky.
„Ve společnosti byl všeobecně oblíben jako vtipný a bystrý společník, energický a optimistický. Dovedl se nadchnout pro dobrý nápad a něco pro něj obětovat,“ charakterizoval oblíbeného bafuňáře jeho synovec, jenž byl učitelem a také průvodcem cestovní kanceláře.
Kluky Josef Jílek učil lyžařskou abecedu
Když Josef Jílek jezdíval v zimě do rodné vsi, místní kluky učil základům lyžování. To prý většinou cestoval vlakem a napřed si poslal svoje lyže značky Rohlík a Chroust, což byla jedna z novoměstských dílen. „Učil nás základům lyžařské abecedy. Ještě daleko po své padesátce ovládal perfektně tehdejší lyžařskou techniku – kristiánky a telemarky,“ líčil Jílek.
Jednou však drsně doplatil na to, že se nebál ani těch nejprudších sjezdů. Při návštěvě Českomoravské vysočiny v březnu 1939 se jeho lyže zadrhla o vyčnívající hroudu a pád skončil zlomenou nohou. V Rovečném se pak kurýroval celých šest týdnů a nechal si poslat ze svazu lyžařů nejrůznější odznaky, kterými při soutěžích odměňoval místní kluky.
Ač padesátník, byl tehdy Josef Jílek ještě svobodným mužem. „Je to taková kuriozita, můj prastrýc se oženil až v 57 letech, protože musel. Manželům se narodila dcera Krista, dožil se ještě vnoučat,“ zavzpomínala Eva Jílková.
Josef Jílek zemřel 1. listopadu 1966, bylo mu 80 let. Pohřbený je na Olšanských hřbitovech.
Zlatá lyže původně vznikla jako závod sdruženářů
Zlatá lyže, jejíž založení činorodý funkcionář podpořil, se postupem času hodně změnila. Původně totiž vznikla jako závod sdružený neboli severská kombinace, tehdy považovaná za královskou disciplínu. A v Novém Městě měla tradici, vždyť místní rodák Otakar Německý se stal v roce 1925 v závodě sdruženém historicky prvním československým mistrem světa v klasickém lyžování.
Podle prvotních stanov byla cena putovní a jako první ji navěky měl získat ten, kdo vyhraje závod třikrát po sobě, nebo pětkrát s přestávkami. Jako prvnímu a jedinému se to podařilo domácímu závodníkovi Bohumilu Kosourovi z Radňovic, vítězi z let 1939 – 42 a pak ještě z roku 1949.
„Sportovní klub věnoval pro příští ročníky cenu novou, asi 15 centimetrů dlouhou miniaturu lyže ze čtrnáctikarátového zlata s detailně provedeným vázáním. Podle upraveného statutu ale byla tato cena již věčně putovní,“ dočteme se v almanachu Sto let lyžování vydaném novoměstským sportovním klubem v roce 1994.
Od sedmdesátých let už není Zlatá lyže kláním sdruženářů, ale běžců, časem získala lesk Světového poháru. A měnily se i další zvyklosti. Nynější cena už není putovní a je o něco menší než ta původní.
Teprve loni získala zlatou lyžičku první žena
V moderní éře Zlaté lyže dlouho platilo, že cenu z ryzího kovu vždy získal vítěz hlavního mužského závodu. Mezi svými trofejemi ji tak doma mají například legendy běžeckého lyžování Švéd Gunde Svan, Nor Björn Daehlie, Fin Harri Kirvesniemi nebo dlouholetá česká jednička Lukáš Bauer.
Až do loňského roku ji nezískala žádná žena. Teprve loni totiž organizátoři při odměňování nejlepších zrovnoprávnili ženy s muži. Historicky první držitelkou zlaté lyže se stala Norka Therese Johaugová.
Poslední zhruba dvě dekády cenu hradí a věnuje novoměstská radnice. „Od loňského roku už máme připraveny dvě ceny, už to tak bude navěky,“ glosuje starosta Michal Šmarda. Jedna zlatá lyžička loni vyšla na 25 tisíc korun, už několik let prestižní cenu vyrábí původem novoměstská zlatnice Michaela Kršková.
Jak je vidět, Zlatá lyže prošla během let zásadní proměnou. Kdo ví, co by se však dělo, kdyby Josef Jílek před 88 lety nevysázel 10 zlatých mincí na stůl.
