Dnes už je z něj spokojený důchodce. Přesto dál dohlíží na svůj lesní úsek. „Už jen radím svému nástupci,“ říká Jiří Bína.
O jeho filozofii a přístupu k práci svědčí už to, jak má doma u hájenky opracované suky. „Odkornil jsem je. I tam by se mohly množit menší druhy kůrovců. Je to spousta práce rukama, ale času mám nyní víc,“ říká hned po přivítání.
Reportéra MF DNES vzal na exkurzi do lesa, kde dlouhé roky hospodařil a kam za ním často míří jiní lesníci nebo studenti z lesnické fakulty. Tady začínal ještě pod hlavičkou státních lesů, od roku 1993 pracoval pro rodinu Kinských, která dostala při restituci zpět rozsáhlé majetky.
To znamenalo obrovskou změnu. Hajný, který se hlásí k principům lesnického spolku Pro Silva Bohemica, jenž prosazuje přírodě blízké hospodaření, nezapomene zmínit docenta Jaroslava Švarce (žil 1914 - 2002), který z lesnického učně vyrostl v jednoho z uznávaných odborníků, nebo Pavla Bednáře (zemřel 2001), jenž byl u Kinských prvním lesním radou.
To oni dávali důraz - jak říkají lesníci - na nepasečné, podrostní hospodaření hned od prvního porestitučního lesního hospodářského plánu, kterými se hajní řídí.
Lesníci vyhlásili konec smrkovým plantážím
„Byla to téměř revoluční změna, do té doby se hospodařilo v lesních závodech pomocí těžebních středisek na velkých plochách v holých sečích,“ vysvětluje Jiří Bína. „V devadesátých letech se to na státním trošku změnilo, ale pořád šlo o maloplošné holoseče,“ vypráví.
A přidává i vlastní zážitek. „Když jsem chtěl jednou ochránit jedli v rozbourané oplocence, můj fořt mi řekl, že jsem se zbláznil. Vůbec to nepřipadalo v úvahu. Razily se holé seče, všude smrk,“ vybavuje si hajný původem z Jihlavy.
Tito lesníci se vydali jinou cestou.
„Po restituci byl výchozí stav mého lesa takový, že tady bylo 89 procent smrku, v podstatě monokultura. Jen šest procent buku a k tomu další dřeviny jako modřín nebo jedle, olše, trocha javoru,“ vypočítává Bína na první zastávce v lese.
Přesto předkům nic nevyčítá. „Dnes se to pěkně kritizuje, ale byl bych opatrný. Většina monokultur byla vysázená po obrovské kalamitě v roce 1930, obzvláště tady na Žďársku,“ připomíná.
Vlivem těžkého, přimrzlého sněhu a silného větru tehdy padlo naráz asi 750 tisíc kubíků dřeva.
Sucho trápí obzvláště starší porosty
Nastartovaný průmysl první republiky potřeboval hlavně smrkové dříví. „Navíc na obrovských kalamitních holinách nebylo ani možné buk a jedli sázet, jsou to stinné dřeviny. Naopak smrk je plastická dřevina a umí se na kalamitních plochách přizpůsobit.
A co tehdejší lesníci po kalamitě vysázeli, to potkáte v lese při sběru hub nebo borůvek dodnes. „Kolem Žákovice je to plošně ještě asi 40 procent porostů,“ počítá Bína.
Rozhovoří se obecně o klimatické změně. „Je to obrovské nebezpečí. Od roku 2015 pociťujeme srážkový deficit. Jak les reagoval? Stromy chřadnou. Jejich vegetační aparát je zeslabený, opadává jehličí. Obzvláště na to trpí starší porosty,“ vysvětluje Bína.
Sever Vysočiny je však proslulý chladným klimatem, tady les zůstává pořád ještě zelený. I díky nezvykle deštivému květnu a červnu.
„Žákova hora je vysoká 810 metrů. Nejnižší místo na tomto úseku je moje hájenka - 647 metrů nad mořem. Bývá tu tvrdší zima s dobrými sněhovými srážkami. V normálních letech je srážkový úhrn v průměru 800 milimetrů ročně, průměrná teplota je 4,9 stupně, vegetační doba trvá 110 až 120 dní,“ chrlí hajný důležitá čísla.
Z 98 procent se smrk v jeho lesích obnovuje sám
Jestli je někde smrk doma, pak je to tady. Netrpí jako v nižších polohách a v jeho prospěch hraje i to, jaký Jiří Bína prosazuje způsob hospodaření. Pětadvacet let se snažil o postupnou přestavbu a přeměnu lesa.
„Úplně jsme vyloučili holiny, vznikají pouze v nahodilých těžbách. Největší plocha, kterou jsem vyměřoval, měla jen čtvrt hektaru. To jsou skutečně malé plochy, které necháváme svému osudu. Díky působení okolního lesa a jeho mikroklimatu se většinou porost sám zmlazuje,“ líčí.
Čísla zní přesvědčivě. „Umělá obnova smrku na jednom hektaru přijde zhruba na 100 tisíc korun,“ počítá Bína. „V období 2009 - 2018 jsme smrk přirozeně obnovili z 98 procent, pouze dvě procenta jsme uměle dosazovali,“ překvapuje.
Efekt to má podle něj obrovský, nejen z hlediska úspor. Takové smrčky sice výrazně pomaleji rostou, ale jsou o to odolnější proti škodám, rozmarům počasí a nakonec mají i kvalitnější dřevo.
„Tady ten smrček roste už devátý rok,“ počítá hajný přesleny na miniaturním stromečku.
Dostat zpět buk a jedli je náročné na peníze i péči
Zato dostat do lesa znovu buk a jedli, tedy dřeviny u nás původní a znovu preferované hercynské směsi, stojí hodně peněz. „Obě dřeviny chybí v mateřském porostu, proto je musíme uměle vysazovat. Až jich bude více, budou se také zmlazovat samy,“ přesvědčuje.
Umělá výsadba navíc potřebuje ochranu a následnou péči. „Když jsem končil, měl jsem na 932 hektarech celkem 290 oplocených skupin, což na délku dělá asi 38 kilometrů plotu,“ počítá. A ty je potřeba kontrolovat a opravovat.
Jiří Bína dává přednost klasickým dřevěným oplocenkám, protože se při poškození dají levněji opravit. „Vymění se jeden díl, zatímco u drátěných je obvykle nutné opravit velký úsek,“ argumentuje.
Jedli, která je pro spárkatou zvěř velkým lákadlem, je podle zkušeného hajného ideální chránit proti okusu až do 40 let věku.
Loni se vrátil šokovaný z Jihlavska, když měl možnost se nad usychajícími lesy proletět a vidět apokalypsu z výšky. „Tehdy jsem si uvědomil ten katastrofický scénář. Jsem rád, že alespoň vyšší polohy jsou stále zelené,“ říká.
Přitom během tří hodin v jeho lese nenajdeme ani jeden kůrovcem napadený strom. „U nás je tenhle brouk ohrožený druh,“ glosuje hajný s nadsázkou.
Na jednom místě ukazuje ohnisko z loňského roku. „Šlo o malé narušení, napadené stromy byly včas zpracované, vyklizené, ohnisko se proto dál nešířilo,“ vysvětluje Bína.
Oslabené stromy kácí ještě před napadením
Kolem Žákovy hory se těží manuálně, harvestor využil jen na zkoušku. Dřevo přibližuje jedna místní rodinná firma koňmi, zvíře nejdřív vytáhne nařezanou kulatinu k přibližovací lince, vyvážecí souprava je pak stáhne na skládku.
„Nejdelší výřezy jsou pětimetrové, aby nedocházelo ke škodám na stojících stromech,“ říká Bína.
Předloni vytěžili pod Žákovicí 300 kubíků kůrovcového dříví, loni 700, přesto jde ve srovnání s podobně velkými úseky jiných vlastníků stále o malé číslo.
Hajný z Kocandy se snaží oslabené stromy bez perspektivy vybírat a kácet ještě před náletem brouka, přesto ho aktuálně největší soupeř českých lesníků přece jen v něčem překvapil.
„Vyhledává i naprosto zdravé, životaschopné stromy bez známek chřadnutí v okolí ohniska. Udeřil s neuvěřitelnou silou, s tím jsem se nikdy nesetkal. Proto je důležitá rychlá reakce,“ má jasno. Prohlédnout okolí, vyznačit, asanovat, odvézt a vracet se opakovaně na stejné místo, protože se mohou objevit další stromy.
Ač je Jiří Bína odpůrcem používání chemie v lese, při asanaci napadeného dříví ji nyní považuje za nevyhnutelnou. „Při kalamitě to už nejde dělat ručně. Za den člověk odkorní ručně asi šest až osm kubíků, ale když máte ohnisko třeba se 100 kubíky, zvládnete jej chemií ošetřit během dopoledne,“ srovnává.
Více než kůrovec ho trápí časté bořivé větry
Na Bínův úsek hned navazuje území národní přírodní rezervace Žákova hora, kde se nezasahuje už od roku 1929. Právě tam si lesník chodí pro inspiraci.
„Hodně to nechávám na přírodě, a když už, tak se jí snažím pomáhat a kopírovat přírodní výběr,“ shrnuje svůj přístup.
To znamená odstranit třeba naléhající nebo nahnuté buky, ale naopak nechat na místě jedince s dutým kmenem, protože ho využije užitečný hmyz nebo ptáci.
Porosty kolem Žákovy hory jsou po všech stránkách atraktivní lokalitou. Pramení tady Svratka, po hranici pralesa vede naučná stezka, za války se zde skrývali v zemljankách partyzáni, před 50 roky zde byla slavnostně vyhlášena CHKO Žďárské vrchy, výrobce klavírů si sem jezdí vybírat rezonanční dříví.
Víc než kůrovec Jiřího Bínu trápí následky bořivých větrů, v posledních letech čím dál častějších.
„Proto je důležité mít věkově i výškově strukturovaný les, kde napáchá méně škody. Ale je to běh na dlouhou trať. Já tady působím přes 40 let, přitom je to pořád teprve začátek a úkol pro další generace lesníků,“ zmiňuje a doufá, že správně nakazil svého nástupce Tomáše Soukupa.
I přesto, že je většina Vysočiny zasažena kalamitou a mění se v měsíční krajinu, zůstává Jiří Bína mírným optimistou: „Přežili jsme orkány, přežijeme i kůrovce.“
