„Jednotlivá zastavení už čeká jen povrchová úprava a závěrečná instalace. Po vizuální stránce je dílo hotové,“ říká teprve čtyřiadvacetiletý umělec.
Ačkoli klasické křížové cesty mívají čtrnáct zastavení, tato kovaná jich bude mít jen třináct. Čtrnáctým bude samotný kříž, který se na návrší nad Přibyslaví tyčí už rok a půl. Cesta k němu povede z Hesova, dlouhá bude zhruba 1 300 metrů. Do podzimu bude upravena i osázena novými stromy.
„Je to oblíbené místo k vycházkám. I pan farář tudy rád chodí se psem. Zřídit zde křížovou cestu bylo jeho velký přáním. Domluvili jsme se spolu,“ vysvětluje Štáfl.
Jeho křížová cesta nebude mít široko daleko obdoby. Nejen, že kovaných mnoho není, tato navíc nebude zobrazovat ani jeden kříž.
„Koncept byl zvolen tak, aby to byl dialog mezi poutníkem a vlastním zastavením. Ježíš je vždy v jiné poloze. Poutník se bude muset nad zastavením zamyslet,“ popisuje mladý kovář.
Říká, že se nikde neinspiroval. Že prostě něco, co lidé znají v podobě soch či maleb chtěl zkusit ztvárnit pouze z kovu. „Základní atributy křížová cesta mít musí, ale jinak je to naprostý originál,“ zdůrazňuje.
Současné umění ve veřejném prostoru chybí
Třináct zastavení po instalaci přibude k jiným dílům Petra Štáfla ve volné přírodě. Na Přibyslavsku se s nimi v poslední době prosazuje čím dál víc.
Před rokem a půl vztyčil na návrší nedaleko své dílny velký kovaný kříž. A v dílně už pomalu začíná pracovat na snad vůbec prvním kovaném betlémě v Česku. Na letošní Vánoce už by měl být instalován na přibyslavském náměstí.
„Veřejný prostor není jen místo, kudy denně chodíme, ale také nás svým způsobem ovlivňuje, působí na nás. V Česku jsme na tom, co se týká umění prachbídně. Snažím se to tedy trochu napravit,“ vysvětluje kovář, proč má raději otevřená prostranství než uzavřené galerie.
Našince podle něho v první řadě zajímá cena konkrétního díla. Až potom – a to ani ne vždy – se ptáme na autora či význam díla. Jak říká, Češi obvykle preferují funkční věci před uměním, které nemá jiný cíl než zkrášlit prostranství.
Chtěl by proto vnímání umění v přírodě a v ulicích trochu posunout. A při tom se víc zaměřit na moderní umění. „Máme tu třeba krásné kamenné sochy, jenže to jsou obvykle památky z minulých let, málo toho současného,“ namítá Štáfl.
„Sochař materiál ubírá, já ho přetvářím“
S kovařinou začínal velice brzy, už na základní škole. „Šermoval jsem, byl jsem ve spolku historického šermu. Chtěl jsem si vyrábět vlastní meče a brnění, protože kupovat je pro mě bylo drahé,“ líčí.
Kovářem se vyučil. Ale od mečů a zbroje rychle zběhl. Více než samotné řemeslo ho začalo bavit s kovem experimentovat a vytvářet díla dle své fantazie.
„Snažím se aplikovat kovy do tradičního sochařského umění. Kov je úžasný a ne zcela prozkoumaný materiál. Různé prvky mají různé vlastnosti, struktury, barvy,“ popisuje, co ho na kovařině fascinuje.
„Klasický sochař kamene nebo řezbář dřeva materiál při tvorbě odebírá. Já ho naopak přetvářím a modeluju, čímž se dostávám k prapůvodu sochařství, který je v hlíně. Ta se taky modelovala,“ konstatuje.
Hrdý na předky je, ale chce jít vlastní cestou
Připouští, že zdědil nadání po předcích. Však jeho praprastrýc byl jedním z nejslavnějších českých malířů a ilustrátorů Otakar Štáfl. Rodák z Německého, dnešního Havlíčkova Brodu proslul svými akvarely i velkými malbami Vysokých Tater.
Otakarův otec Josef byl zase skvělým řezbářem, který vytvořil třeba sochu Hnáta pro brodskou Starou radnici.
„Hrdost na předky ve mně určitě je. Je úžasné, že někdo přede mnou v rodině takto tvořil. Ale že bych na tom teď nějak stavěl, to vůbec ne. Beru to spíš jen jako zajímavost. Každý si musí budovat svou vlastní cestu,“ říká.
V Uhrech u Přibyslavi mu první dílnu vytvořil otec ze staré stodoly. Před čtyřmi roky ji Petr Štáfl rozšířil a dovybavil. Ovšem když vyrábí větší díla, je mu i přístavek malý a výheň vyveze ven před něj.
I při tom dodržuje nepsané kovářské zákony vycházející ze starých pověr, legend a pověstí. Například že pohrabáč a lopatka položené na uhlí musí vždy tvořit kříž. Protože kříže se bojí čert, který ke kovářům měl vždy blízko. Nebo že kovářské kladivo nesmí po skončení práce zůstat ležet na kovadlině. „Jinak by kováře budilo ze spánku,“ usmívá se Petr Štáfl.
