V kovárně ve Vysokém u Žďáru nad Sázavou, jejíž černé stěny napovídají, že se v ní hodně pracuje, tvoří Karel Ondráček starší a mladší sehranou dvojici. Vejdou se tam dvě výhně, dvě velké kovadliny i dva buchary. A také další mašiny a nářadí.
„Nezakouřenou kovárnu jsem ještě neviděl, a to už jsem jich viděl dost,“ říká pobaveně Karel Ondráček starší. „No, už by zasloužila vybílit,“ přidává se smíchem jeho syn.
Ondráček mladší se vydal ve stopách svého otce. „Já se řemeslu věnuji už dvacet roků,“ zdůrazňuje. „A můj táta byl také kovář a jeho táta taky,“ přesvědčuje Karel Ondráček starší, který se do Vysokého přiženil. Svého řemesla se snažili držet, i když komunisté živnostníky cíleně likvidovali.
Ve Žďasu poprvé slyšel železo brečet a kvílet
Dědeček zatím nejmladšího kováře v rodině kvůli zásahu totalitního režimu pracoval ve Žďasu. „Dělal rovnače odlitků, ale k ohni se také dostal,“ přidává další střípek do rodinné kroniky Ondráček junior.
„Já na kovárně Žďasu dělával pět let, ale nebavilo mě to a nudil jsem se. Chyběla mi ta pravá ruční práce. Ale tam poprvé jsem slyšel železo brečet a kvílet, jak se pod tlakem při zpracování posouvalo po studeném kovátku.“
V Ondráčkovic kovárně prý železo netrpí. „My si s ním totiž hrajeme,“ vysvětluje Ondráček mladší.
Nevěnuje se uměleckému kovářství, ale klasickému řemeslu, při kterém kromě plotů, branek nebo zábradlí stíhá také ostřit sekery a jiné nářadí. Ale vykoval například také krucifix, který stojí u nové cyklotrasy mezi Žďárem a Novým Veselím, několik zakázek už také dělal například pro areál žďárské klášterní baziliky.
Cenu dostali za kovanou bránu, dělali na ní pět měsíců
Avšak i Ondráčkovy užitkové předměty svojí propracovaností připomínají spíše umělecké výtvory. „Některé zakázky dělám třeba rok a zákazníci musí být trpěliví,“ poukazuje.
„Trošku se vymykáme, neděláme jen nějaké čtyřhranné tyčky s průvlekem, na něž se dneska dají nakoupit polotovary. Rád měním průměry průvleků a vzdálenosti, které nejsou mašiny schopné udělat,“ zdůrazňuje.
A poctivou ruční práci znalci ocení. Ondráčkovi už společně několikrát uspěli na velkém mezinárodním setkání kovářů Hefaiston na hradě Helfštýn na Přerovsku.
„Soutěží se ve více kategoriích. První cenou v kategorii klasické kovářské práce byla letos oceněna naše brána, kterou jsme tvořili pět měsíců. Je umístěna u jednoho z domů na žďárských Vysočanech,“ pochlubil se mladší z tvůrců.
Má dvě dcery, jedna prohlašuje, že i ona se stane kovářkou
Právě na Helfštýně se před lety ujistil, že se chce prastarému řemeslu opravdu věnovat. Přesvědčilo ho setkání s Alfredem Habermannem (1930 - 2008), nestorem uměleckých kovářů. „Mezi sebou jsme mu říkali papež kovářů,“ říká s respektem.
„Jako malej jsem chtěl být zedníkem, pak si ale táta postavil kovárnu, ozářil mě oheň a už jsem byl zapálenej. Našel jsem lásku k železu a tváření,“ vyznává se Ondráček mladší.
„Řemeslo u nás díky synovi pokračuje, kdo by z toho neměl radost,“ glosuje otec Ondráček.
A jak to bude s pátou generací kovářů? „Mám dvě dcery, ale jedna z nich prohlásila, že bude kovářkou, tak uvidíme. Habermannova dcera také dělá kovařinu. Ale třeba se nějaký kovář do rodiny přižení, variant je víc,“ směje se pokračovatel rodu. Jeho synovec si dal přihlášku ke studiu i na kováře, ale nakonec šel na průmyslovku.
